Žalm 78

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Poučný žalm Asafův. I. Naslouchej, lide můj, mému učení, slov, která mluvím, všímej si. 

2 V podobenstvích k tobě promluvím, abych ti odhalil dávná tajemství. 

3 Slyšeli jsme a sami víme, co nám vyprávěli naši otcové. 

4 Jejich dětem to nezatajíme, dalšímu pokolení budem vyprávět o chvále Hospodinově, o jeho síle, o zázracích, jež učinil. 

5 Svědectví stvrdil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal otcům našim, aby je předávali synům svým, 

6 aby je poznalo budoucí pokolení, i děti, jež se teprv narodí, aby zas učily svoje potomky: 

7 Ať v Bohu skládají svoji naději, ať nezapomínají, co učinil, a dodržují jeho příkazy! 

8 Ať nejsou jako jejich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srdcem nestálým a s duchem Bohu nevěrným! II. 

9 Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk. 

10 Nedodrželi smlouvu Boží, odmítli se řídit jeho Zákonem. 

11 Zapomněli na jeho mocné činy, na zázraky, jež jim projevil. 

12 Před jejich otci konal zázraky, v Egyptě, na poli soanském. 

13 Rozdělil moře, převedl je, vody postavil jako hromady. 

14 Oblakem svým je vodil ve dne, ohnivým světlem za nocí. 

15 Rozlomil skály v poušti, jak z hlubin bezedných dal jim pít. 

16 Ze skály nechal potoky proudit, jež v řeky rozvodnil. 

17 Oni však proti němu stále hřešili, na poušti Nejvyššího dráždili! III. 

18 Pokoušeli Boha v srdcích svých, podle své chuti pokrm žádali. 

19 Mluvili proti Bohu se slovy: „Copak Bůh prostře stůl na poušti? 

20 Udeřil sice do skály, mohutným potokem vody tryskaly – chleba nám ale dát jistě neumí, může snad svému lidu maso opatřit?“ 

21 Hospodin slyšel to a hněval se, proti Jákobovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Izrael. 

22 Ačkoli Bohu nevěřili a nedoufali v jeho spasení, 

23 přesto dal příkaz oblakům shůry, otevřel nebeské průduchy. 

24 Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim nebeské obilí! 

25 Lidé okusili andělský chleba, poslal jim jídla dosyta! 

26 Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mocí hnal. 

27 Masem jak prachem zasypal je, množstvím ptáků, jako je písku u moře. 

28 Doprostřed tábora je nechal padat, na jejich stany kolem dokola. 

29 Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem bažili. 

30 Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě měli jídlo v ústech svých, 

31 když Boží hněv vzkypěl proti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Izraele porazil! IV. 

32 Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům. 

33 Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami. 

34 Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli. 

35 Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší. 

36 Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži. 

37 Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní. 

38 On však byl soucitný – nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet. 

39 Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí. V. 

40 Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí! 

41 Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili! 

42 Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení. 

43 Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil. 

44 Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli! 

45 Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily. 

46 Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám. 

47 Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz. 

48 Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár. 

49 Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil! 

50 Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil. 

51 V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových. 

52 Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel. 

53 Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely. 

54 Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí. 

55 Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil. VI. 

56 Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali. 

57 Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl. 

58 Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami! 

59 Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl. 

60 Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval. 

61 Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel. 

62 Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil. 

63 Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební. 

64 Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly. 

65 Tehdy Pán procitl tak jako ze snu, jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen. 

66 Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu, vydal je věčné pohaně! VII. 

67 Zavrhl sice Josefův stan, Efraimův kmen si nevybral, 

68 Judův kmen ale vyvolil – horu Sion, kterou si oblíbil. 

69 Svatyni jako nebesa si tam postavil a jako země, již upevnil navěky. 

70 Vyvolil svého služebníka Davida, vzal ho od ovcí v ohradách. 

71 Povolal ho od ovcí s jehňaty, aby pásl Jákoba, jeho lid, totiž Izrael, jeho dědictví. 

72 On je pak pásl se srdcem oddaným, vodil je dovedností rukou svých. 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28

Žalm 78

Schlachter 2000

od Genfer Bibelgesellschaft

1 Ein Maskil; von Asaph. Höre, mein Volk, meine Lehre; neigt eure Ohren zu den Reden meines Mundes! (Dt 8,3; Ž 49,2; Ž 73,1) 

