1Tedy odpověděv Job, řekl:2Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?3Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.4Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.5Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:6Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.7Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.8Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.9Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.10Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.11Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.12Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.13Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.14Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.15Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.16Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.17Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.18Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.19V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.20K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.21Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.22Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?23Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,24Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.25Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.26A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.27Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.28Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.29Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI - — Jóba opustili i nejbližší
1 Jób na to odpověděl: 2 „Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi? 3 Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat? 4 I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. 5 Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? 6 Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. 7 Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. 8 Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. 9 Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy. 10 Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. 11 Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. 12 Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu. 13 Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, 14 moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. 15 Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. 16 Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. 17 Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. 18 I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, 19 všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. 20 Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. 21 Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. 22 Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?
— Vykupitel je živ
23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24 rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25 Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26 A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, 27 já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru. 28 Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho. 29 Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“
1Job na to řekl:2„Jak dlouho budete mou duši trápit a svými řečmi mě ubíjet?3Hanobíte mě už aspoň po desáté – nestydíte se mě urážet?4Pokud jsem opravdu v něčem pochybil, do mé chyby vám není nic.5Pokud se chcete povyšovat nade mne a moji potupu proti mně obracet,6pak vězte, že Bůh mi ublížil – to on na mě hodil svoji síť!7Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o pomoc, a právo nikde.8Cestu mi zazdil – neprojdu, na mé stezky vrhl temnotu.9Mou čest ze mne strhl jako plášť a korunu mi z hlavy sňal.10Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou naději vyvrací jako strom z kořenů.11Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem jeho nepřítel.12V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan obléhají kolem dokola.13Mým vlastním bratrům mě odcizil, moji známí se ke mně neznají.14Příbuzní i přátelé mě nechali, zapomněli na mě15i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřelce.16Když zavolám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěnlivě prosím jej.17Mé ženě je odporný i můj dech, hnusím se své vlastní rodině.18Pohrdají mnou i mládenci – jen co se objevím, nadávají mi.19Spřízněným duším jsem odporný, moji milovaní mě zavrhli.20Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen holé dásně.21Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě!22Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost?23Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vyryta24olovem a rydlem železným, kéž by je navždy vytesali do skály!25Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví.26I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím.27Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!28Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je přece v něm.‘[1]29Vy sami ale meče bojte se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“
1Da antwortete Ijob und sprach:2Wie lange noch wollt ihr meine Seele quälen / und mich mit Worten niedertreten?3Zum zehnten Mal schon schmäht ihr mich / und schämt euch nicht, mich zu beleidigen.4Ging ich wirklich unwissend fehl, / mein Fehltritt weilt doch allein bei mir. (Lv 4,2; Lv 5,2; Lv 5,17; Nu 15,27)5Wollt ihr wirklich groß tun gegen mich / und mir meine Schmach beweisen?
Gottes unbegreifliches Verhalten
6Erkennt doch, dass Gott mich niederdrückt, / da er sein Netz rings um mich warf.7Seht! Schreie ich: Gewalt!, wird mir keine Antwort, / rufe ich um Hilfe, gibt es kein Recht. (Abk 1,2)8Meinen Pfad hat er versperrt; ich kann nicht weiter, / Finsternis legt er auf meine Wege.9Meiner Ehre hat er mich entkleidet, / die Krone mir vom Haupt genommen.10Er brach mich ringsum nieder, ich muss dahin; / er riss mein Hoffen aus wie einen Baum.11Seinen Zorn ließ er gegen mich entbrennen, / gleich seinen Gegnern gelte ich ihm.12Vereint rückten seine Scharen an, / bahnten gegen mich ihren Weg, / lagerten sich rings um mein Zelt.
