Jób 29 | Bible Kralická :: ERF Bibleserver

Bible Kralická

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: 2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, 3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, 4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, 5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, 6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, 7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. 8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. 9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. 10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. 11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, 12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. 13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. 14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. 15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. 16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. 17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. 18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. 19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. 20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. 21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. 22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. 23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. 24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. 25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA - — Vzpomínky na zašlé štěstí

1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5 kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6 kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8 mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9 velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10 hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19 Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20 Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ 21 Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22 po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. 23 Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

Jobova závěrečná řeč

1 A Job pokračoval ve své promluvě: 2 „Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou, 3 kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou! 4 Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem, 5 kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě. 6 Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje. 7 Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal, 8 mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav, 9 přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa, 10 hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra. 11 Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě, 12 chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce. 13 Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce. 14 Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem. 15 Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé, 16 otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince. 17 Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek. 18 Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře. 19 Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně. 20 Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.‘ 21 Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé. 22 Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje. 23 Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě. 24 Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit. 25 Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

IJOBS SCHLUSSREDE

Gesegnete Vergangenheit

1 Dann setzte Ijob seine Rede fort und sprach: 2 Dass ich doch wäre / wie in längst vergangenen Monden, / wie in den Tagen, da mich Gott beschirmte, 3 als seine Leuchte über meinem Haupt erstrahlte, / in seinem Licht ich durch das Dunkel ging. (Ž 18,29; Ž 23,4) 4 So, wie ich in den Tagen meiner Frühzeit war, / als Gottes Freundschaft über meinem Zelte stand, 5 als der Allmächtige noch mit mir war, / meine Kinder mich umgaben, (Gn 28,20; Gn 31,5; Ž 46,8; Ž 127,3; Ž 128,3)

Gn 28,20Gn 31,5Ž 46,8Ž 127,3Ž 128,3

6 als meine Schritte sich in Milch gebadet, / Bäche von Öl der Fels mir ergoss. (Jb 20,17) 7 Ging ich durchs Tor zur Stadt hinauf, / ließ ich auf dem Platz meinen Sitz aufstellen; 8 sahen mich die Jungen, so traten sie scheu beiseite, / die Alten standen auf und blieben stehen. (Lv 19,32) 9 Fürsten hielten mit Reden sich zurück / und legten ihre Hand auf ihren Mund. (Jb 21,5; Mdr 8,12) 10 Der Edlen Stimme blieb stumm, / am Gaumen klebte ihre Zunge. 11 Hörte mich ein Ohr, pries es mich glücklich, / das Auge, das mich sah, stimmte mir zu. 12 Denn ich rettete den Armen, der schrie, / die Waise, die ohne Helfer war. (Jb 6,14; Ž 72,12; Iz 11,4) 13 Der Segen des Verlorenen kam über mich / und jubeln ließ ich der Witwe Herz. 14 Ich bekleidete mich mit Gerechtigkeit, / wie Mantel und Kopfbund umhüllte mich mein Recht. (Jb 19,9; Ž 132,9; Iz 59,17) 15 Auge war ich für den Blinden, / dem Lahmen wurde ich zum Fuß. 16 Vater war ich für die Armen, / des Unbekannten Rechtsstreit prüfte ich. (Př 29,7) 17 Ich zerschmetterte des Bösen Kiefer, / entriss die Beute seinen Zähnen. (Ž 3,8) 18 So dachte ich: Mit meinem Nest werde ich verscheiden / und gleich dem Phönix meine Tage mehren. 19 Meine Wurzel reiche bis an das Wasser, / Tau nächtige auf meinen Zweigen. (Ž 1,1) 20 Neu bleibe mir meine Ehre, / mein Bogen verjünge sich in meiner Hand. 21 Auf mich hörten sie und warteten, / sie lauschten schweigend meinem Rat. 22 Nachdem ich gesprochen, ergriff keiner das Wort, / es träufelte nieder auf sie meine Rede. 23 Sie harrten auf mich wie auf Regen, / sperrten den Mund wie nach Spätregen auf. (Dt 32,2) 24 Lächelte ich denen zu, die ohne Vertrauen, / sie wiesen das Leuchten meines Gesichts nicht ab.^[1] (Nu 6,25; Ž 4,7; Př 16,15) 25 Ich bestimmte ihr Tun, ich saß als Haupt, / thronte wie ein König inmitten der Schar, wie einer, der Trauernde tröstet.

