Žalm 78

Bible Kralická

1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. 

2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé. 

3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, 

4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil. 

5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, 

6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, 

7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho, 

8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho. 

9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili, 

10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi. 

11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal. 

12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan. 

13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada. 

14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni. 

15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. 

16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky. 

17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti. 

18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své. 

19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? 

20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému? 

21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele, 

22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho, 

23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel, 

24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim. 

25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti. 

26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední. 

27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským. 

28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich. 

29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali. 

30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich, 

31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil. 

32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho. 

33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním. 

34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli, 

35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich: 

36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu. 

37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho), 

38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své. 

39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase. 

40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách. 

41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali. 

42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení, 

43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan, 

44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli. 

45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily. 

46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám. 

47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem. 

48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé. 

49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé. 

50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil. 

51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových. 

52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti. 

53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře, 

54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho. 

55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská. 

56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali. 

57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště. 

58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej. 

59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele, 

60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi, 

61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele. 

62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval. 

63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny. 

64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly. 

65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje. 

66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal. 

67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil, 

68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval. 

69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky. 

70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda. 

71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho. 

72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je. 

Public Domain

Žalm 78

Schlachter 2000

od Genfer Bibelgesellschaft

1 Ein Maskil; von Asaph. Höre, mein Volk, meine Lehre; neigt eure Ohren zu den Reden meines Mundes! (Dt 8,3; Ž 49,2; Ž 73,1) 

2 Ich will meinen Mund zu einer Gleichnisrede öffnen, will Rätsel vortragen aus alter Zeit. (Ž 77,6; Mt 13,35) 

3 Was wir gehört und gelernt haben und was unsere Väter uns erzählt haben, (J 3,11; 1J 1,1) 

4 das wollen wir ihren Kindern nicht vorenthalten, sondern den Ruhm des HERRN erzählen dem späteren Geschlecht, seine Macht und seine Wunder, die er getan hat. (Ex 13,14; Dt 4,9; Jz 4,6; Ž 145,4; Iz 38,19; Jl 1,3) 

5 Denn er hat ein Zeugnis aufgerichtet in Jakob und ein Gesetz gegeben in Israel; und er gebot unseren Vätern, es ihren Kindern zu verkünden, (Dt 6,7; Ž 147,19) 

6 damit das spätere Geschlecht es wisse, die Kinder, die noch geboren werden sollten, damit auch sie aufständen und es ihren Kindern erzählten; (Dt 4,10; Jz 22,24; Est 9,28; Ž 71,18) 

7 damit diese auf Gott ihr Vertrauen setzten und die Taten Gottes nicht vergäßen und seine Gebote befolgten (Dt 6,20; Ž 78,11; Ž 105,45) 

8 und nicht würden wie ihre Väter, ein trotziges und widerspenstiges Geschlecht, ein Geschlecht, das kein festes Herz hatte, und dessen Geist nicht treu war gegen Gott. (Dt 31,27; 2Kr 17,14; Ž 78,37; Ez 20,8) 

9 Die Söhne Ephraims [waren wie] gerüstete Bogenschützen, die sich umwenden am Tag der Schlacht. (Ž 78,57; Ž 78,67) 

10 Sie bewahrten den Bund Gottes nicht und weigerten sich, nach seinem Gesetz zu wandeln. (2Kr 17,15; Ez 20,21) 

11 Und sie vergaßen seine Taten und seine Wunder, die er sie hatte sehen lassen. (Ž 78,7; Ž 78,42) 

12 Vor ihren Vätern hatte er Wunder getan im Land Ägypten, im Gebiet von Zoan. (Ex 7,1; Nu 13,22; Ž 78,43; Iz 19,11) 

13 Er spaltete das Meer und führte sie hindurch und türmte die Wasser auf wie einen Damm. (Ex 14,22; Ex 15,8) 

14 Er leitete sie bei Tag mit einer Wolke und mit dem Licht eines Feuers durch die ganze Nacht. (Ex 13,21; Ž 105,39) 

15 Er spaltete Felsen in der Wüste und tränkte sie wie mit großen Fluten; (Ex 17,6; Nu 20,11; 1K 10,4) 

16 er ließ Bäche aus dem Felsen hervorspringen und Wasser herabfließen in Strömen. (Dt 8,15; Ž 105,41; Ž 114,8) 

17 Dennoch fuhren sie fort, gegen ihn zu sündigen und den Höchsten zu erzürnen in der Wüste. (Ž 78,32; Ž 78,40; Iz 30,1; Am 5,25) 