Entfremdung der Verwandten und Freunde
13Meine Brüder hat er von mir entfernt, / meine Bekannten sind mir entfremdet. (Ž 31,12; Ž 38,12; Ž 69,9; Ž 88,19; Sír 6,10)14Meine Verwandten, Bekannten blieben aus, / die Gäste meines Hauses haben mich vergessen.15Als Fremder gelte ich meinen Mägden, / von anderem Stamm bin ich in ihren Augen.16Rufe ich meinen Knecht, so antwortet er nicht; / mit eigenem Mund muss ich ihn anflehen.17Mein Atem ist meiner Frau zuwider; / die Söhne meiner Mutter ekelt es vor mir.18Selbst Unmündige verachten mich, / stehe ich auf, verhöhnen sie mich.19Alle meine Gefährten verabscheuen mich, / die ich liebe, lehnen sich gegen mich auf. (Ž 41,10; Sír 6,8)20An Haut und Fleisch klebt mein Gebein, / nur die Haut an meinen Zähnen blieb. (Jb 19,26)21Erbarmt, erbarmt euch meiner, ihr, meine Freunde! / Denn Gottes Hand hat mich getroffen.22Warum verfolgt ihr mich wie Gott, / warum werdet ihr an meinem Fleisch nicht satt?
Ijobs Hoffnung und Vertrauen
23Würden meine Worte doch geschrieben, / würden sie doch in ein Buch eingeritzt, (Iz 8,16; Iz 30,8)24mit eisernem Griffel und mit Blei, / für immer gehauen in den Fels.25Doch ich, ich weiß: Mein Erlöser lebt, / als Letzter erhebt er sich über dem Staub.[1] (Lv 25,25; Jb 16,19; Iz 43,1; Iz 44,6)26Ohne meine Haut, die so zerfetzte, / und ohne mein Fleisch werde ich Gott schauen. (Jb 19,20)27Ihn selber werde ich dann für mich schauen; / meine Augen werden ihn sehen, nicht mehr fremd. / Meine Nieren verzehren sich in meinem Innern. (Ex 33,20; Jb 42,5)28Wenn ihr sagt: Wie wollen wir ihn verfolgen / und den Grund der Sache an ihm finden!,29dann bangt für euch selber vor dem Schwert; / denn brennender Zorn verdient das Schwert, / damit ihr wisst: Es gibt ein Gericht. (Dt 19,11; Ž 58,12)
1Then Job answered and said:2“How long will you torment me and break me in pieces with words?3These ten times you have cast reproach upon me; are you not ashamed to wrong me? (Gn 31,7)4And even if it be true that I have erred, my error remains with myself.5If indeed you magnify yourselves against me and make my disgrace an argument against me, (Ž 35,26; Ž 38,16; Ž 55,12)6know then that God has put me in the wrong and closed his net about me. (Jb 8,3; Jb 34,12; Pl 3,36)7Behold, I cry out, ‘Violence!’ but I am not answered; I call for help, but there is no justice. (Jb 24,12; Pl 3,8; Abk 1,2)8He has walled up my way, so that I cannot pass, and he has set darkness upon my paths. (Jb 3,23; Jb 13,27; Pl 3,7; Pl 3,9; Oz 2,6)9He has stripped from me my glory and taken the crown from my head. (Jb 29,14; Ž 89,39; Ž 89,44; Pl 5,16)10He breaks me down on every side, and I am gone, and my hope has he pulled up like a tree. (Jb 10,21; Jb 14,20; Jb 27,21)11He has kindled his wrath against me and counts me as his adversary. (Jb 13,24)12His troops come on together; they have cast up their siege ramp[1] against me and encamp around my tent. (Jb 10,17; Jb 25,2; Jb 30,12)13“He has put my brothers far from me, and those who knew me are wholly estranged from me. (Jb 6,15; Ž 31,11; Ž 69,8; Ž 88,8; Ž 88,18)14My relatives have failed me, my close friends have forgotten me. (Ž 38,11; Ž 55,13)15The guests in my house and my maidservants count me as a stranger; I have become a foreigner in their eyes. (Gn 17,27; Mt 10,36)16I call to my servant, but he gives me no answer; I must plead with him with my mouth for mercy.17My breath is strange to my wife, and I am a stench to the children of my own mother. (Jb 2,9; Jb 3,10)18Even young children despise me; when I rise they talk against me. (2Kr 2,23)19All my intimate friends abhor me, and those