1Da erwiderte Hiob:2„Wie lange wollt ihr mich quälen, / mich mit Worten zerschlagen?3Schon zehnmal habt ihr mich beschimpft / und schämt euch nicht, mich zu misshandeln!4Und hätte ich wirklich geirrt, / müsste ich das selber ertragen.5Müsst ihr denn so großtun gegen mich / und mir meine Schmach beweisen?“
Gott behandelt mich als Feind
6„Seht doch ein, dass Gott mir Unrecht tut, / dass er seine Schlinge um mich zieht.7Ich schreie: 'Gewalt!', aber niemand hört. / Ich rufe um Hilfe, doch da ist kein Recht.8Er hat mir den Weg verbaut, / ich kann nicht weiter. / Meine Pfade hüllt er mit Finsternis ein.9Er zog mir meine Ehre aus / und nahm mir die Krone vom Kopf.10Er hat mich ringsum niedergebrochen, so dass ich vergehe. / Meine Hoffnung riss er aus wie einen Baum.11Seinen Zorn ließ er gegen mich lodern / und hat mich zu seinen Feinden gezählt.12Geschlossen rückten seine Scharen an, / bahnten ihren Weg gegen mich / und lagerten sich rings um mein Zelt.“
Er hat mir Verwandte und Freunde entfremdet
13„Meine Brüder hat er von mir entfernt, / Bekannte kennen mich nicht mehr.14Meine Verwandten halten sich fern, / meine Freunde vergessen mich.15Den Gästen meines Hauses[1] und meinen Mägden bin ich wie ein Fremder, / ein Ausländer bin ich für sie.16Ich rufe den Sklaven, er gibt keine Antwort; / ich muss ihn anflehen mit eigenem Mund.17Meiner Frau ist mein Atem zuwider, / meinen Geschwistern mein Gestank.18Selbst Kinder lachen über mich, / verhöhnen mich, wenn ich aufstehen will.19All meine Vertrauten verabscheuen mich, / und die ich liebte, haben sich gegen mich gestellt.20Nur Haut und Knochen bin ich noch, / nur das nackte Leben brachte ich davon.21Habt Erbarmen, Erbarmen mit mir, meine Freunde! / Was mich zu Boden schlug, war Gottes Hand.22Warum verfolgt ihr mich wie Gott, / bekommt nicht genug davon, mich zu zerfleischen?“
Ich weiß, dass mein Erlöser lebt!
23„Ich wünschte, jemand schriebe meine Worte auf, / zeichnete sie auf in ein Buch,24mit eisernem Griffel in Blei, / in den Felsen gehauen auf ewig!25Doch ich weiß, dass mein Erlöser lebt, / zuletzt erhebt er sich über den Staub. (Ps 22,15)26Nachdem meine Haut so sehr zerschunden ist, / schaue ich Gott auch ohne mein Fleisch.27Ihn selbst werde ich sehen, / ja, meine Augen schauen ihn an; / er wird kein Fremder für mich sein. / Ich sehne mich von Herzen danach.“
Seht euch vor!
28„Wenn ihr überlegt: 'Wie können wir ihn verfolgen, / wie finden wir den Grund seines Übels?'29Dann fürchtet euch selbst vor dem Schwert! / Denn Zorn wird mit dem Schwert bestraft, / damit ihr wisst: Es gibt ein Gericht.“
Hiobs Antwort: Klage über die Härte der Freunde, über das zu Unrecht zugefügte Leid – Gewissheit über den Erlöser
1Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2Wie lange wollt ihr meine Seele plagen und mich mit Worten zerschlagen?3Schon zehnmal habt ihr mich beschimpft. Ihr schämt euch nicht, ihr setzt mir hart zu.4Und habe ich auch wirklich geirrt, so bleibt ⟨doch⟩ mein Irrtum bei mir. (Spr 9,12; Gal 6,5)5Wenn ihr wirklich gegen mich großtun und mir meine Schande vorhalten wollt,[1]6so erkennt denn, dass Gott mich irregeführt und sein Fangseil um mich gezogen hat. (Kla 1,13)7Siehe, ich schreie: Unrecht! – und werde nicht erhört. Ich rufe um Hilfe, und da ist kein Recht. (Hi 30,20; Hi 34,5; Ps 22,3; Kla 3,8; Hab 1,2)8Er hat meinen Weg verschüttet, und ich kann nicht hinüber; und auf meine Pfade legt er Finsternis. (Hi 3,23; Jes 59,9; Kla 3,5; Hos 2,8)9Meine Ehre hat er mir ausgezogen und weggenommen die Krone meines Hauptes. (Ps 89,40; Kla 5,16)10Er hat mich abgebrochen ringsum, sodass ich vergehe, und hat meine Hoffnung ausgerissen wie einen Baum. (Hi 14,19; Ps 102,11)11Und seinen Zorn ließ er gegen mich entbrennen und achtete mich seinen Feinden gleich. (Hi 13,24; Kla 2,5)12Vereint kamen seine Scharen und bahnten ihren Weg gegen mich[2] und lagerten sich rings um mein Zelt. (Hi 6,4; Hi 15,24; Hi 30,12)13Meine Brüder hat er von mir entfernt, und meine Bekannten sind mir ganz entfremdet. (Hi 6,15; Ps 69,9)14Meine Verwandten[3] bleiben aus, und meine Vertrauten haben mich vergessen. (Hi 42,11; Ps 31,12)15Die Schutzbefohlenen meines Hauses und meine Mägde halten mich für einen Fremden; ein Ausländer bin ich in ihren Augen geworden.16Meinen Knecht rufe ich, und er antwortet nicht; mit meinem Mund muss ich ihn anflehen.17Mein Atem ist meiner Frau widerlich, und stinkend bin ich den Kindern meiner Mutter[4].18Selbst Buben verachten mich. Will ich aufstehen, so wenden sie sich von mir ab[5]. (2Kön 2,23; Hi 30,1)19Alle meine Vertrauten[6] verabscheuen mich, und die, die ich liebte, haben sich gegen mich gewendet. (Hi 6,21; Ps 41,10)20Mein Gebein klebt an meiner Haut und an meinem Fleisch, und an der Haut meiner Zähne bin ich kahl geworden[7]. (Hi 7,5; Hi 33,21; Ps 22,15; Ps 102,6; Kla 4,8)21Erbarmt euch über mich, erbarmt euch über mich, ihr meine Freunde! Denn die Hand Gottes hat mich getroffen. (Rut 1,13; Hi 6,14; Kla 3,3)22Warum jagt ihr mir nach wie Gott und könnt von meinem Fleisch nicht satt werden? (Ps 69,27)23Dass doch meine Worte aufgeschrieben würden! Dass sie in ein Buch ⟨kämen⟩ und aufgezeichnet würden,24mit eisernem Griffel und Blei in den Felsen gehauen würden auf ewig! (Jer 17,1)25Doch ich weiß: Mein Erlöser[8] lebt; und als der Letzte wird er über dem Staub[9] stehen[10]. (Jes 41,14; Jes 54,5; Jes 59,20; Jer 50,34; Eph 1,7; Offb 1,17)26Und nachdem man meine Haut so zerschunden hat, werde ich doch aus meinem Fleisch Gott schauen.27Ja, ich werde ihn für mich schauen; dann sehen ihn meine Augen, aber nicht als Fremden. Meine Nieren verschmachten in meinem Innern. (Hi 33,26; Ps 17,15; Ps 119,81; Jes 33,17)28Wenn ihr sagt: Wie wollen wir ihm nachjagen! – und dass die Wurzel der Sache[11] in mir zu finden sei,29so fürchtet euch selbst vor dem Schwert! Denn das Schwert ist der Grimm, ⟨der über⟩ die Sünden ⟨kommt⟩, damit ihr erkennt: Es gibt einen Richter. (Ps 58,12)
