Jób 30 | Bible Kralická :: ERF Bibleserver

Bible Kralická

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. 2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. 3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. 4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. 5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, 6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. 7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, 8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. 9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. 10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. 11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. 12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. 13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. 14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. 15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. 18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. 19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. 22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. 23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. 24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. 27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. 28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. 29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. 30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

— Nářek nad současným ponížením

1 Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. 2 K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? 3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, 4 trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. 5 Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; 6 musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, 7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, 8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. 9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; 10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. 11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. 12 Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, 13 rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. 14 Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. 15 Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. 16 A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. 17 V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. 18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; 19 jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. 20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. 21 Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. 22 Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. 23 Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. 24 Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. 25 Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? 26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. 27 Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. 28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. 29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. 30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. 31 Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já – ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa! 2 Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč. 3 Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty. 4 Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit. 5 Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději. 6 Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních. 7 Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy – 8 hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni! 9 Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím. 10 Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí. 11 Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany. 12 Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili. 13 Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání. 14 Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami. 15 Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí. 16 Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. 17 Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit. 18 Ohromnou silou mě drží za šaty,^[1] v límci košile chce mě uškrtit. 19 Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný. 20 Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. 21 Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš. 22 Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici. 23 Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým. 24 Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě. 25 Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka? 26 Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo. 27 Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení. 28 Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám. 29 Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy. 30 Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka. 31 Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

Schreckliche Gegenwart

1 Jetzt aber lachen über mich, / die jünger sind als ich an Tagen, / deren Väter ich nicht für wert geachtet, / sie bei den Hunden meiner Herde anzustellen. 2 Was sollte mir auch ihrer Hände Kraft? / Geschwunden war ihre Rüstigkeit 3 durch Mangel und durch harten Hunger; / Leute, die das dürre Land abnagen, / das Gras der Wüste und der Wüstenei. 4 Sie pflücken Salzmelde im Gesträuch / und Ginsterwurzeln sind ihr Brot. 5 Aus der Gemeinschaft wurden sie verjagt; / man schreit ihnen nach wie einem Dieb. 6 Am Hang der Täler müssen sie wohnen, / in Erdhöhlen und in Felsgeklüft. 7 Zwischen Sträuchern schreien sie kläglich, / drängen sich zusammen unter wildem Gestrüpp. 8 Gemeine Leute, Leute ohne Namen, / sie wurden aus dem Land hinausgepeitscht. 9 Jetzt aber bin ich ihr Spottlied, / bin zum Klatsch für sie geworden. (Ž 69,13; Pl 3,14) 10 Sie verabscheuen mich, rücken weit von mir weg, / scheuen sich nicht, mir ins Gesicht zu spucken. 11 Denn er löste meines Bogens Sehne und beugte mich nieder, / sie aber ließen die Zügel vor mir schießen. 12 Zur rechten Seite erhebt sich eine Schar, / treibt meine Füße weg, / wirft gegen mich ihre Unheilsdämme auf. (Ž 109,6) 13 Meinen Pfad reißen sie auf, helfen zu meinem Verderben / und niemand wehrt ihnen.^[1] 14 Wie durch eine breite Bresche kommen sie heran, / wälzen sich unter Trümmern heran. 15 Schrecken stürzen auf mich ein, / verjagt wie vom Wind ist mein Ansehen, / wie eine Wolke entschwand mein Heil. 16 Und nun zerfließt meine Seele in mir, / des Elends Tage packen mich an. 17 Des Nachts durchbohrt es mir die Knochen, / mein nagender Schmerz kommt nicht zur Ruh. 18 Mit Allgewalt packt er mich am Kleid, / schnürt wie der Gürtel des Rocks mich ein. 19 Er warf mich in den Lehm, / sodass ich Staub und Asche gleiche. (Gn 3,19; Kaz 12,7) 20 Ich schreie zu dir und du antwortest mir nicht; / ich stehe da, doch du achtest nicht auf mich.^[2] 21 Du wandelst dich zum grausamen Feind gegen mich, / mit deiner starken Hand befehdest du mich. (Jb 34,6) 22 Du hebst mich in den Wind, fährst mich dahin, / lässt mich zergehen im Sturmgebraus. (Ž 109,23) 23 Ja, ich weiß, du führst mich zum Tod, / zur Sammelstätte aller Lebenden. 24 Doch nicht an Trümmer legt er die Hand. - / Schreit man nicht um Hilfe beim Untergang? 25 Weinte ich nicht um den, der harte Tage hatte, / grämte sich nicht meine Seele über den Armen? (Ř 12,15) 26 Ja, ich hoffte auf Gutes, doch Böses kam, / ich harrte auf Licht, doch Finsternis kam. 27 Mein Inneres kocht und kommt nicht zur Ruhe, / mich haben die Tage des Elends erreicht. 28 Trauernd gehe ich einher, ohne wärmende Sonne, / ich stehe auf in der Versammlung, schreie laut. 29 Den Schakalen wurde ich zum Bruder, / den Straußenhennen zum Freund. (Jb 39,13; Iz 13,21; Iz 34,13; Jr 50,39)

