Žalm 78

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

1 Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,  

2  otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.  

3  Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,  

4  nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.  

5  Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,  

6  aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,  

7  aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,  

8  a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.  

9  Lukem vyzbrojení Efrajimci otočili se v den bitvy.  

10  Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli,  

11  zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout.  

12  On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli.  

13  Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody.  

14  Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně.  

15  Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní,  

16  bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.  

17  Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,  

18  srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.  

19  A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?  

20  Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“  

21  Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,  

22  neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.  

23  Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes  

24  a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.  

25  Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.  

26  Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí  

27  a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,  

28  nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.  

29  Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.  

30  Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech,  

31  když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.  

32  Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům.  

33  Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem.  

34  Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha,  

35  připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel.  

36  Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali,  

37  v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě.  

38  Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení,  

39  pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.  

40  Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji!  

41  Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele.  

42  Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka,  

43  když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli.  

44  Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít.  

45  Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu.  

46  Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce.  

47  Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem.  

48  Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda.  

49  Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.  

50  Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé.  

51  Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech.  

52  Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští,  

53  vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře.  

54  Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal.  

55  Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny.  

56  Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho,  

57  odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk.  

58  Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.  

59  Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele:  

60  opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi.  

61  Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka  

62  a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí.  

63  Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly.  

64  Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly.  

65  A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem,  

66  zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou.  

67  Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil,  

68  zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval.  

69  Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.  

70  Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší,  

71  od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl.  

72  A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.  

© 2001 Česká biblická společnost

Žalm 78

Elberfelder Bibel

od SCM Verlag

Psalm 78

1 Ein Maskil. Von Asaf. Höre, mein Volk, auf meine Weisung! Neigt euer Ohr zu den Worten meines Mundes! (Ž 50,1; Př 22,17) 

2 Ich will meinen Mund öffnen zu einem Spruch, will hervorbringen Rätsel aus der Vorzeit. (Ž 49,5; Mt 13,35) 

3 Was wir gehört und erfahren und unsere Väter uns erzählt haben, (1J 1,1) 

4 wollen wir nicht verhehlen ihren Söhnen und der künftigen Generation erzählen die Ruhmestaten des HERRN und seine Macht und seine Wunder, die er getan hat. (Ex 13,14; Dt 4,9; Jz 4,6; Ž 71,18; Ž 145,4; Iz 38,19) 

5 Denn er hat ein Zeugnis aufgerichtet in Jakob und ein Gesetz aufgestellt in Israel und gebot unseren Vätern, sie ihren Söhnen kundzutun, (Dt 6,7) 

6 damit die künftige Generation sie kenne, die Söhne, die geboren werden sollten, und ⟨auch⟩ sie aufständen und sie ihren Söhnen erzählten. (Ex 10,2) 

7 Damit sie auf Gott ihr Vertrauen setzten und die Taten Gottes nicht vergäßen und seine Gebote befolgten. (Dt 6,21; Ž 105,45) 

8 Damit sie nicht würden wie ihre Väter, eine widersetzliche und widerspenstige Generation, eine Generation, deren Herz nicht fest war und deren Geist nicht treu war gegen Gott, (Dt 31,27; Ez 20,8; L 9,41) 

9 ⟨wie⟩ die Söhne Ephraim, gerüstete Bogenschützen, sich wendeten am Tag des Kampfes. 

10 Sie hielten nicht den Bund Gottes und weigerten sich, nach seinem Gesetz zu wandeln. (2Kr 17,15; Ez 20,21; Žd 8,9) 

11 Sie vergaßen seine Taten und seine Wunder, die er sie hatte schauen lassen. (Ž 106,13) 

12 Er tat Wunder vor ihren Vätern im Lande Ägypten, dem Gebiet Zoans. (Dt 4,34; Jz 9,9; Ž 78,43; Ž 135,9) 

13 Er spaltete das Meer und ließ sie hindurchgehen, er ließ das Wasser stehen wie einen Damm. (Ex 15,8; Jz 3,16; Ž 136,13; Iz 63,12) 

14 Er leitete sie des Tages mit der Wolke und die ganze Nacht mit dem Licht eines Feuers. (Ex 13,21) 

15 Er spaltete Felsen in der Wüste und tränkte sie reichlich, wie mit Fluten. (Ex 17,6; Nu 20,11; 1K 10,4) 

16 Er ließ Bäche hervorkommen aus dem Felsen und Wasser herablaufen wie Flüsse. (Ž 105,41; Ž 107,35; Ž 114,7) 

17 Doch sie fuhren weiter fort, gegen ihn zu sündigen, sich gegen den Höchsten widerspenstig zu zeigen in der Wüste. (Dt 31,27; Ez 20,8; L 9,41) 

