Hiobs zweite Rede: Er entschuldigt seine Worte durch sein Leid
1Da erwiderte Hiob:2„Würde doch mein Kummer gewogen / und mein Unglück dazu auf die Waage gelegt!3Ja, es ist schwerer als der Sand aller Meere. / Darum waren meine Worte unbedacht.4Denn die Pfeile des Allmächtigen stecken in mir, / mein Geist hat ihr Gift getrunken, / die Schrecken Gottes greifen mich an.5Schreit ein Wildesel denn über dem Gras, / brüllt ein Stier denn, wenn er Futter hat?6Isst man Fades ohne Salz, / ist im Eiweiß[1] denn Geschmack?7Ich sträube mich, daran zu rühren, / es ist mir wie verdorbenes Brot.“
Hiob klagt, dass Gott zu viel von ihm verlangt
8„Käme doch, was ich begehre, / dass Gott mein Verlangen erfüllt,9dass Gott sich entschließt, mich zu töten, / seine Hand enthemmt und mich ums Leben bringt.10So könnte ich mich noch trösten / und jubeln in der grausamen Qual, / denn die Worte des Heiligen habe ich nie überhört.11Welche Kraft hätte ich, noch zu hoffen, / was ist das Ziel, für das ich durchhalten soll?12Ist meine Kraft denn Felsenkraft, / ist mein Körper aus Eisen?13In mir ist keine Hilfe mehr, / und was ich kann, ist dahin.“
Hiob klagt, dass seine Freunde ihn enttäuschen
14„Wer seinem Freund den Beistand versagt, / fürchtet den Allmächtigen nicht mehr.15Meine Brüder enttäuschen wie ein Wildbach, / wie Wasserläufe, die versickern,16die trübe sind vom geschmolzenen Eis, / mit Schneewasser gefüllt.17In der Sommerglut sind sie verschwunden, / wenn es heiß wird, versiegen sie.18Karawanen biegen ab von ihrem Weg, / folgen ihnen hinauf in die Öde – und verschwinden.19Die Karawanen von Tema hielten Ausschau nach ihnen, / die Handelszüge Sabas hofften auf sie.20Sie wurden beschämt, weil sie vertrauten, / sie kamen hin und wurden enttäuscht.21So seid ihr für mich geworden. / Ihr seht den Jammer und schreckt zurück.22Habe ich denn gesagt: / 'Bringt her von eurem Besitz, / kommt, macht mir ein Geschenk,23befreit mich aus der Hand des Bedrängers, / zahlt den Erpressern das Lösegeld!'?24Belehrt mich, dann werde ich schweigen, / zeigt mir, wo ich mich irrte!25Wie kränkend sind 'richtige Sprüche', / was tadelt euer Tadel denn?26Wollt ihr etwa Worte tadeln? / Redet der Verzweifelte in den Wind?27Selbst um ein Waisenkind würdet ihr losen, / und euren Freund verschachert ihr.28Und jetzt entschließt euch, schaut mich an! / Ich lüge euch doch nicht ins Gesicht.29Kehrt um, damit kein Unrecht geschieht, / kehrt um, noch bin ich im Recht!30Ist denn Unrecht auf meiner Zunge? / Schmeckt mein Gaumen das Böse nicht mehr?“
Hiobs Antwort: Rechtfertigung seines Klagens mit der Schwere seines Leidens – Wunsch nach schnellem Tod – Klage über die Härte der Freunde
1Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2Würde man meinen Kummer doch wiegen, abwiegen und mein Verderben gleichzeitig auf die Waage legen!3Denn nun ist es[1] schwerer als der Sand der Meere; darum sind meine Worte unbesonnen.4Denn die Pfeile des Allmächtigen sind in mir, mein Geist trinkt ihr Gift; die Schrecken Gottes greifen mich an[2]. (Hi 7,20; Hi 16,9; Hi 19,12; Hi 30,15; Ps 38,3; Spr 14,10; Kla 3,3)5Schreit ein Wildesel[3] beim frischen Gras, oder brüllt ein Stier bei seinem Futter? (Hi 39,8)6Wird Fades ohne Salz gegessen? Oder ist Geschmack in dem Schleim um den Dotter[4]?7Meine Seele weigert sich, es anzurühren, sie ekelt sich vor der Krankheit meines Brotes[5].8Dass sich doch meine Bitte erfüllte und Gott mein Verlangen gewährte!9Dass Gott sich dazu entschlösse, mich zu zertreten, dass er seine Hand abzöge und mich vernichtete[6]! (1Kön 19,4; Hi 3,21; Hi 10,1)10So wäre noch mein Trost, und ich würde jubeln in schonungsloser Qual, dass ich die Worte des Heiligen nicht verleugnet[7] habe.11Was ist meine Kraft, dass ich warten[8], und was ist mein Ende, dass ich mich gedulden sollte[9]? (Hi 17,13)12Ist ⟨denn⟩ meine Kraft die Kraft von Steinen, oder ist mein Fleisch aus Bronze?13Ist es nicht so, dass keine ⟨eigene⟩ Hilfe in mir ist und ⟨jedes⟩ Gelingen aus mir vertrieben ist? (Hi 16,7)14Wer seinem Freund die Treue versagt, der verlässt[10] die Furcht des Allmächtigen. (Hi 19,21)15Meine Brüder haben treulos gehandelt wie ein Wildbach, wie das Bett der Wildbäche, die vergehen[11]. (Hi 13,4; Hi 19,13; Spr 25,19; Jer 15,18; Jer 38,22)16Sie sind trübe von Eis, der Schnee verläuft sich in sie.17Zur Zeit, wenn sie wasserarm werden, versiegen sie. Wenn es heiß wird, sind sie von ihrer Stelle weggetrocknet.18Es werden Karawanen abgelenkt von ihrem Weg, ziehen hinauf in die Öde und kommen um[12].19Die Karawanen von Tema hielten Ausschau, die Handelszüge von Saba hofften auf sie. (1Mo 25,15; 1Kön 10,1; Hi 1,15; Jes 21,14; Jer 25,23)20Sie wurden beschämt, weil sie ⟨auf sie⟩ vertraut