1Poslouchejte mě, kdo jdete za spravedlností, vy, kdo Hospodina hledáte: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž vykopáni jste.2Pohleďte na svého otce Abrahama a na Sáru, jež vás rodila: Když jsem ho povolal, byl jen jediný, požehnal jsem ho však a rozmnožil.[1]3Ano, Hospodin potěší Sion, potěší všechny jeho sutiny; jeho poušť učiní Edenu podobnou, v zahradu Hospodinovu ji obrátí. Znovu tam bude radost a veselí, zpěv a díkůvzdání tam bude znít.4Dobře mě, můj lide, poslouchej, nastav mi uši, můj národe! Učení totiž vzejde ode mě, mé právo lidem zasvitne.5Má spravedlnost blíží se, má spása už je na cestě, má paže národům právo přinese. Ostrovy na mě čekají, mou paži vyhlížejí s nadějí.6Jen pozvedněte oči k nebi, podívejte se dolů k zemi: Nebe se rozplyne jako dým, země se jako šaty obnosí, její obyvatelé pomřou jako komáři. Má spása ale trvá navěky a má spravedlnost nikdy neskončí.7Poslouchejte mě, znalci spravedlnosti, lide, který má v srdci mé učení: Vůbec se nebojte lidského pohrdání, z jejich urážek nemějte obavy.8Vždyť je moli sežerou tak jako šaty, jako vlna budou červy sežráni. Má spravedlnost ale trvá navěky, pro všechny časy je mé spasení.
Já jsem váš Utěšitel
9Probuď se, probuď, paže Hospodinova, obleč se silou svou! Probuď se jako za dávných dnů, za časů, jež byly od věků! Nebyls to ty, kdo rozdrtil netvora, kdo tehdy toho draka udolal?[2]10Nebyls to ty, kdo moře vysušil, ty ohromné vodní propasti, a udělal cestu skrz mořské hlubiny, aby je vykoupení mohli překročit?11Hospodinovi zachránění se navrátí a na Sion přijdou s jásáním, s věčnou radostí na tvářích. Tehdy je přemůže radost a veselí; zármutek a úpění je opustí.12Já jsem váš Utěšitel, já sám. Co jsi zač, že se bojíš smrtelníka, člověka, jenž se trávě podobá?13Zapomínáš na Hospodina, svého Tvůrce, na Toho, jenž nebe rozestřel a položil základy země. Denně žiješ v stálé hrůze před hněvem utiskovatele, který se chystá k záhubě. Ale hněv utiskovatele – kde je?14Zajatec bude brzy propuštěn; v té jámě totiž neumře, chléb mu už scházet nebude.15Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jenž vzdouvá moře, až jeho vlny řvou – mám jméno Hospodin zástupů.16Svá slova vložil jsem do tvých úst, ve stínu své ruky jsem tě skryl – já, jenž jsem nebe zasadil a základy země položil, říkám Sionu: „Jsi můj lid.“
Kalich hněvu
17Probuď se, probuď se, vstávej, Jeruzaléme, který jsi z ruky Hospodinovy kalich jeho hněvu pil, který jsi až do dna vyprázdnil pohár závrati!18(Sionskou dceru žádný nedoprovodil ze všech synů, které zplodila; za ruku ji nevzal ani jediný ze všech synů, které hýčkala.)19Dvojí neštěstí přišlo na tebe – a kdo tě lituje? Zkáza a zhouba, hlad a meč – kdopak těší[3] tě?20Tvoji synové leží v mrákotách na každém rohu jak antilopa lapená, pod tíhou hněvu Hospodinova, pod hrozbami tvého Boha.21Proto teď slyš, ty ztrápená, ty opilá, ne však od vína:22Toto praví tvůj Pán a Bůh, obhájce svého lidu, Hospodin: Hle, beru ti z ruky pohár závrati! Z toho poháru, z kalicha mého hněvu nebudeš pít už nikdy víc.23Dám jej však do ruky tvých trapičů, kteří ti říkali: „Sehni se, ať přejdeme!“ a tys jim nastavovala hřbet jako zem, jako ulici pro chodce.