Hiob 19
Bible Kralická
1Tedy odpověděv Job, řekl:2Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?3Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.4Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.5Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:6Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.7Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.8Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.9Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.10Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.11Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.12Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.13Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.14Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.15Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.16Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.17Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.18Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.19V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.20K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.21Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.22Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?23Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,24Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.25Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.26A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.27Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.28Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.29Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI - — Jóba opustili i nejbližší
1 Jób na to odpověděl: 2 „Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi? 3 Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat? 4 I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. 5 Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? 6 Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. 7 Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. 8 Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. 9 Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy. 10 Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. 11 Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. 12 Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu. 13 Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, 14 moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. 15 Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. 16 Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. 17 Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. 18 I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, 19 všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. 20 Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. 21 Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. 22 Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?
— Vykupitel je živ
23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24 rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25 Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26 A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, 27 já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru. 28 Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho. 29 Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“
1Job na to řekl:2„Jak dlouho budete mou duši trápit a svými řečmi mě ubíjet?3Hanobíte mě už aspoň po desáté – nestydíte se mě urážet?4Pokud jsem opravdu v něčem pochybil, do mé chyby vám není nic.5Pokud se chcete povyšovat nade mne a moji potupu proti mně obracet,6pak vězte, že Bůh mi ublížil – to on na mě hodil svoji síť!7Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve; křičím o pomoc, a právo nikde.8Cestu mi zazdil – neprojdu, na mé stezky vrhl temnotu.9Mou čest ze mne strhl jako plášť a korunu mi z hlavy sňal.10Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu, mou naději vyvrací jako strom z kořenů.11Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem jeho nepřítel.12V jednom šiku útočí jeho armáda, proti mně vrší dobývací val, můj stan obléhají kolem dokola.13Mým vlastním bratrům mě odcizil, moji známí se ke mně neznají.14Příbuzní i přátelé mě nechali, zapomněli na mě15i hosté mí. I mé služebnice mě mají za cizince, dívají se na mě jako na vetřelce.16Když zavolám sluhu, vůbec se neozve, jakkoli úpěnlivě prosím jej.17Mé ženě je odporný i můj dech, hnusím se své vlastní rodině.18Pohrdají mnou i mládenci – jen co se objevím, nadávají mi.19Spřízněným duším jsem odporný, moji milovaní mě zavrhli.20Nejsem nic než kost a kůže, zbyly mi jen holé dásně.21Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé, vždyť Boží ruka bije mě!22Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon, nemáte ještě mého masa dost?23Kéž by má slova byla sepsána, kéž by jak nápis byla vyryta24olovem a rydlem železným, kéž by je navždy vytesali do skály!25Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví.26I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím.27Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!28Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem? Příčina věci je přece v něm.‘[1]29Vy sami ale meče bojte se, vždyť mečem trestá hněv, a tak soud sami poznáte.“