1Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
1Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? 2 Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek, 3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. 4 Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. 5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. 6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. 7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. 8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.
— Jób není Božím nepřítelem
9 Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, 10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. 11 A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. 12 Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? 13 Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘ 14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. 17 Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, 18 že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? 19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? 20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21 Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“
Jób 7
Bible, překlad 21. století
od Biblion1Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu.2Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu.3I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení.4Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.5Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané.6Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily.7Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.8Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.9Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.10Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.11Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.12Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?13Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘14Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,15že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil!16Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!17Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?[1]18Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat.19Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?20Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti[2] snad břemenem?21Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“
1Ist nicht Kriegsdienst des Menschen Leben auf der Erde? / Sind nicht seine Tage die eines Tagelöhners? (Jb 14,14)2Wie ein Knecht ist er, der nach Schatten lechzt, / wie ein Tagelöhner, der auf seinen Lohn wartet.3So wurden Monde voll Enttäuschung mein Erbe / und Nächte voller Mühsal teilte man mir zu.4Lege ich mich nieder, sage ich: / Wann darf ich aufstehn? / Wird es Abend, bin ich gesättigt mit Unrast, bis es dämmert. (Kaz 2,23; Sír 40,5)5Mein Leib ist gekleidet in Maden und Schorf, / meine Haut schrumpft und eitert. (Mi 3,1)6Schneller als das Weberschiffchen eilen meine Tage, / sie gehen zu Ende, ohne Hoffnung. (Jb 9,25; Ž 39,6; Iz 38,12)7Denk daran, dass mein Leben nur ein Hauch ist! / Nie mehr schaut mein Auge Glück. (Ž 78,39)8Kein Auge gewahrt mich, das nach mir sieht, / suchen mich deine Augen, dann bin ich nicht mehr da.9Wie die Wolke, die entschwand und dahinzog, / so steigt nie mehr auf, wer zur Unterwelt hinabstieg. (Mdr 2,4)10Nie mehr kehrt er zurück in sein Haus, / nie mehr erblickt ihn sein Ort.11So will auch ich meinen Mund nicht zügeln, / mit bedrängtem Geist will ich reden, / mit betrübter Seele will ich klagen.
Unbegreifliche Heimsuchung
12Bin ich das Meer, der Meeresdrache, / dass du gegen mich eine Wache stellst? (Jb 9,13; Ž 74,13)13Sagte ich: Mein Lager soll mich trösten, / mein Bett trage das Leid mit mir!,14so quältest du mich mit Träumen / und mit Gesichten jagtest du mich in Angst.15Erwürgt zu werden, zöge ich vor, / den Tod meinem Totengerippe. (Tób 3,6)16Ich mag nicht mehr, ich will nicht ewig leben. / Lass ab von mir, denn nur ein Hauch sind meine Tage! (Ž 144,4)17Was ist der Mensch, dass du groß ihn achtest / und deinen Sinn auf ihn richtest, (Ž 8,5; Ž 144,3)18dass du ihn musterst jeden Morgen / und jeden Augenblick ihn prüfst? (Ž 17,3; Ž 139,1)19Wie lange schon schaust du nicht weg von mir, / lässt mich nicht los, sodass ich meinen Speichel schlucke? (Ž 39,14)20Habe ich gefehlt? / Was tat ich dir, du Menschenwächter? / Warum hast du mich zu deiner Zielscheibe gemacht, / sodass ich mir selbst zu einer Last geworden bin?21Warum nimmst du mein Vergehen nicht weg, / lässt du meine Schuld nicht nach? / Nun denn - zum Staub bette ich mich, / und suchst du mich, dann bin ich nicht mehr da.