18 Und sie versuchten Gott in ihrem Herzen, indem sie Speise forderten für ihr Gelüste. (Ex 17,7; Nu 11,4; Ž 78,41; 1K 10,6; Jk 4,3) 

19 Und sie redeten gegen Gott und sprachen: »Kann Gott uns wohl einen Tisch bereiten in der Wüste? (Gn 18,14; Ž 115,3; Za 8,6; L 1,37) 

20 Siehe, er hat den Felsen geschlagen, dass Wasser flossen und Bäche sich ergossen. Kann er aber auch Brot geben? Wird er seinem Volk Fleisch verschaffen?« (Ex 17,6; Ex 23,25; Nu 20,11; J 6,35) 

21 Darum, als der HERR das hörte, da wurde er zornig, und Feuer entbrannte gegen Jakob, ja, Zorn stieg auf über Israel, (Nu 11,10) 

22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht auf seine Rettung vertrauten. (Ž 78,32; J 6,29; Žd 3,12; Ju 1,5) 

23 Und doch hatte er den Wolken droben geboten und die Türen des Himmels geöffnet; (2Kr 7,2; Mal 3,10) 

24 und hatte Manna auf sie regnen lassen zum Essen und ihnen Himmelskorn gegeben. (Ex 16,4; Ex 16,15; Ex 16,31) 

25 Der Mensch aß das Brot der Starken; er sandte ihnen Speise, bis sie satt waren. (Ž 105,40; 1K 10,3) 

26 Er ließ den Ostwind am Himmel hinfahren und führte durch seine Kraft den Südwind herbei; (Nu 11,31; Ž 104,4) 

27 er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub und Geflügel wie Sand am Meer, (Ex 16,12; Nu 11,32) 

28 und ließ sie mitten in ihr Lager fallen, rings um ihre Wohnung her. 

29 Da aßen sie und wurden völlig satt; er gewährte ihnen, wonach sie gelüstet hatten. (Nu 11,20; Ž 106,15) 

30 Sie hatten ihre Begierde noch nicht gestillt, und ihre Speise war noch in ihrem Mund, (Př 1,32; L 12,19) 

31 da erhob sich der Zorn Gottes gegen sie; und er tötete die Vornehmsten unter ihnen, und die auserwählten [Krieger] Israels streckte er nieder. (Nu 11,33) 

32 Trotz alledem sündigten sie weiter und glaubten nicht an seine Wunder. (Nu 14,2; Nu 14,9; Ž 78,17; Ž 78,22; Ž 78,56) 

33 Darum ließ er ihre Tage wie einen Hauch vergehen und ihre Jahre in Schrecken. (Nu 14,28; Ž 90,7) 

34 Wenn er sie schlug, so fragten sie nach ihm und kehrten wieder um und suchten Gott; (Nu 21,7; Iz 26,16; Oz 5,15) 

35 und sie gedachten daran, dass Gott ihr Fels ist, und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. (Ex 15,2; Dt 32,15; Iz 17,10; Iz 26,4; Iz 41,14; Iz 44,6) 

36 Aber sie heuchelten vor ihm mit ihrem Mund und logen mit ihren Zungen; (Iz 29,13) 

37 denn ihr Herz war nicht aufrichtig gegen ihn, und sie hielten nicht treu an seinem Bund fest. (Ž 78,8; Jr 31,32; Ez 16,30; Oz 8,1; Oz 10,2) 

38 Er aber war barmherzig und vergab die Schuld und vertilgte sie nicht; und oftmals wandte er seinen Zorn ab und erweckte nicht seinen ganzen Grimm; (Ex 32,14; Nu 14,20; Ž 85,3; Iz 48,9; Ez 20,22) 

39 denn er dachte daran, dass sie Fleisch sind, ein Hauch, der dahinfährt und nicht wiederkehrt. (Gn 6,3; Jb 7,7; Ž 78,35) 

40 Wie oft lehnten sie sich gegen ihn auf in der Wüste und betrübten ihn in der Einöde! (Nu 14,22; Ž 78,17; Ž 78,58) 

41 Und sie versuchten Gott immer wieder und bekümmerten den Heiligen Israels. (Ž 78,18; Ž 95,10; Žd 3,8) 

42 Sie gedachten nicht an seine Hand, an den Tag, als er sie von dem Feind erlöste; (Ž 106,7) 

43 als er seine Zeichen tat in Ägypten und seine Wunder im Gebiet von Zoan; (Ž 78,12; Ž 106,21; Ž 136,10) 

44 als er ihre Ströme in Blut verwandelte und ihre Bäche, sodass man nicht trinken konnte; (Ex 7,20; Ž 105,29) 