Der Herr tröstet die gottesfürchtigen Israeliten und verheißt ihnen Hilfe
1Hört auf mich, ihr, die ihr der Gerechtigkeit nachjagt, ihr, die ihr den HERRN sucht! Seht auf den Felsen, aus dem ihr gehauen, und auf den Brunnenschacht, aus dem ihr gegraben seid! (Dt 32,4; 2Pa 15,2; Př 15,9; Iz 26,4; Iz 55,6; Jr 29,13; Mt 5,6; Ř 9,30; 1K 10,4)2Seht auf Abraham, euren Vater, und auf Sarah, die euch geboren hat; denn als Einzelnen habe ich ihn berufen und ihn gesegnet und gemehrt. (Gn 15,4; Gn 17,15; Gn 20,1; Dt 26,5; Neh 9,7; Žd 11,8)3Denn der HERR tröstet Zion; er tröstet alle ihre Trümmer und macht ihre Wüsten wie Eden und ihre Steppe wie den Garten des HERRN. Freude und Wonne, Danklied und Lobgesang wird darin gefunden werden. (Ž 102,14; Iz 35,1; Iz 40,1; Iz 49,13; Iz 52,9; Jr 33,11; Ez 36,35)4So achte nun auf mich, mein Volk, und ihr, meine Leute, leiht mir eure Ohren; denn ein Gesetz wird von mir ausgehen, und mein Recht will ich zum Licht der Völker aufrichten. (Iz 42,1; Iz 42,4; Iz 42,6; Iz 49,1; J 1,17; J 8,12)5Meine Gerechtigkeit ist nahe, meine Rettung zieht aus, und meine Arme werden die Völker richten. Auf mich werden die Inseln hoffen, und auf meinen Arm werden sie warten. (Iz 46,13; Iz 51,1; Iz 51,9; Iz 52,10; Mt 12,21; Sk 28,28; Ř 1,16)6Erhebt eure Augen zum Himmel und schaut auf die Erde drunten; denn die Himmel werden vergehen wie ein Rauch, und die Erde wird wie ein Kleid zerfallen, und ihre Einwohner werden auf dieselbe Weise umkommen; aber mein Heil wird ewig bleiben und meine Gerechtigkeit nicht zugrunde gehen. (Ž 102,27; Da 9,24; Mt 24,35; Žd 5,9; 2P 3,10)7Hört auf mich, ihr, die ihr die Gerechtigkeit kennt, du Volk, das mein Gesetz im Herzen trägt! Fürchtet euch nicht vor dem Schmähen der Menschen und entsetzt euch nicht vor ihrem Lästern. (Ž 37,31; Iz 51,1; Jr 31,33; Mt 10,28; Sk 5,41; 1P 3,14)8Denn die Motte wird sie fressen wie ein Kleid; und die Schabe wird sie fressen wie Wolle; aber meine Gerechtigkeit wird ewig bleiben und mein Heil von Geschlecht zu Geschlecht. (Ž 103,17; Iz 50,9; Iz 51,6)9Wache auf! Wache auf! Ziehe Stärke an, du Arm des HERRN! Erwache wie in den Tagen der Vorzeit und bei den Geschlechtern der Urzeit! Bist du nicht der, welcher Rahab zerschmettert und den Drachen durchbohrt hat? (Ž 44,2; Ž 44,24; Ž 74,13; Ž 93,1; Iz 27,1; Iz 51,17; Ez 29,3; Zj 11,17)10Bist du nicht der, welcher das Meer, die Wasser der großen Flut, trockengelegt und die Tiefen des Meers zu einem Weg gemacht hat, damit die Erlösten hindurchziehen konnten? (Ex 14,21; Iz 43,16)11So werden die Erlösten des HERRN zurückkehren und nach Zion kommen mit Jauchzen, und ewige Freude wird über ihrem Haupt sein; Freude und Wonne werden sie erlangen, aber Kummer und