1Da entgegnete Zofar von Naama:2„Darauf antworten mir meine Gedanken, / und deswegen stürmt es in mir.3Ich höre, wie man mich tadelt und schmäht, / doch aus Einsicht erwidert mein Geist.“
Der Böse nimmt ein böses Ende
4„Weißt du nicht, dass immer schon, / seit es Menschen auf der Erde gibt,5der Jubel der Gottlosen kurz ist, / die Freude der Bösen keinen Augenblick bleibt?6Reicht sein Stolz auch in den Himmel, / kommt er mit dem Kopf bis an die Wolken,7wird er vergehen wie sein eigener Kot. / Die ihn sahen, fragen: 'Wo ist er?'8Wie ein Traum löst er sich unauffindbar auf, / wie ein weggescheuchtes Nachtgesicht.9Das Auge sah ihn und sieht ihn nicht wieder, / seine Stätte erblickt ihn nicht mehr.10Seine Kinder müssen den Armen Entschädigung zahlen / und seine Hände den Raub erstatten.11Seine Glieder waren voll Jugendkraft, / nun liegen sie mit ihm im Staub.12Schmeckt das Böse in seinem Mund süß, / wenn er es unter der Zunge verbirgt,13es aufspart und nicht loslassen will, / es im Gaumen zurückhält,14so wird seine Speise im Leib verwandelt, / in seinem Inneren zu Natterngift.15Reichtum hat er verschlungen, / nun erbricht er ihn wieder, / aus seinem Bauch treibt Gott ihn heraus.16Was er sog, ist Viperngift, / die Vipernzunge tötet ihn.17Er darf sich nicht an Bächen freuen, / an Strömen von Honig und Milch.18Das Errungene gibt er zurück, / er darf es nicht verschlingen. / Den Reichtum, den er erwarb, / den kann er nicht genießen.19Denn er knickte die Armen und ließ sie liegen, / raubte ein Haus und baute es nicht aus.20Weil sein Bauch ihm keine Ruhe gab, / entkommt er mit seinen Schätzen nicht.21Nichts entging seiner Fressgier, / darum hat sein Gut keinen Bestand.22Trotz großem Reichtum wird ihm Angst, / die Wucht des Leidens wird über ihn kommen.23Gott fülle ihm den Bauch mit seinem glühendem Zorn, / dass er als sein Brot auf ihn regne!24Flieht er vor den eisernen Waffen, / durchbohrt ihn der eherne Bogen.25Zieht er sich den Pfeil aus dem Rücken, / aus der Galle die blitzende Klinge, / kommt das Grauen über ihn.26Nur Finsternis ist für ihn aufgespart; / es frisst ihn ein Feuer, das niemand angeblasen hat; / es verzehrt, was übrig blieb in seinem Zelt.27Der Himmel enthüllt seine Schuld, / die Erde steht gegen ihn auf.28Der Wohlstand seines Hauses fährt dahin, / wenn Gottes Zorn wie eine Sturzflut kommt.29So sieht das Schicksal gottloser Menschen aus, / Gott spricht ihnen dieses Erbe zu.“
Zweite Rede des Zofar: Kurze Freude der Gottlosen vor ihrem Untergang
1Und Zofar von Naama antwortete und sagte: (Hi 11,1)2Darum geben meine beunruhigenden Gedanken mir Antwort, und deswegen bin ich innerlich erregt[1]:3Eine Mahnung, mir zur Schande, höre ich, aber Geist aus meiner Einsicht lässt mich antworten[2].4Hast du nicht von jeher das erkannt, seitdem ⟨Gott⟩ Menschen auf die Erde gesetzt hat,5dass der Jubel der Gottlosen von kurzer Dauer und die Freude des Ruchlosen für einen Augenblick war? (2Sam 18,14; Hi 18,5; Hi 27,19; Ps 94,4)6Stiege auch seine Hoheit bis zum Himmel hinauf, und rührte sein Haupt an die Wolken, (Jes 14,13; Ob 1,4)7gleich seinem Kot vergeht er auf ewig. Die ihn gesehen haben, sagen: Wo ist er? (Hi 14,10; Hi 21,28; Ps 112,10)8Wie ein Traum verfliegt er, und man findet ihn nicht, und er wird weggescheucht wie eine Vision in der Nacht. (Est 7,10; Ps 73,20; Ps 90,5; Spr 10,25; Jes 29,7)9Das Auge hat ihn erblickt, doch nun nicht mehr, und seine Stätte gewahrt ihn nicht mehr. (Hi 7,8; Ps 37,10)10Seine Söhne müssen die Geringen gütig stimmen[3] und seine Hände sein Vermögen zurückgeben.11Waren seine Glieder ⟨auch⟩ voll seiner Jugendkraft, so liegt sie ⟨nun⟩ mit ihm im Staub. (Hi 17,16)12Wenn das Böse auch in seinem Mund süß schmeckte, er es verbarg unter seiner Zunge, (Spr 20,17; Offb 10,9)13es aufsparte und nicht fahren ließ und es zurückhielt unter seinem Gaumen,14so hat sich seine Speise ⟨doch⟩ in seinen Eingeweiden verwandelt. Viperngalle[4] ist in seinem Innern. (Spr 20,17; Offb 10,9)15Reichtum hat er verschlungen, doch erbricht er ihn ⟨wieder⟩: Aus seinem Bauch treibt Gott ihn heraus. (Jer 51,44)16Viperngift sog er ein; die Zunge der Giftschlange bringt ihn um. (Spr 11,17)17Nicht sehen darf er die Bäche, die flutenden Ströme von Honig und Milch[5].18Den Ertrag gibt er zurück und darf ihn nicht verschlingen. An dem Reichtum, den er erwarb[6], darf er sich nicht freuen. (5Mo 28,30)19Denn die Geringen hat er misshandelt, verlassen. Häuser[7] hat er an sich gerissen und wird sie[8] nicht ausbauen[9]. (Ps 12,6; Am 5,11)20Denn er kannte keine Ruhe in seinem Innern; mit seinem Kostbarsten wird er nicht entrinnen.21Vor seiner Fressgier gab es kein Entrinnen[10]; darum wird sein Wohlstand keinen Bestand haben. (Jes 5,8; Am 3,10)22In der Fülle seines Überflusses wird er in Bedrängnis geraten; die Hand jedes Notleidenden wird über ihn kommen[11].23Es wird geschehen: Um seinen Bauch zu füllen, wird Gott[12] die Glut seines Zorns gegen ihn senden und ⟨sie⟩ auf ihn regnen lassen, auf seinen Körper[13].24Flieht er vor eisernen Waffen, durchbohrt ihn der Bogen aus Bronze. (Jes 24,18)25Er[14] zückt ⟨den Pfeil⟩, da tritt er ⟨schon⟩ aus dem Rücken hervor[15] und das blitzende Eisen[16] aus seiner Galle! Er geht dahin, Schrecken über ihm![17] (Hi 18,11)26Alle Finsternis ist aufgespart für seine aufgesparten ⟨Schätze⟩[18]. Ein Feuer, das nicht angefacht ist, wird ihn fressen. Übel wird es dem ergehen, der[19] in seinem Zelt übrig geblieben ist.27Der Himmel wird seine Schuld enthüllen, und die Erde wird sich gegen ihn erheben.28Der Ertrag seines Hauses muss fortgehen, wird zerrinnen[20] am Tag seines[21] Zorns. (Spr 11,4)29Das ist das Teil des gottlosen Menschen von Gott und das ihm von Gott zugesprochene Erbe. (Hi 18,21; Hi 22,20; Hi 27,13; Jer 13,25)