English Standard Version

od Crossway

Job’s Summary Defense

1 And Job again took up his discourse, and said: (Nu 23,7; Jb 27,1) 2 “Oh, that I were as in the months of old, as in the days when God watched over me, 3 when his lamp shone upon my head, and by his light I walked through darkness, (2S 21,17; Jb 18,6; Ž 18,28) 4 as I was in my prime,^[1] when the friendship of God was upon my tent, (Jb 15,8; Ž 25,14; Př 3,32) 5 when the Almighty was yet with me, when my children were all around me, (Jb 1,2; Ž 128,3) 6 when my steps were washed with butter, and the rock poured out for me streams of oil! (Gn 49,11; Dt 32,13; Dt 33,24; Jb 20,17; Ž 81,16)

Gn 49,11Dt 32,13Dt 33,24Jb 20,17Ž 81,16

7 When I went out to the gate of the city, when I prepared my seat in the square, (Jb 5,4) 8 the young men saw me and withdrew, and the aged rose and stood; 9 the princes refrained from talking and laid their hand on their mouth; (Jb 21,5) 10 the voice of the nobles was hushed, and their tongue stuck to the roof of their mouth. (Ž 22,15; Ž 137,6; Pl 4,4; Ez 3,26)

Ž 22,15Ž 137,6Pl 4,4Ez 3,26

11 When the ear heard, it called me blessed, and when the eye saw, it approved, 12 because I delivered the poor who cried for help, and the fatherless who had none to help him. (Ž 72,12) 13 The blessing of him who was about to perish came upon me, and I caused the widow’s heart to sing for joy. (Rt 2,20; Jb 31,20; Př 31,6; Iz 27,13)

Rt 2,20Jb 31,20Př 31,6Iz 27,13

14 I put on righteousness, and it clothed me; my justice was like a robe and a turban. (Jb 19,9; Ž 132,9; Iz 11,5; Iz 59,17; Iz 61,10; Iz 62,3; Za 3,5; Ef 6,14; 1Te 5,8)

Jb 19,9Ž 132,9Iz 11,5Iz 59,17Iz 61,10Iz 62,3Za 3,5Ef 6,141Te 5,8

15 I was eyes to the blind and feet to the lame. (Nu 10,31) 16 I was a father to the needy, and I searched out the cause of him whom I did not know. (Př 29,7) 17 I broke the fangs of the unrighteous and made him drop his prey from his teeth. (Ž 3,7; Ž 58,6; Př 30,14) 18 Then I thought, ‘I shall die in my nest, and I shall multiply my days as the sand, (Gn 22,17; Nu 24,21; Jb 39,27; Ž 30,6)

Gn 22,17Nu 24,21Jb 39,27Ž 30,6

19 my roots spread out to the waters, with the dew all night on my branches, (Jb 14,9; Jb 18,16; Ž 1,3) 20 my glory fresh with me, and my bow ever new in my hand.’ (Gn 49,24; Iz 40,31; Iz 41,1) 21 “Men listened to me and waited and kept silence for my counsel. 22 After I spoke they did not speak again, and my word dropped upon them. (Dt 32,2; Dt 33,28) 23 They waited for me as for the rain, and they opened their mouths as for the spring rain. (Dt 11,14; Ž 119,131; Př 16,15; Iz 5,14; Jr 3,3; Za 10,1)

Dt 11,14Ž 119,131Př 16,15Iz 5,14Jr 3,3Za 10,1

24 I smiled on them when they had no confidence, and the light of my face they did not cast down. (Gn 4,5; Př 16,15) 25 I chose their way and sat as chief, and I lived like a king among his troops, like one who comforts mourners. (Jb 15,24)

King James Version

1 Moreover Job continued his parable, and said, 2 Oh that I were as in months past, as in the days when God preserved me; 3 When his candle shined upon my head, and when by his light I walked through darkness; 4 As I was in the days of my youth, when the secret of God was upon my tabernacle; 5 When the Almighty was yet with me, when my children were about me; 6 When I washed my steps with butter, and the rock poured me out rivers of oil; 7 When I went out to the gate through the city, when I prepared my seat in the street! 8 The young men saw me, and hid themselves: and the aged arose, and stood up. 9 The princes refrained talking, and laid their hand on their mouth. 10 The nobles held their peace, and their tongue cleaved to the roof of their mouth. 11 When the ear heard me , then it blessed me; and when the eye saw me , it gave witness to me: 12 Because I delivered the poor that cried, and the fatherless, and him that had none to help him. 13 The blessing of him that was ready to perish came upon me: and I caused the widow' heart to sing for joy. 14 I put on righteousness, and it clothed me: my judgment was as a robe and a diadem. 15 I was eyes to the blind, and feet was I to the lame. 16 I was a father to the poor: and the cause which I knew not I searched out. 17 And I brake the jaws of the wicked, and plucked the spoil out of his teeth. 18 Then I said, I shall die in my nest, and I shall multiply my days as the sand. 19 My root was spread out by the waters, and the dew lay all night upon my branch. 20 My glory was fresh in me, and my bow was renewed in my hand. 21 Unto me men gave ear, and waited, and kept silence at my counsel. 22 After my words they spake not again; and my speech dropped upon them. 23 And they waited for me as for the rain; and they opened their mouth wide as for the latter rain. 24 If I laughed on them, they believed it not; and the light of my countenance they cast not down. 25 I chose out their way, and sat chief, and dwelt as a king in the army, as one that comforteth the mourners.