2 Ich will meinen Mund zu einer Gleichnisrede öffnen, will Rätsel vortragen aus alter Zeit. (Ž 77,6; Mt 13,35) 

3 Was wir gehört und gelernt haben und was unsere Väter uns erzählt haben, (J 3,11; 1J 1,1) 

4 das wollen wir ihren Kindern nicht vorenthalten, sondern den Ruhm des HERRN erzählen dem späteren Geschlecht, seine Macht und seine Wunder, die er getan hat. (Ex 13,14; Dt 4,9; Jz 4,6; Ž 145,4; Iz 38,19; Jl 1,3) 

5 Denn er hat ein Zeugnis aufgerichtet in Jakob und ein Gesetz gegeben in Israel; und er gebot unseren Vätern, es ihren Kindern zu verkünden, (Dt 6,7; Ž 147,19) 

6 damit das spätere Geschlecht es wisse, die Kinder, die noch geboren werden sollten, damit auch sie aufständen und es ihren Kindern erzählten; (Dt 4,10; Jz 22,24; Est 9,28; Ž 71,18) 

7 damit diese auf Gott ihr Vertrauen setzten und die Taten Gottes nicht vergäßen und seine Gebote befolgten (Dt 6,20; Ž 78,11; Ž 105,45) 

8 und nicht würden wie ihre Väter, ein trotziges und widerspenstiges Geschlecht, ein Geschlecht, das kein festes Herz hatte, und dessen Geist nicht treu war gegen Gott. (Dt 31,27; 2Kr 17,14; Ž 78,37; Ez 20,8) 

9 Die Söhne Ephraims [waren wie] gerüstete Bogenschützen, die sich umwenden am Tag der Schlacht. (Ž 78,57; Ž 78,67) 

10 Sie bewahrten den Bund Gottes nicht und weigerten sich, nach seinem Gesetz zu wandeln. (2Kr 17,15; Ez 20,21) 

11 Und sie vergaßen seine Taten und seine Wunder, die er sie hatte sehen lassen. (Ž 78,7; Ž 78,42) 

12 Vor ihren Vätern hatte er Wunder getan im Land Ägypten, im Gebiet von Zoan. (Ex 7,1; Nu 13,22; Ž 78,43; Iz 19,11) 

13 Er spaltete das Meer und führte sie hindurch und türmte die Wasser auf wie einen Damm. (Ex 14,22; Ex 15,8) 

14 Er leitete sie bei Tag mit einer Wolke und mit dem Licht eines Feuers durch die ganze Nacht. (Ex 13,21; Ž 105,39) 

15 Er spaltete Felsen in der Wüste und tränkte sie wie mit großen Fluten; (Ex 17,6; Nu 20,11; 1K 10,4) 

16 er ließ Bäche aus dem Felsen hervorspringen und Wasser herabfließen in Strömen. (Dt 8,15; Ž 105,41; Ž 114,8) 

17 Dennoch fuhren sie fort, gegen ihn zu sündigen und den Höchsten zu erzürnen in der Wüste. (Ž 78,32; Ž 78,40; Iz 30,1; Am 5,25) 

18 Und sie versuchten Gott in ihrem Herzen, indem sie Speise forderten für ihr Gelüste. (Ex 17,7; Nu 11,4; Ž 78,41; 1K 10,6; Jk 4,3) 

19 Und sie redeten gegen Gott und sprachen: »Kann Gott uns wohl einen Tisch bereiten in der Wüste? (Gn 18,14; Ž 115,3; Za 8,6; L 1,37) 

20 Siehe, er hat den Felsen geschlagen, dass Wasser flossen und Bäche sich ergossen. Kann er aber auch Brot geben? Wird er seinem Volk Fleisch verschaffen?« (Ex 17,6; Ex 23,25; Nu 20,11; J 6,35) 

21 Darum, als der HERR das hörte, da wurde er zornig, und Feuer entbrannte gegen Jakob, ja, Zorn stieg auf über Israel, (Nu 11,10) 

22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht auf seine Rettung vertrauten. (Ž 78,32; J 6,29; Žd 3,12; Ju 1,5) 