Jb 39,13Iz 13,21Iz 34,13Jr 50,39

30 Meine Haut ist schwarz, / von Fieberglut brennen meine Knochen. (Ž 119,83; Pl 3,4) 31 Zur Trauer wurde mein Harfenspiel, / mein Flötenspiel zum Klagelied.

English Standard Version

od Crossway

1 “But now they laugh at me, men who are younger than I, whose fathers I would have disdained to set with the dogs of my flock. (Jb 12,4; Jb 32,4; Jb 32,6) 2 What could I gain from the strength of their hands, men whose vigor is gone? (Jb 5,26; Jb 24,4) 3 Through want and hard hunger they gnaw the dry ground by night in waste and desolation; (Jb 30,17; Jb 38,27; Jr 2,6; Sf 1,15)

Jb 30,17Jb 38,27Jr 2,6Sf 1,15

4 they pick saltwort and the leaves of bushes, and the roots of the broom tree for their food.^[1] 5 They are driven out from human company; they shout after them as after a thief. (1S 26,19) 6 In the gullies of the torrents they must dwell, in holes of the earth and of the rocks. (1S 13,6; Jr 4,29) 7 Among the bushes they bray; under the nettles they huddle together. (Jb 6,5; Př 24,31; Sf 2,9) 8 A senseless, a nameless brood, they have been whipped out of the land. 9 “And now I have become their song; I am a byword to them. (Jb 17,6; Ž 69,12; Pl 3,14; Pl 3,63)

Jb 17,6Ž 69,12Pl 3,14Pl 3,63

10 They abhor me; they keep aloof from me; they do not hesitate to spit at the sight of me. (Nu 12,14; Jb 17,6; Ž 88,8; Iz 50,6; Mt 26,67; Mt 27,30)

Nu 12,14Jb 17,6Ž 88,8Iz 50,6Mt 26,67Mt 27,30

11 Because God has loosed my cord and humbled me, they have cast off restraint^[2] in my presence. 12 On my right hand the rabble rise; they push away my feet; they cast up against me their ways of destruction. (Jb 19,12; Ž 109,6) 13 They break up my path; they promote my calamity; they need no one to help them. (Jb 6,2) 14 As through a wide breach they come; amid the crash they roll on. (Jb 16,14) 15 Terrors are turned upon me; my honor is pursued as by the wind, and my prosperity has passed away like a cloud. (Jb 7,9; Jb 18,11; Iz 44,22) 16 “And now my soul is poured out within me; days of affliction have taken hold of me. (1S 1,15; Jb 10,1) 17 The night racks my bones, and the pain that gnaws me takes no rest. (Jb 7,3; Jb 30,3; Jb 33,19) 18 With great force my garment is disfigured; it binds me about like the collar of my tunic. (1S 28,8; 1Kr 20,38) 19 God^[3] has cast me into the mire, and I have become like dust and ashes. (Gn 18,27; Jb 42,6) 20 I cry to you for help and you do not answer me; I stand, and you only look at me. 21 You have turned cruel to me; with the might of your hand you persecute me. (Jb 16,9; Iz 63,10; Pl 4,3) 22 You lift me up on the wind; you make me ride on it, and you toss me about in the roar of the storm. (Jb 27,21) 23 For I know that you will bring me to death and to the house appointed for all living. (Jb 19,25; Jb 28,21) 24 “Yet does not one in a heap of ruins stretch out his hand, and in his disaster cry for help?^[4] (Ž 79,1; Jr 26,18; Mi 1,6; Mi 3,12)

