Kostenlos anmelden

Hiob 7

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 „Ist der Mensch auf Erden nicht immer im Dienst, / so wie ein Söldner jeden Tag? 2 Wie ein Sklave sich nach Schatten sehnt, / wie ein Tagelöhner nach dem Lohn, 3 so sind mir leere Monate beschert / und Nächte voller Mühsal zugeteilt. 4 Wenn ich liege, sage ich mir: / 'Wann stehe ich endlich wieder auf?' / Doch die Nacht zieht sich dahin, / und ich wälze mich bis zur Morgendämmerung herum. 5 Mein Leib ist gekleidet in Maden und Schorf, / meine Haut ist verkrustet und verfault. 6 Wie ein Weberschiffchen[1] fliegen meine Tage, / ganz ohne Hoffnung schwinden sie dahin. 7 Bedenke, dass mein Leben ein Hauch ist, / mein Auge nie mehr Gutes sehen wird. 8 Wer mich sehen will, / erblickt mich nicht mehr, / sucht mich dein Auge, / bin ich nicht mehr da. 9 Die Wolke löst sich auf und verschwindet, / und wer zu den Toten fährt, steigt nicht wieder auf. 10 Er kehrt nicht mehr in sein Haus zurück, / und seine Stätte kennt ihn nicht mehr.“ 11 „So will auch ich meinen Mund nicht halten, / will reden in meiner inneren Angst, / will klagen voller Bitterkeit. 12 Bin ich ein Ungeheuer oder ein Meer, / dass du eine Wache gegen mich stellst? 13 Wenn ich sage: 'Mein Bett soll mich trösten, / mein Lager meine Klage ertragen', 14 so erschreckst du mich mit Träumen, / bringst mich durch Visionen in Angst, 15 so dass ich lieber ersticken wollte, / lieber den Tod als meine Knochen hier sehe. 16 Ich bin es satt! / Ich mag nicht ewig leben. / Lass mich! / Mein Leben ist doch nur ein Hauch. 17 Was ist der Mensch, / dass du ihn groß machst, / dass du Acht auf ihn hast, 18 dass du ihn jeden Morgen zur Rechenschaft ziehst, / dass du ihn jeden Augenblick prüfst? 19 Wann endlich blickst du von mir weg, / dass ich in Ruhe meinen Speichel schlucken kann? 20 Hab ich gesündigt? Was tat ich dir an, du Wächter der Menschen? / Warum hast du mich zu deiner Zielscheibe gemacht? / Warum werde ich mir selbst zur Last? 21 Und warum vergibst du mein Vergehen nicht / und erlässt mir meine Schuld? / So lege ich mich jetzt in den Erdenstaub, / und wenn du mich suchst, bin ich nicht mehr da.“ 