23 Und doch hatte er den Wolken droben geboten und die Türen des Himmels geöffnet; (2Kr 7,2; Mal 3,10) 

24 und hatte Manna auf sie regnen lassen zum Essen und ihnen Himmelskorn gegeben. (Ex 16,4; Ex 16,15; Ex 16,31) 

25 Der Mensch aß das Brot der Starken; er sandte ihnen Speise, bis sie satt waren. (Ž 105,40; 1K 10,3) 

26 Er ließ den Ostwind am Himmel hinfahren und führte durch seine Kraft den Südwind herbei; (Nu 11,31; Ž 104,4) 

27 er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub und Geflügel wie Sand am Meer, (Ex 16,12; Nu 11,32) 

28 und ließ sie mitten in ihr Lager fallen, rings um ihre Wohnung her. 

29 Da aßen sie und wurden völlig satt; er gewährte ihnen, wonach sie gelüstet hatten. (Nu 11,20; Ž 106,15) 

30 Sie hatten ihre Begierde noch nicht gestillt, und ihre Speise war noch in ihrem Mund, (Př 1,32; L 12,19) 

31 da erhob sich der Zorn Gottes gegen sie; und er tötete die Vornehmsten unter ihnen, und die auserwählten [Krieger] Israels streckte er nieder. (Nu 11,33) 

32 Trotz alledem sündigten sie weiter und glaubten nicht an seine Wunder. (Nu 14,2; Nu 14,9; Ž 78,17; Ž 78,22; Ž 78,56) 

33 Darum ließ er ihre Tage wie einen Hauch vergehen und ihre Jahre in Schrecken. (Nu 14,28; Ž 90,7) 

34 Wenn er sie schlug, so fragten sie nach ihm und kehrten wieder um und suchten Gott; (Nu 21,7; Iz 26,16; Oz 5,15) 

35 und sie gedachten daran, dass Gott ihr Fels ist, und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. (Ex 15,2; Dt 32,15; Iz 17,10; Iz 26,4; Iz 41,14; Iz 44,6) 

36 Aber sie heuchelten vor ihm mit ihrem Mund und logen mit ihren Zungen; (Iz 29,13) 

37 denn ihr Herz war nicht aufrichtig gegen ihn, und sie hielten nicht treu an seinem Bund fest. (Ž 78,8; Jr 31,32; Ez 16,30; Oz 8,1; Oz 10,2) 

38 Er aber war barmherzig und vergab die Schuld und vertilgte sie nicht; und oftmals wandte er seinen Zorn ab und erweckte nicht seinen ganzen Grimm; (Ex 32,14; Nu 14,20; Ž 85,3; Iz 48,9; Ez 20,22) 

39 denn er dachte daran, dass sie Fleisch sind, ein Hauch, der dahinfährt und nicht wiederkehrt. (Gn 6,3; Jb 7,7; Ž 78,35) 

40 Wie oft lehnten sie sich gegen ihn auf in der Wüste und betrübten ihn in der Einöde! (Nu 14,22; Ž 78,17; Ž 78,58) 

41 Und sie versuchten Gott immer wieder und bekümmerten den Heiligen Israels. (Ž 78,18; Ž 95,10; Žd 3,8) 

42 Sie gedachten nicht an seine Hand, an den Tag, als er sie von dem Feind erlöste; (Ž 106,7) 

43 als er seine Zeichen tat in Ägypten und seine Wunder im Gebiet von Zoan; (Ž 78,12; Ž 106,21; Ž 136,10) 

44 als er ihre Ströme in Blut verwandelte und ihre Bäche, sodass man nicht trinken konnte; (Ex 7,20; Ž 105,29) 

45 als er Ungeziefer unter sie sandte, das sie fraß, und Frösche, die sie verderbten; (Ex 8,1; Ex 8,17; Ž 105,30) 

46 als er dem Vertilger ihren Ertrag gab und der Heuschrecke die Frucht ihrer Arbeit; (Ex 10,14) 

47 als er ihre Weinstöcke mit Hagel schlug und ihre Maulbeerbäume durch eine verheerende Wasserflut, (Ex 9,25) 

48 und ihr Vieh dem Hagel preisgab und ihre Herden den Blitzen; (Ex 9,28) 