Seufzen wird entfliehen. (Iz 25,8; Iz 35,10; Iz 61,7; Iz 65,19; 1P 1,8; Ju 1,24; Zj 7,9; Zj 7,17; Zj 21,4)12Ich, ich bin es, der euch tröstet. Wer bist aber du, dass du dich vor dem sterblichen Menschen fürchtest, vor dem Menschenkind, das wie Gras dahingegeben wird, (Ž 56,12; Př 29,25; Iz 8,13; Iz 40,1; Iz 40,6; Iz 51,7; Iz 52,9; 2K 1,3; 1P 1,24)13und dass du den HERRN vergisst, der dich gemacht hat, der den Himmel ausgespannt und die Erde gegründet hat? Und allezeit, den ganzen Tag, fürchtest du dich vor dem Grimm des Bedrückers, wenn er sich rüstet, um zu verderben. Wo ist denn nun der Grimm des Bedrückers? (Ž 106,13; Iz 1,3; Iz 37,35; Iz 40,22; Iz 51,12; Jr 51,19)14Der in Ketten Gekrümmte wird schnell losgemacht, damit er nicht umkommt in der Grube, noch an Brot Mangel leidet. (Iz 33,16; Iz 49,25; Pl 3,53; Za 9,11)15Ich bin ja der HERR, dein Gott, der das Meer aufwühlt, dass seine Wellen brausen: HERR der Heerscharen ist sein Name. (Ex 6,7; Ex 20,2; Jb 26,12; Iz 43,15; Iz 47,4; Jr 31,35)16Ich habe meine Worte in deinen Mund gelegt und dich mit dem Schatten meiner Hand bedeckt, um den Himmel auszuspannen und die Erde zu gründen und zu Zion zu sagen: Du bist mein Volk! (Iz 6,9; Iz 49,2; Iz 59,21; Iz 65,17; Jr 5,14; Oz 2,25)
Zuspruch für das bedrängte Jerusalem
17Erwache! Erwache! Stehe auf, Jerusalem, die du von der Hand des HERRN den Becher seines Zorns getrunken hast, die du den Taumelkelch getrunken und ausgeschlürft hast! (Ž 60,5; Iz 51,9; Iz 51,22; Jr 25,15)18Denn da war niemand, der sie leitete, von allen Söhnen, die sie geboren hat, und niemand, der sie an der Hand führte, von allen Söhnen, die sie großgezogen hat. (Ž 14,2; Iz 59,16; J 5,7)19Dies beides ist dir begegnet — aber wer bezeugt dir Teilnahme? —: Verheerung und Zerstörung, Hunger und Schwert; wie soll ich dich trösten? (Iz 51,12; Jr 14,15; Pl 1,9; Pl 1,16; Ez 14,21)20Deine Kinder sanken ohnmächtig hin; sie lagen an allen Straßenecken, wie eine Antilope im Netz, und waren voll von dem grimmigen Zorn des HERRN und von dem Schelten deines Gottes. (Pl 2,11; Pl 4,11; Zj 6,17)21Darum höre doch das, du Elende, die du trunken bist, aber nicht vom Wein: (Pl 3,15)22So spricht dein Herr, der HERR, und dein Gott, der den Rechtsstreit für sein Volk führt: Siehe, ich will den Taumelbecher aus deiner Hand nehmen, den Kelch meines Grimms, dass du künftig nicht mehr daraus trinken musst, (Iz 54,9; Jr 25,12; Jr 50,34; Mi 7,9)23und ich will ihn deinen Peinigern in die Hand geben, die zu deiner Seele gesprochen haben: Bücke dich, dass wir über dich wegschreiten können!, sodass du deinen Rücken der Erde gleichmachen musstest und wie eine Straße für die, die darübergingen. (Ž 66,11; Ž 129,1; Př 11,8; Iz 49,25; Za 12,2)