Ž 79,1Jr 26,18Mi 1,6Mi 3,12

25 Did not I weep for him whose day was hard? Was not my soul grieved for the needy? (Ž 35,13; Ř 12,15) 26 But when I hoped for good, evil came, and when I waited for light, darkness came. (Jb 10,21; Jr 8,15; Jr 14,19) 27 My inward parts are in turmoil and never still; days of affliction come to meet me. (2S 22,6; Ž 18,5) 28 I go about darkened, but not by the sun; I stand up in the assembly and cry for help. (Ž 38,6; Ž 42,9; Ž 43,2; Př 26,26)

Ž 38,6Ž 42,9Ž 43,2Př 26,26

29 I am a brother of jackals and a companion of ostriches. (Iz 13,21; Iz 34,13; Jr 50,39; Mi 1,8)

Iz 13,21Iz 34,13Jr 50,39Mi 1,8

30 My skin turns black and falls from me, and my bones burn with heat. (Ž 102,3; Ž 119,83; Pl 4,8; Pl 5,10)

Ž 102,3Ž 119,83Pl 4,8Pl 5,10

31 My lyre is turned to mourning, and my pipe to the voice of those who weep. (Jb 21,12; Pl 5,15)

King James Version

1 But now they that are younger than I have me in derision, whose fathers I would have disdained to have set with the dogs of my flock. 2 Yea, whereto might the strength of their hands profit me, in whom old age was perished? 3 For want and famine they were solitary; fleeing into the wilderness in former time desolate and waste. 4 Who cut up mallows by the bushes, and juniper roots for their meat. 5 They were driven forth from among men , (they cried after them as after a thief;) 6 To dwell in the clifts of the valleys, in caves of the earth, and in the rocks. 7 Among the bushes they brayed; under the nettles they were gathered together. 8 They were children of fools, yea, children of base men: they were viler than the earth. 9 And now am I their song, yea, I am their byword. 10 They abhor me, they flee far from me, and spare not to spit in my face. 11 Because he hath loosed my cord, and afflicted me, they have also let loose the bridle before me. 12 Upon my right hand rise the youth; they push away my feet, and they raise up against me the ways of their destruction. 13 They mar my path, they set forward my calamity, they have no helper. 14 They came upon me as a wide breaking in of waters : in the desolation they rolled themselves upon me . 15 Terrors are turned upon me: they pursue my soul as the wind: and my welfare passeth away as a cloud. 16 And now my soul is poured out upon me; the days of affliction have taken hold upon me. 17 My bones are pierced in me in the night season: and my sinews take no rest. 18 By the great force of my disease is my garment changed: it bindeth me about as the collar of my coat. 19 He hath cast me into the mire, and I am become like dust and ashes. 20 I cry unto thee, and thou dost not hear me: I stand up, and thou regardest me not . 21 Thou art become cruel to me: with thy strong hand thou opposest thyself against me. 22 Thou liftest me up to the wind; thou causest me to ride upon it , and dissolvest my substance. 23 For I know that thou wilt bring me to death, and to the house appointed for all living. 24 Howbeit he will not stretch out his hand to the grave, though they cry in his destruction. 25 Did not I weep for him that was in trouble? was not my soul grieved for the poor? 26 When I looked for good, then evil came unto me : and when I waited for light, there came darkness. 27 My bowels boiled, and rested not: the days of affliction prevented me. 28 I went mourning without the sun: I stood up, and I cried in the congregation. 29 I am a brother to dragons, and a companion to owls. 30 My skin is black upon me, and my bones are burned with heat. 31 My harp also is turned to mourning, and my organ into the voice of them that weep.