1 Pro předního zpěváka, podle Jedútúna. Pro Asafa, žalm. 2 Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! 3 V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. 4 Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. -Sela- 5 Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova. 6 Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. 7 V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá: 8 Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? 9 Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? 10 Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování? - Sela- 11 Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. 12 Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku. 13 Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. 14 Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? 15 Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat. 16 Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy, Josefovy. -Sela- 17 Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. 18 Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. 19 Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla. 20 Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy. 21 Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.
1Dem Chorleiter. Nach Jedutun[1]. Von Asaf. Ein Psalm. (Ž 50,1)2Meine Stimme ⟨ruft⟩ zu Gott, und ich will schreien! Meine Stimme ⟨ruft⟩ zu Gott, dass er mir Gehör schenke. (Ž 55,17)3Am Tag meiner Bedrängnis suchte ich den Herrn. Meine Hand war des Nachts ausgestreckt und ließ nicht ab[2]. Meine Seele weigerte sich, getröstet zu werden. (Ž 50,15; Iz 26,16)4Denke ich an Gott, so stöhne ich. Sinne ich nach, so verzagt[3] mein Geist. //5Du hieltest ⟨offen⟩ die Lider meiner Augen; ich war voll Unruhe und redete nicht. (Ž 102,8)6Ich durchdachte die Tage vor alters. Der Jahre der Urzeit gedachte ich[4]. (Dt 32,7; Ž 143,4)7Ich sann nach[5] des Nachts; in meinem Herzen überlegte ich, und es forschte mein Geist. (Ž 4,5)8Wird der Herr auf ewig verwerfen und künftig keine Gunst mehr erweisen? (Ž 13,2; Ž 74,1; Ř 11,1)9Ist seine Gnade für immer zu Ende? Hat das Wort[6] aufgehört von Generation zu Generation? (Nu 23,19)10Hat Gott vergessen, gnädig zu sein? Hat er im Zorn verschlossen seine Erbarmungen? //11Da sprach ich: Das ist mein Schmerz[7], dass sich die Rechte des Höchsten geändert hat.12Ich will gedenken der Taten Jahs; ja, deiner Wunder von alters her will ich gedenken. (Dt 7,18; Ž 105,5; Ž 119,52)13Ich will nachdenken über all dein Tun, und über deine Taten will ich sinnen. (Ž 105,2; Ž 119,27)14Gott! Dein Weg ist im Heiligtum[8]. Wer ist ein so großer Gott wie unser[9] Gott? (Ex 15,11; Ž 68,25)15Du bist der Gott, der Wunder tut, du hast deine Stärke kundgetan unter den Völkern. (Ž 72,18)16Du hast dein Volk erlöst mit ⟨deinem⟩ Arm, die Söhne Jakobs und Josefs. // (Gn 48,5; Ex 6,6)17Dich sahen die Wasser, Gott, dich sahen die Wasser: Sie bebten; ja, es erzitterten die Fluten[10]. (Ž 114,3; Abk 3,10)18Die Wolken ergossen Wasser, das Gewölk ließ eine Stimme erschallen, und deine Pfeile fuhren hin und her. (Ž 18,14)19Die Stimme deines Donners war im Wirbelwind[11]. Blitze erleuchteten die Welt. Es zitterte und bebte die Erde. (Ex 19,18; Ž 97,4; Ž 104,32)20Durch das Meer ⟨führt⟩ dein Weg und deine Pfade durch große Wasser. Doch deine Fußspuren erkannte niemand. (Iz 43,16)21Wie eine Herde hast du dein Volk geleitet durch die Hand Moses und Aarons. (Ex 6,13; Nu 33,1; 1S 12,6; Ž 78,52; Ž 80,2; Iz 63,11; Oz 12,14; Mi 6,4)