18 Sie stellten in ihrem Herzen Gott auf die Probe, indem sie Speise forderten für ihr Gelüste. (Ex 17,7; Nu 11,4; Ž 106,14) 

19 Und sie redeten gegen Gott; sie sprachen: Sollte Gott imstande sein, ⟨uns⟩ in der Wüste einen Tisch zu bereiten? (Ex 16,3) 

20 Siehe, den Felsen hat er ⟨zwar⟩ geschlagen, und Wasser floss ⟨heraus⟩, und Bäche strömten. Wird er ⟨aber⟩ auch Brot geben können, oder wird er seinem Volk Fleisch verschaffen? (Nu 11,4) 

21 Darum, als der HERR es hörte, wurde er zornig, und Feuer entzündete sich gegen Jakob, und auch Zorn stieg auf gegen Israel, (Nu 11,1; Žd 3,10) 

22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht vertrauten auf seine Rettung. (Žd 3,17) 

23 Und doch hat er den Wolken oben geboten und die Torflügel des Himmels geöffnet. (Mal 3,10) 

24 Und hat Manna auf sie regnen lassen, dass sie es äßen, und ihnen Himmelsgetreide gegeben. (Ex 16,14; J 6,31) 

25 Ein jeder aß Brot der Starken. Speise sandte er ihnen bis zur Sättigung. (Ž 105,40) 

26 Er ließ den Ostwind losbrechen am Himmel und trieb durch seine Stärke den Südwind herbei. (Ž 135,7; Ž 147,18) 

27 Er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub und Vögel wie Sand der Meere, (Nu 11,31) 

28 und ließ ⟨sie⟩ mitten in sein Lager fallen, rings um seine Wohnungen. (Ex 16,13) 

29 Da aßen sie und wurden sehr satt, und was sie verlangten, brachte er ihnen. (Nu 11,19; Ž 106,15) 

30 Sie hatten sich noch nicht abgewendet von ihrem Verlangen, ihre Speise war noch in ihrem Mund, 

31 da stieg der Zorn Gottes gegen sie auf. Er brachte ⟨viele⟩ unter ihren stattlichen Leuten um. Die jungen Männer Israels streckte er nieder. (Nu 11,33) 

32 Trotz alledem sündigten sie weiter und glaubten nicht an seine Wunder. 

33 Da ließ er in Nichtigkeit hinschwinden ihre Tage und ihre Jahre in Schrecken. (Nu 14,33; Ž 90,7) 

34 Wenn er sie umbrachte, dann fragten sie nach ihm, kehrten um und suchten nach Gott. (Iz 26,16) 

35 Und sie dachten daran, dass Gott ihr Fels sei und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. (Ž 19,15) 

36 Doch sie betrogen ihn mit ihrem Mund, und mit ihrer Zunge belogen sie ihn. (Mi 6,12) 

37 Denn ihr Herz war nicht fest ihm gegenüber, und sie blieben nicht treu an seinem Bund. (Jr 31,32) 

38 Er aber war barmherzig, er vergab die Schuld und vertilgte nicht; und oftmals wandte er seinen Zorn ab und ließ nicht erwachen seinen ganzen Grimm. (Iz 48,9) 

39 Er dachte daran, dass sie Fleisch sind, ein Hauch, der dahinfährt und nicht wiederkehrt. (Gn 6,3; Ž 103,14) 

40 Wie oft waren sie widerspenstig gegen ihn in der Wüste, betrübten ihn in der Einöde! (Ž 78,8) 

41 Immer wieder stellten sie Gott auf die Probe und kränkten den Heiligen Israels. (Iz 1,4) 

42 Sie dachten nicht an seine Hand, an den Tag, da er sie von dem Bedränger erlöste, (Ž 105,27; Ž 106,21) 

43 als er seine Zeichen tat in Ägypten und seine Wunder im Gebiet Zoans: (Ž 78,12) 