1“Has not man a hard service on earth, and are not his days like the days of a hired hand? (Jb 14,5; Jb 14,14; Ž 39,4; Iz 40,2)2Like a slave who longs for the shadow, and like a hired hand who looks for his wages, (Lv 19,13; Jb 14,6; Pís 2,17; Pís 4,6; Jr 6,4)3so I am allotted months of emptiness, and nights of misery are apportioned to me. (Jb 7,16; Jb 30,17)4When I lie down I say, ‘When shall I arise?’ But the night is long, and I am full of tossing till the dawn. (Dt 28,67)5My flesh is clothed with worms and dirt; my skin hardens, then breaks out afresh. (Jb 2,7; Jb 2,8; Iz 14,11)6My days are swifter than a weaver’s shuttle and come to their end without hope. (Jb 9,25; Iz 38,12)7“Remember that my life is a breath; my eye will never again see good. (Jb 6,26; Ž 78,39)8The eye of him who sees me will behold me no more; while your eyes are on me, I shall be gone. (Jb 7,2; Jb 8,18; Jb 20,9; Ž 37,36)9As the cloud fades and vanishes, so he who goes down to Sheol does not come up; (Jb 21,13; Jb 30,15)10he returns no more to his house, nor does his place know him anymore. (2S 12,23; Jb 8,18; Jb 10,21; Jb 20,9; Ž 103,16)11“Therefore I will not restrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul. (1S 1,10; Jb 3,20; Jb 10,1; Jb 21,4; Jb 21,25; Ž 40,9; Ž 77,3; Iz 38,15)12Am I the sea, or a sea monster, that you set a guard over me? (Gn 1,21)13When I say, ‘My bed will comfort me, my couch will ease my complaint,’ (Jb 9,27)14then you scare me with dreams and terrify me with visions,15so that I would choose strangling and death rather than my bones. (Jb 19,20; Jb 30,17)16I loathe my life; I would not live forever. Leave me alone, for my days are a breath. (Ex 14,12; Jb 7,3; Jb 9,21; Jb 10,1; Jb 10,20; Jb 14,6; Ž 39,13)17What is man, that you make so much of him, and that you set your heart on him, (Ž 8,4; Ž 144,3; Žd 2,6)18visit him every morning and test him every moment? (Ž 11,4; Ž 17,3)19How long will you not look away from me, nor leave me alone till I swallow my spit? (Jb 14,6)20If I sin, what do I do to you, you watcher of mankind? Why have you made me your mark? Why have I become a burden to you? (Jb 16,12; Pl 3,12)21Why do you not pardon my transgression and take away my iniquity? For now I shall lie in the earth; you will seek me, but I shall not be.” (Jb 7,8; Jb 8,5; Jb 24,5; Př 1,28; Da 12,2)
Jób 7
King James Version
1Is there not an appointed time to man upon earth? are not his days also like the days of an hireling?2As a servant earnestly desireth the shadow, and as an hireling looketh for the reward of his work:3So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.4When I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? and I am full of tossings to and fro unto the dawning of the day.5My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken, and become loathsome.6My days are swifter than a weaver' shuttle, and are spent without hope.7O remember that my life is wind: mine eye shall no more see good.8The eye of him that hath seen me shall see me no more : thine eyes are upon me, and I am not.9As the cloud is consumed and vanisheth away: so he that goeth down to the grave shall come up no more .10He shall return no more to his house, neither shall his place know him any more.11Therefore I will not refrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.12Am I a sea, or a whale, that thou settest a watch over me?13When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaint;14Then thou scarest me with dreams, and terrifiest me through visions:15So that my soul chooseth strangling, and death rather than my life.16I loathe it ; I would not live alway: let me alone; for my days are vanity.17What is man, that thou shouldest magnify him? and that thou shouldest set thine heart upon him?18And that thou shouldest visit him every morning, and try him every moment?19How long wilt thou not depart from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?20I have sinned; what shall I do unto thee, O thou preserver of men? why hast thou set me as a mark against thee, so that I am a burden to myself?21And why dost thou not pardon my transgression, and take away mine iniquity? for now shall I sleep in the dust; and thou shalt seek me in the morning, but I shall not be .