whom I loved have turned against me. (Ž 41,9; Ž 55,13)20My bones stick to my skin and to my flesh, and I have escaped by the skin of my teeth. (Ž 102,5; Pl 4,8)21Have mercy on me, have mercy on me, O you my friends, for the hand of God has touched me! (Jb 1,11; Iz 53,4)22Why do you, like God, pursue me? Why are you not satisfied with my flesh? (Ž 69,26)23“Oh that my words were written! Oh that they were inscribed in a book! (Iz 30,8)24Oh that with an iron pen and lead they were engraved in the rock forever! (Jr 17,1)25For I know that my Redeemer lives, and at the last he will stand upon the earth.[2] (Gn 48,16; Jb 30,23; Jb 41,33; Ž 19,14; Ž 103,4; Iz 43,14; Iz 44,6; Iz 44,24; Iz 49,7; 1Te 1,10)26And after my skin has been thus destroyed, yet in[3] my flesh I shall see God, (Ž 17,15; 1K 13,12; 1J 3,2)27whom I shall see for myself, and my eyes shall behold, and not another. My heart faints within me! (Ž 73,26; Př 27,2)28If you say, ‘How we will pursue him!’ and, ‘The root of the matter is found in him,’[4] (Jb 19,22)29be afraid of the sword, for wrath brings the punishment of the sword, that you may know there is a judgment.” (Ž 58,11; Kaz 12,14)
Jób 19
King James Version
1Then Job answered and said,2How long will ye vex my soul, and break me in pieces with words?3These ten times have ye reproached me: ye are not ashamed that ye make yourselves strange to me.4And be it indeed that I have erred, mine error remaineth with myself.5If indeed ye will magnify yourselves against me, and plead against me my reproach:6Know now that God hath overthrown me, and hath compassed me with his net.7Behold, I cry out of wrong, but I am not heard: I cry aloud, but there is no judgment.8He hath fenced up my way that I cannot pass, and he hath set darkness in my paths.9He hath stripped me of my glory, and taken the crown from my head.10He hath destroyed me on every side, and I am gone: and mine hope hath he removed like a tree.11He hath also kindled his wrath against me, and he counteth me unto him as one of his enemies.12His troops come together, and raise up their way against me, and encamp round about my tabernacle.13He hath put my brethren far from me, and mine acquaintance are verily estranged from me.14My kinsfolk have failed, and my familiar friends have forgotten me.15They that dwell in mine house, and my maids, count me for a stranger: I am an alien in their sight.16I called my servant, and he gave me no answer; I intreated him with my mouth.17My breath is strange to my wife, though I intreated for the children' sake of mine own body.18Yea, young children despised me; I arose, and they spake against me.19All my inward friends abhorred me: and they whom I loved are turned against me.20My bone cleaveth to my skin and to my flesh, and I am escaped with the skin of my teeth.21Have pity upon me, have pity upon me, O ye my friends; for the hand of God hath touched me.22Why do ye persecute me as God, and are not satisfied with my flesh?23Oh that my words were now written! oh that they were printed in a book!24That they were graven with an iron pen and lead in the rock for ever!25For I know that my redeemer liveth, and that he shall stand at the latter day upon the earth:26And though after my skin worms destroy this body , yet in my flesh shall I see God:27Whom I shall see for myself, and mine eyes shall behold, and not another; though my reins be consumed within me.28But ye should say, Why persecute we him, seeing the root of the matter is found in me?29Be ye afraid of the sword: for wrath bringeth the punishments of the sword, that ye may know there is a judgment.