1Da erwiderte Hiob:2„Hört mir doch einmal richtig zu! / Das wäre wahrer Trost von euch.3Ertragt mich, dann will ich reden; / danach kannst du spotten, wenn du es willst.4Richte ich meine Klage an Menschen? / Und warum sollte ich nicht ungeduldig sein?5Wendet euch zu mir und erstarrt, / und legt die Hand auf den Mund!“
Auch Bösen geht es manchmal gut
6„Wenn ich daran denke, bin ich bestürzt, / und Zittern erfasst meinen Leib.7Warum bleiben die Bösen am Leben, / werden alt und ihre Macht wächst?8Gesichert wachsen ihre Kinder auf, / und ihre Enkel haben sie um sich.9Keine Furcht zerstört den Frieden ihrer Häuser, / die Rute Gottes trifft sie nicht.10Sein Stier versagt nicht bei der Befruchtung, / seine Kuh kalbt ohne Fehlgeburt.11Wie Schafe lassen sie ihre Buben hinaus, / ihre Kinder tanzen und springen.12Sie singen zur Handpauke und Zither, / freuen sich beim Klang der Flöte.13Sie genießen ihre Tage im Glück / und fahren im Nu zu den Toten.14Und doch sagen sie zu Gott: 'Bleib uns fern! / Von deinen Wegen wollen wir nichts wissen.15Was sollen wir dem Allmächtigen dienen, / was nützt es uns, wenn wir ihn bitten?'16Doch das Glück steht nicht in ihrer Hand. / Vom Denken der Bösen halt ich mich fern.17Wie oft erlischt die Leuchte der Bösen, / wie oft kommt Unglück über sie, / teilt Gott ihnen Verderben zu im Zorn!18Dann sind sie wie Stroh vor dem Wind, / wie Spreu, die der Sturmwind entführt.19Spart Gott das Unheil für die Kinder des Bösen auf? / Ihm selbst soll er es vergelten, dass er es fühlt!20Mit eigenen Augen soll er seinen Untergang sehen / und vom Zorn des Allmächtigen trinken.21Denn was schert ihn sein Haus nach ihm, / wenn die Zahl seiner Monate schwindet?“
Ihr gebt trügerischen Trost
22„Kann man Gott Erkenntnis lehren, / ihn, der die Himmlischen richtet?23Der eine stirbt bei voller Kraft, / sorglos und zufrieden.24Voller Milch sind seine Tröge, / getränkt ist das Mark seiner Knochen.25Der andere stirbt im Herzen verbittert / und hat das Glück nie geschmeckt.26Zusammen liegen sie im Staub, / und Maden decken sie zu.27Seht, ich kenne eure Gedanken, / die Pläne, die ihr gegen mich macht.28Ihr sagt: 'Wo ist das Haus des Edlen / und wo das Zelt, in dem die Bösen sind?'29Habt ihr nie die Reisenden gefragt, / ihre Berichte denn nie verfolgt?30Am Tag des Unglücks bleibt der Böse verschont, / am Tag des Zorns kommt er davon.31Wer hält ihm seinen Lebenswandel vor, / wer zahlt ihm heim, was er verbrochen hat?32Doch er wird in Ehren bestattet, / man wacht bei seinem Grab.33Die Erde deckt ihn freundlich zu. / Alle Welt zieht hinter ihm her / und vor ihm die zahllose Menge.34Euer Trost ist nichts als Dunst, / eure Antworten bleiben Betrug.“
Hiobs Antwort: Wohlergehen der Gottlosen – Gottes Willkür im Austeilen von Glück und Unglück – Kein Gericht über die Gottlosen
1Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2Höret, hört meine Rede! Das wäre ⟨wahrer⟩ Trost von euch! (Hi 13,6)3Ertragt mich, dann will ich reden, und nachdem ich geredet habe, magst du spotten[1]. (Hi 12,4)4⟨Trage⟩ ich mein Anliegen[2] etwa einem Menschen vor? Oder warum sollte ich nicht ungeduldig sein? (Hi 10,1)5Wendet euch zu mir und schaudert und legt die Hand auf den Mund! (Hi 40,4; Spr 30,32; Mi 7,16)6Ja, wenn ich daran denke, so bin ich bestürzt, und Erbeben packt mein Fleisch. (Hi 9,28; Kla 3,20)7Warum leben die Gottlosen, werden alt, nehmen gar noch zu an Macht? (Hi 12,6; Pred 7,15)8Ihre Nachkommen stehen fest vor ihnen so gut wie sie, und ihre Sprösslinge[3] sind vor ihren Augen. (Jes 65,23)9Ihre Häuser haben Frieden ohne Furcht, und Gottes Rute[4] ist nicht über ihnen.10Sein Stier bespringt und verfehlt nicht, seine Kuh kalbt ohne Fehlgeburt.11Ihre Buben schicken sie aus wie eine Schafherde, und ihre Kinder hüpfen umher.12Sie[5] erheben ⟨ihre Stimme⟩ bei[6] Tamburin und Zither und sind fröhlich beim Klang der Flöte. (Ps 150,4)13Im Glück genießen sie ihre Tage, und in Ruhe sinken sie in den Scheol hinab[7]. (Hi 24,24; Ps 73,4; Lk 16,19)14Und doch sagen sie zu Gott: Weiche von uns! Und an der Erkenntnis deiner Wege haben wir kein Gefallen. (Hi 22,17; Ps 95,10; Spr 1,29; Jes 30,11; Jer 2,31; Mt 8,34)15Was ist der Allmächtige, dass wir ihm dienen sollten, und was hilft es uns, dass wir ⟨mit Bitten⟩ in ihn dringen? (2Mo 5,2; Hi 22,3; Hi 34,9; Hi 35,3; Ps 73,13; Mal 3,14)16Siehe, steht nicht ihr Glück in ihrer Hand?