49 als er gegen sie die Glut seines Zornes entsandte, Wut und Grimm und Drangsal, eine ausgesandte Schar Verderben bringender Engel; (Ex 9,14) 

50 als er seinem Zorn den Lauf ließ, ihre Seele nicht vor dem Tod bewahrte, sondern ihr Leben der Pest preisgab; (Jb 27,22; 2P 2,4) 

51 als er alle Erstgeburt in Ägypten schlug, die Erstlinge der Kraft in den Zelten Hams. (Gn 10,6; Ex 12,29; Ž 105,36) 

52 Und er ließ sein Volk ausziehen wie Schafe und leitete sie wie eine Herde in der Wüste (Ž 77,21) 

53 und führte sie sicher, dass sie sich nicht fürchteten; ihre Feinde aber bedeckte das Meer. (Ex 14,13; Ž 136,15) 

54 Und er brachte sie in sein heiliges Land, zu diesem Berg, den seine Rechte erworben hat. (Ex 15,17; Žd 12,22) 

55 Und er vertrieb die Heiden vor ihnen her und teilte ihnen das Erbe aus mit der Messschnur und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. (Jz 21,43; Ž 44,3) 

56 Aber sie versuchten Gott, den Höchsten, und waren widerspenstig gegen ihn und bewahrten seine Zeugnisse nicht, (Dt 32,15; Sd 2,12; Ž 78,17; Ž 78,40) 

57 sondern sie wichen zurück und fielen ab wie ihre Väter; sie gingen fehl wie ein trügerischer Bogen. (Oz 7,16) 

58 Und sie reizten ihn zum Zorn durch ihre Höhen und zur Eifersucht durch ihre Götzenbilder. (Dt 12,2; Dt 32,16; 2Kr 17,9; Ez 8,3) 

59 Gott hörte es und geriet in Zorn, und er verabscheute Israel sehr. (Dt 32,19) 

60 Und er verließ seine Wohnung in Silo, das Zelt, das er unter den Menschen aufgeschlagen hatte; (Jz 18,1; 1S 4,11; Jr 7,12; Jr 26,6) 

61 und er gab seine Macht in Gefangenschaft und seine Herrlichkeit in Feindeshand. (1S 4,17; 1S 4,21) 

62 Er überlieferte sein Volk dem Schwert und war zornig über sein Erbe. (Dt 32,9; 1S 4,10; Ž 78,71; Ž 79,1; Jr 12,7) 

63 Seine jungen Männer verzehrte das Feuer, und seine Jungfrauen mussten ohne Brautlied bleiben. (Jr 7,34) 

64 Seine Priester fielen durchs Schwert, und seine Witwen konnten keine Totenklage halten. (1S 4,11; Jb 27,15; Ez 24,23) 

65 Da erwachte der Herr wie ein Schlafender, wie ein Held, der aufjauchzt vom Wein. (Ž 44,24; Iz 42,13; Sf 3,17) 

66 Und er schlug seine Feinde in die Flucht, ewige Schande fügte er ihnen zu. (1S 7,10) 

67 Und er verwarf das Zelt Josephs und erwählte nicht den Stamm Ephraim, (Ž 78,9; Ž 78,60) 

68 sondern er erwählte den Stamm Juda, den Berg Zion, den er liebt. (Gn 49,10; 2Pa 6,6; Ž 87,2; Ž 132,13) 

69 Und er baute sein Heiligtum gleich Himmelshöhen, gleich der Erde, die er auf ewig gegründet hat. (Ž 68,16) 

70 Und er erwählte seinen Knecht David und nahm ihn von den Schafhürden weg. (1S 16,11; 2S 7,8) 

71 Als er den tragenden Schafen nachging, holte Er ihn, Dass er Jakob weiden sollte, sein Volk, und Israel, sein Erbe. (Ez 34,23; Mt 2,6) 

72 Und er weidete sie mit aller Treue seines Herzens und leitete sie mit weiser Hand. (2S 23,3; Sk 13,22) 

Bibeltext der Schlachter
Copyright © 2000 Genfer Bibelgesellschaft
Wiedergegeben mit der freundlichen Genehmigung. Alle Rechte vorbehalten.