45 als er Ungeziefer unter sie sandte, das sie fraß, und Frösche, die sie verderbten; (Ex 8,1; Ex 8,17; Ž 105,30) 

46 als er dem Vertilger ihren Ertrag gab und der Heuschrecke die Frucht ihrer Arbeit; (Ex 10,14) 

47 als er ihre Weinstöcke mit Hagel schlug und ihre Maulbeerbäume durch eine verheerende Wasserflut, (Ex 9,25) 

48 und ihr Vieh dem Hagel preisgab und ihre Herden den Blitzen; (Ex 9,28) 

49 als er gegen sie die Glut seines Zornes entsandte, Wut und Grimm und Drangsal, eine ausgesandte Schar Verderben bringender Engel; (Ex 9,14) 

50 als er seinem Zorn den Lauf ließ, ihre Seele nicht vor dem Tod bewahrte, sondern ihr Leben der Pest preisgab; (Jb 27,22; 2P 2,4) 

51 als er alle Erstgeburt in Ägypten schlug, die Erstlinge der Kraft in den Zelten Hams. (Gn 10,6; Ex 12,29; Ž 105,36) 

52 Und er ließ sein Volk ausziehen wie Schafe und leitete sie wie eine Herde in der Wüste (Ž 77,21) 

53 und führte sie sicher, dass sie sich nicht fürchteten; ihre Feinde aber bedeckte das Meer. (Ex 14,13; Ž 136,15) 

54 Und er brachte sie in sein heiliges Land, zu diesem Berg, den seine Rechte erworben hat. (Ex 15,17; Žd 12,22) 

55 Und er vertrieb die Heiden vor ihnen her und teilte ihnen das Erbe aus mit der Messschnur und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. (Jz 21,43; Ž 44,3) 

56 Aber sie versuchten Gott, den Höchsten, und waren widerspenstig gegen ihn und bewahrten seine Zeugnisse nicht, (Dt 32,15; Sd 2,12; Ž 78,17; Ž 78,40) 

57 sondern sie wichen zurück und fielen ab wie ihre Väter; sie gingen fehl wie ein trügerischer Bogen. (Oz 7,16) 

58 Und sie reizten ihn zum Zorn durch ihre Höhen und zur Eifersucht durch ihre Götzenbilder. (Dt 12,2; Dt 32,16; 2Kr 17,9; Ez 8,3) 

59 Gott hörte es und geriet in Zorn, und er verabscheute Israel sehr. (Dt 32,19) 

60 Und er verließ seine Wohnung in Silo, das Zelt, das er unter den Menschen aufgeschlagen hatte; (Jz 18,1; 1S 4,11; Jr 7,12; Jr 26,6) 

61 und er gab seine Macht in Gefangenschaft und seine Herrlichkeit in Feindeshand. (1S 4,17; 1S 4,21) 

62 Er überlieferte sein Volk dem Schwert und war zornig über sein Erbe. (Dt 32,9; 1S 4,10; Ž 78,71; Ž 79,1; Jr 12,7) 

63 Seine jungen Männer verzehrte das Feuer, und seine Jungfrauen mussten ohne Brautlied bleiben. (Jr 7,34) 

64 Seine Priester fielen durchs Schwert, und seine Witwen konnten keine Totenklage halten. (1S 4,11; Jb 27,15; Ez 24,23) 

65 Da erwachte der Herr wie ein Schlafender, wie ein Held, der aufjauchzt vom Wein. (Ž 44,24; Iz 42,13; Sf 3,17) 

66 Und er schlug seine Feinde in die Flucht, ewige Schande fügte er ihnen zu. (1S 7,10) 

67 Und er verwarf das Zelt Josephs und erwählte nicht den Stamm Ephraim, (Ž 78,9; Ž 78,60) 

68 sondern er erwählte den Stamm Juda, den Berg Zion, den er liebt. (Gn 49,10; 2Pa 6,6; Ž 87,2; Ž 132,13) 

69 Und er baute sein Heiligtum gleich Himmelshöhen, gleich der Erde, die er auf ewig gegründet hat. (Ž 68,16) 

70 Und er erwählte seinen Knecht David und nahm ihn von den Schafhürden weg. (1S 16,11; 2S 7,8) 

71 Als er den tragenden Schafen nachging, holte Er ihn, Dass er Jakob weiden sollte, sein Volk, und Israel, sein Erbe. (Ez 34,23; Mt 2,6) 

72 Und er weidete sie mit aller Treue seines Herzens und leitete sie mit weiser Hand. (2S 23,3; Sk 13,22) 

Bibeltext der Schlachter
Copyright © 2000 Genfer Bibelgesellschaft
Wiedergegeben mit der freundlichen Genehmigung. Alle Rechte vorbehalten.