44 Er verwandelte ihre Ströme in Blut und ihre Bäche, sodass sie nicht mehr trinken konnten. (Ex 7,20) 

45 Er sandte Hundsfliegen unter sie, die sie fraßen, und Frösche, die ihnen Verderben brachten. (Ex 8,17) 

46 Ihren Ertrag gab er der Heuschreckenlarve, und was sie erarbeitet hatten, der Heuschrecke. (Ex 10,14) 

47 Ihren Weinstock zerschlug er mit Hagel, ihre Maulbeerbäume mit Wasserflut. 

48 Und er gab ihr Vieh dem Hagel preis und ihre Herden den Blitzen. (Ex 9,25) 

49 Er ließ gegen sie los seines Zornes Glut, Grimm, Verwünschung und Bedrängnis, eine Schar von Unheilsboten. 

50 Er bahnte seinem Zorn einen Weg, er entzog ihre Seele nicht dem Tod und gab ihr Leben der Pest preis. 

51 Er schlug alle Erstgeburt in Ägypten, die Erstlinge der Kraft in den Zelten Hams. (Ex 12,29; Ž 135,8; Ž 136,10) 

52 Und er ließ sein Volk aufbrechen wie die Schafe und leitete sie wie eine Herde in der Wüste. (Ž 77,21; Iz 63,11) 

53 Er führte sie sicher, sodass sie sich nicht fürchteten; und ihre Feinde bedeckte das Meer. (Ex 14,13; Ex 18,24; Ž 106,11; Ž 136,15) 

54 Er brachte sie in sein heiliges Land, zu diesem Berg, den seine Rechte erworben hat. (Ex 15,17) 

55 Er vertrieb Nationen vor ihnen und verteilte sie mit der Messschnur des Erbteils und ließ in ihren Zelten wohnen die Stämme Israels. (Jz 21,43; Ž 44,3) 

56 Aber sie stellten Gott, den Höchsten, auf die Probe und waren widerspenstig ⟨gegen ihn⟩; und seine Mahnungen beachteten sie nicht. (Ž 78,8) 

57 Sie wurden abtrünnig und handelten treulos wie ihre Väter. Sie versagten wie ein schlaffer Bogen. (Oz 7,16) 

58 Und sie erbitterten ihn durch ihre Höhen und reizten ihn zur Eifersucht mit ihren Götzenbildern. (Dt 12,2; Dt 32,16; Sd 3,19; 2Kr 17,9; 2Kr 21,7; 1K 10,22) 

59 Gott hörte es und ergrimmte, und er verwarf Israel völlig. (Žd 8,9) 

60 Er gab die Wohnung zu Silo auf, das Zelt, in dem er unter den Menschen wohnte. (Jz 18,1; 1S 4,11; Jr 7,12) 

61 Und er gab seine Kraft in Gefangenschaft und seine Herrlichkeit in die Hand des Bedrängers. (1S 4,21) 

62 Er gab sein Volk dem Schwert preis, und gegen sein Erbteil ergrimmte er. (1S 4,10; Jr 12,7) 

63 Seine jungen Männer fraß das Feuer, und seine Jungfrauen wurden nicht besungen. (Jr 7,34) 

64 Seine Priester fielen durch das Schwert, und seine Witwen weinten nicht. (1S 4,11; Jb 27,15) 

65 Da erwachte der Herr wie ein Schlafender, wie ein Held, der bezwungen war vom Wein. (Iz 42,13; Sf 3,17) 

66 Und er schlug seine Bedränger zurück, ewige Schande bereitete er ihnen. (1S 7,10) 

67 Und er verwarf das Zelt Josefs, und den Stamm Ephraim erwählte er nicht, 

68 sondern er erwählte den Stamm Juda, den Berg Zion, den er geliebt hat. (Gn 49,10; 2Pa 6,6; Ž 87,2; Ž 132,13) 

69 Er baute sein Heiligtum wie ⟨Himmels⟩höhen, wie die Erde, die er auf ewig gegründet hat. (Ž 87,1) 

70 Er erwählte David, seinen Knecht, und nahm ihn weg von den Hürden der Schafe. (1S 16,12; 2S 7,8) 

71 Von den Muttertieren weg holte er ihn, dass er Jakob, sein Volk, weidete und Israel, sein Erbteil. (Ez 34,23; Mt 2,6) 

72 Und er weidete sie nach der Lauterkeit seines Herzens, und mit der Geschicklichkeit seiner Hände leitete er sie. (1Kr 9,4) 

Elberfelder Bibel 2006, © 2006 by SCM R.Brockhaus in der SCM Verlagsgruppe GmbH, Witten/Holzgerlingen