Hiob 20
Bible Kralická
1Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:2Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,3Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.4Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,5Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?6Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,7Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?8Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.9Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.10Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.11Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.12A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;13Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:14Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.15Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.16Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.17Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.18Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.19Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.20Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.21Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.22Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.23By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.24Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.25Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.26Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.27Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.28Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.29Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
1 Na to navázal Sófar Naamatský slovy: 2 „Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil. 3 Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.
— Svévolník nemá naději
4 Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi, 5 že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik? 6 I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků, 7 navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: ‚Kde je?‘ 8 Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční. 9 Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí. 10 Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal. 11 I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu. 12 Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, 13 kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, 14 jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem. 15 Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha. 16 Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije. 17 Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka. 18 Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat. 19 Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl. 20 V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání. 21 Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý. 22 I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných. 23 Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne prškou šípů. 24 Bude prchat před železnou zbrojí a prostřelí ho bronzový luk. 25 Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky. 26 Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl. 27 Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu. 28 Výnos jeho domu se přestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu. 29 To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.“
1Sofar Naámský mu na to řekl:2„Na tohle musím odpovědět, to přece nejde vydržet!3Když slyším tolik důtek a urážek, můj moudrý duch mi vnuká odpověď:4Víš přece sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem postaven,5radost ničemů je velmi krátká, štěstí bezbožných je chvilkové.6I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla a hlavou oblaků se dotýkal,7jak vlastní lejno zmizí napořád – ‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.8Jako sen odletí a bude ten tam, bude zapuzen jak noční vidina.9Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří, nebude k nalezení ve svém obydlí.10Jeho děti budou muset odškodnit chudáky, vlastníma rukama majetek navrátit.11Mladická síla, jíž měl plné kosti, do prachu ulehne spolu s ním.12I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem,13i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře,14v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed.15Vše, co spolykal, musí vyzvracet, Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.16Bude nasávat hadí jed, jazyk zmijí ho zabije.17Nikdy nezažije proudy oleje, nebude se koupat v medu a smetaně.18To, co ukořistil, vrátí netknuté, neužije to, co získal obchodem.19To proto, že chudákům bořil chýše a zabíral domy, které nestavěl.20Svoji hladovost neuměl utišit, a proto neunikne vlastní chtivosti.21Nezbude nic, co by pohltil, už nepotrvá jeho blahobyt.22Uprostřed nadbytku přijde do úzkých, bída se na něj vrhne ze všech sil.23Zatímco on si břicho cpe, Bůh na něj sešle vroucí hněv – zaplaví ho svým deštěm střel!24Na útěku před železnou zbraní zasažen bude lukem bronzovým.25Ze zad mu náhle trčí šíp a jeho špice se žlučí skví. Kdejaká hrůza ho dostihla,26na jeho poklady čeká černá tma. Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán, cokoli zůstalo u něj doma, spolyká.27Nebesa odhalí jeho vinu, země se postaví proti němu.28Jeho dům odnese povodeň, proud ho zachvátí v soudný den.29Takový osud dává Bůh ničemům, takové dědictví jim určil Bůh!“