[8] Der Rat der Gottlosen sei fern von mir[9]! (Hi 22,18; Ps 1,1)17Wie oft erlischt ⟨denn⟩ die Leuchte der Gottlosen und kommt über sie ihr Verderben, ⟨wie oft⟩ teilt er Vernichtung zu in seinem Zorn? (Hi 18,5)18⟨Wie oft denn⟩ werden sie wie Stroh vor dem Wind und wie Spreu, die der Sturmwind entführt? (Hi 27,21; Ps 1,4; Ps 83,14; Jes 17,13; Hos 13,3)19Bewahrt Gott sein Unheil auf für seine Kinder[10]? Er vergelte ihm selbst[11], dass er es fühlt[12]! (2Mo 20,5)20Seine ⟨eigenen⟩ Augen sollen seinen Verfall sehen, und vom Zorn des Allmächtigen trinke er! (Ps 75,9)21Denn was liegt ihm an seinem Haus nach ihm, wenn die Zahl seiner Monate zu Ende ist[13]? (Hi 14,21)22Kann man Gott Erkenntnis lehren, ihn, der ⟨selbst⟩ die Erhabenen[14] richtet? (Hi 36,23; Hi 38,3; Jes 40,13; Jer 23,18; Röm 11,34)23Dieser stirbt in seiner Vollkraft, ganz ungestört und ruhig.24Seine Schenkel[15] sind voll Fett[16], und das Mark seiner Gebeine ist ⟨wohl⟩getränkt.25Und jener stirbt mit bitterer Seele und hat nichts vom Glück genossen.26Zusammen liegen sie im Staub, und Gewürm deckt sie zu. (Hi 3,19; Hi 24,20; Pred 9,2; Jes 14,11)27Siehe, ich erkenne eure Gedanken, und die Anschläge, die ihr gegen mich ersinnt.28Denn ihr sagt: Wo ist das Haus des Edlen[17] und wo das Zelt, die Wohnung der Gottlosen? (Hi 20,5)29Habt ihr die nicht befragt, die des Weges vorüberziehen? Und habt ihr ihre Zeichen nicht genau betrachtet:30dass der Böse am Tag des Verderbens verschont wird, dass sie am Tag des Grimms[18] ⟨in Sicherheit⟩ geleitet werden? (Ps 73,5)31Wer wird ihm ins Gesicht seinen Weg vorhalten? Und hat er gehandelt, wer wird ihm vergelten?32Er aber, er wird zu den Gräbern geleitet, und auf dem Grabhügel hält man Wache.33Süß sind ihm die Schollen des Tales. Und alle Welt zieht hinter ihm her, auch vor ihm ohne Zahl.34Wie tröstet ihr mich nun mit Dunst? Und von euren Einwänden bleibt ⟨nur⟩ Trug übrig. (Hi 13,12; Hi 16,2)
Hiob 21
Bible Kralická
1A odpovídaje Job, řekl:2Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.3Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.4Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?5Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.6Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.7Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?8Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.9Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.10Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.11Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.12Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.13Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.14Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.15Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?16Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.17Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?18Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?19Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,20A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?21O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?22Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?23Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.24Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.25Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.26Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.27Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.28Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?29Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,30Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?31Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?32A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.33Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.34Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.
DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA SÓFAROVI - — Úspěchy svévolníků
1 Jób na to odpověděl: 2 „Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím. 3 Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmívej se. 4 Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý? 5 Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku: 6 Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. 7 Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, 8 své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, 9 v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. 10 Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. 11 Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. 12 Hulákají při bubínku a citeře a radují se za zvuku flétny. 13 Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. 14 Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. 15 Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘ 16 Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků. 17 Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu, 18 jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.
— Různý úděl lidský
19 Bůh prý uchovává jejich ničemnosti jejich synům. Kéž splatí přímo jemu, aby to poznal! 20 Kéž na vlastní oči spatří svou bídu, vypije si kalich rozhořčení Všemocného. 21 Zajímá ho, co se stane s jeho domem po něm, když je počet jeho měsíců odměřen? 22 Bude někdo učit Boha vědomostem? On soudí přece i vysoko postavené. 23 Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný, 24 jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklé morkem. 25 Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého. 26 Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi. 27 Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří. 28 Říkáte zajisté: ‚Kde je dům urozeného? Kde je stan, v němž přebývali svévolníci?‘ 29 Což jste se neptali mimojdoucích, neporozuměli jste jejich znamením? 30 V den běd bude zlý ušetřen, bude odnesen v den hrozné prchlivosti. 31 Kdo mu vytkne jeho cestu, kdo mu odplatí za to, co napáchal? 32 Až bude odnesen do hrobky, nad jeho rovem se bude bdít. 33 Hroudy v jámě budou mu lehké; potáhnou se za ním všichni lidé, bude jich před ním bezpočet. 34 Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi – samá věrolomnost.“
1Job na to řekl:2„Dobře poslouchejte, co tu vypovím – můžete mě utěšit právě tím.3Vydržte, když teď budu mluvit já, potom se zase smíte posmívat.4Copak si stěžuji na člověka? Ztrácím trpělivost jenom tak?5Pohleďte na mě a zděste se, ruku na ústa si položte!6Vždyť i já, když na to pomyslím, celý se třesu zděšením.7Jak to, že ničemové užívají života? Zatímco stárnou, jejich moc narůstá.8Jejich potomkům se daří kolem nich, své ratolesti mají na očích.9V jejich domech je pokoj bez obav, Boží hůl na ně nijak nepadá.10Jejich býk je plodný, nikdy neselže, jejich kráva rodí, o tele nepřijde.11Jejich mladí mají volnost jako beránci, jejich maličcí kolem skotačí.12Zpívají při hře tamburíny a citery, za zvuku píšťaly se veselí.13Ve štěstí tráví svoje dny, do hrobu odcházejí v pokoji.14Bohu však říkají: ‚Nech nás být! O tvých cestách nechceme vědět nic!15Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu sloužili? K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘16(Oni však to své štěstí v moci nemají. Myšlenky ničemů mě míjejí!)17Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘?[1] Přichází na ně pohroma? Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?18Bývají jako sláma ve větru, jako plevy, jež vichr odnesl?19Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘[2] – Ať raději odplatí jemu, aby se poučil!20Ať vidí svou zkázu vlastníma očima, hněvání Všemohoucího ať vypije si sám!21Bude mu snad potom záležet na rodině, až jeho měsíce dojdou do konce?22Chce tu snad někdo Boha poučit? On přece soudí všechno na nebi!23Jeden umírá v plné síle, v klidu a zcela spokojen,24stehna obalená tukem a kosti morkem nasáklé.25Jiný zas umírá plný hořkosti, aniž kdy okusil, co je blahobyt.26Do prachu však ulehnou jeden jak druhý, oba dva stejně přikryjí červi.27Víte, já znám ty vaše myšlenky – hledáte způsoby, jak mi ublížit.28Říkáte: ‚Kam se poděly ty jejich paláce? Stanům darebáků kde konec je?‘[3]29– To jste se nikdy neptali pocestných? Nepřijímáte jejich svědectví?30Vždyť v čase neštěstí je zlosyn ušetřen, v den rozhněvání vyvázne.31Kdo mu jeho způsoby vytkne do očí? Za to, co prováděl, kdo mu odplatí?32Ještě mu pohřeb vystrojí, nad jeho hrobem budou bdít.33Lehká mu bude země pohřební, vždyť za ním kráčí celé procesí a předcházejí ho nesčetní.34Jak mě chcete těšit těmi nesmysly? Vaše odpovědi jsou samé lži!“