Hiob 7

Elberfelder Bibel

von SCM Verlag
1 Hat der Mensch nicht einen harten Dienst[1] auf Erden, und sind seine Tage nicht wie die Tage eines Tagelöhners? (Hi 14,6; Jes 16,14; Mt 6,34) 2 Wie ein Knecht, der sich nach Schatten sehnt, und wie ein Tagelöhner, der auf seinen Lohn wartet, (Jon 4,6) 3 so habe ich gehaltlose Monate[2] erhalten, und Nächte voll Unheil wurden mir zugeteilt. (Ps 6,7) 4 Wenn ich mich niederlegte, so sagte ich:[3] Wann kann ich aufstehen? – Und der Abend zieht sich hin, und ich bin gesättigt mit Unrast bis zur Morgendämmerung[4]. (5Mo 28,67) 5 Mein Fleisch ist bekleidet mit Maden und Schorf[5], meine Haut ⟨ist kaum⟩ verharscht und eitert[6] ⟨schon wieder⟩. (Hi 13,28; Hi 17,7; Hi 19,20; Ps 38,6) 6 Meine Tage gleiten schneller dahin als ein Weberschiffchen und schwinden ohne Hoffnung. (Hi 9,25; Hi 14,19; Hi 17,1; Jes 38,12) 7 Bedenke, dass mein Leben ein Hauch ist! Mein Auge wird kein Glück mehr sehen. (Hi 10,20; Ps 39,6) 8 Das Auge dessen, der mich sehen will, wird mich nicht ⟨mehr⟩ gewahren. ⟨Richtest du⟩ deine Augen auf mich, so bin ich nicht ⟨mehr⟩. (Hi 14,10; Hi 20,8) 9 Die Wolke schwindet und vergeht; so steigt, wer in den Scheol hinabfährt, nicht wieder herauf. (Hi 10,21; Hi 14,12; Hi 16,22; Jes 26,14; Jak 4,14) 10 Zu seinem Haus kehrt er nicht mehr zurück, und seine Stätte weiß nichts mehr von ihm. (2Sam 12,23; Hi 8,18; Ps 103,16) 11 So will auch ich meinen Mund nicht zurückhalten, will reden in der Bedrängnis meines Geistes, will klagen in der Verbitterung meiner Seele. (1Sam 1,10; Hi 10,1; Hi 13,13; Hi 23,2; Hi 36,21) 12 Bin ich das Meer oder ein Seeungeheuer, dass du eine Wache gegen mich aufstellst? 13 Wenn ich sagte: Mein Bett soll mich trösten, mein Lager wird meinen Kummer[7] tragen helfen! – 14 so entmutigst du mich mit Träumen, und durch Visionen schreckst du mich auf, (Dan 4,2) 15 sodass meine Seele Erstickung vorzieht, den Tod ⟨lieber hat⟩ als meine Gebeine[8]. (Hi 3,21) 16 Ich mag nicht mehr[9] – nicht ewig will ich leben! Lass ab von mir! Meine Tage sind nur noch ein Hauch. (Hi 9,21; Hi 10,1; Hi 10,20; Ps 39,6; Pred 2,17; Jon 4,3) 17 Was ist der Mensch, dass du ihn groß achtest[10] und dass du dein Herz auf ihn richtest (Hi 14,3; Ps 8,5) 18 und ihn alle Morgen heimsuchst, ihn alle Augenblicke prüfst? (Ps 73,14) 19 Wie lange ⟨noch⟩ willst du nicht von mir wegblicken, nicht ⟨einmal so lange⟩ von mir ablassen, bis ich meinen Speichel heruntergeschluckt habe? (Hi 9,18; Hi 10,20; Hi 14,6) 20 Habe ich gesündigt? Was tat ich dir an, du Wächter der Menschen[11]? Warum hast du mich dir zur Zielscheibe gesetzt, und ⟨warum⟩ werde ich mir zur Last[12]? (Hi 6,4; Hi 10,2; Hi 35,6) 21 Warum vergibst du ⟨mir⟩ nicht mein Verbrechen und lässt meine Schuld ⟨nicht⟩ vorübergehen? Denn nun werde ich mich in den Staub legen, und suchst du nach mir, so bin ich nicht mehr. (Hi 10,9; Hi 10,14; Hi 14,10; Hi 20,8) 

Elberfelder Bibel 2006, © 2006 by SCM R.Brockhaus in der SCM Verlagsgruppe GmbH, Witten/Holzgerlingen

Hiob 7

Bible Kralická

1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne. 

Public Domain

Hiob 7

Český ekumenický překlad

von Česká biblická společnost
1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?  2  Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek,  3  tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.  4  Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.  5  Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.  6  Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.  7  Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.  8  Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.  9  Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,  10  nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.  11  A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.  12  Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?  13  Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘  14  děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,  15  že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.  16  Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.  17  Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,  18  že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?  19  Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?  20  Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?  21  Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“  

Hiob 7

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. 2 Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. 3 I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. 4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. 5 Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. 6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. 7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. 8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. 9 Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. 10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. 11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. 12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? 13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ 14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, 15 že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! 16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! 17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?[1] 18 Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. 19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš? 20 Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti[2] snad břemenem? 21 Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“ 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28