hatten[13], sie kamen hin und wurden zuschanden. (Hi 13,4; Hi 19,13; Spr 25,19)21So seid ihr[14] jetzt für mich[15] geworden. Ihr seht Schreckliches und fürchtet euch. (Hi 19,19)22Habe ich etwa gesagt: Gebt mir und macht mir ein Geschenk von eurem Vermögen23und befreit mich aus der Hand des Bedrängers und erlöst mich aus der Hand der Gewalttätigen? (Ps 49,8)24Belehrt mich, so will ich schweigen! Und macht mir klar, worin ich geirrt habe! (Hi 13,23)25Wie könnten aufrichtige Worte kränkend sein! Aber was weist die Zurechtweisung von euch ⟨schon⟩ zurecht? (Hi 16,5; Spr 15,23)26Gedenkt ihr, Worte zurechtzuweisen? Für den Wind sind ja die Reden eines Verzweifelnden!27Sogar eine Waise würdet ihr verlosen, und um euren Freund würdet ihr feilschen. (2Mo 22,21)28Und nun, entschließt euch! Wendet euch zu mir! Ich werde euch doch nicht ins Angesicht lügen. (Hi 27,4)29Kehrt doch um, damit kein Unrecht geschieht! Ja, kehrt um, noch bin ich hier im Recht[16]!30Ist etwa Unrecht auf meiner Zunge? Oder sollte mein Gaumen Verderben nicht spüren? (Hi 11,4; Hi 12,11; Hi 34,3)
Hiob 6
Bible Kralická
1Odpovídaje pak Job, řekl:2Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.3Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.4Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.5Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?6Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?7Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.8Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,9Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.10Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.11Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?12Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?13Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,14Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?15Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,16Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.17V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.18Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.19To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,20Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.21Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.22Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?23Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?24Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.25Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?26Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?27Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.28A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.29Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.30A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
1Jób na to odpověděl: 2 „Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo! 3 Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou, 4 neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží. 5 Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící? 6 Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek? 7 Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo. 8 Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, 9 aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene. 10 Bylo by to pro mne ještě potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil. 11 Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? 12 Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? 13 Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?
— Jób odmítá útěchu přátel
14 Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. 15 Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí, 16 jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje, 17 v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa, 18 jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají. 19 Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby, 20 za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se. 21 I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň. 22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi‘ či: ‚Plaťte za mne vlastním zbožím‘ 23 nebo: ‚Zachraňte mě z rukou protivníka‘ či snad: ‚Vykupte mě z rukou ukrutníků?‘ 24 Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil. 25 Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte? 26 Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá? 27 Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat. 28 Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát? 29 Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost! 30 Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?
1Job na to řekl:2„Kéž by se má muka dala zvážit, na váhy kéž by se vešla bída má!3Byla by těžší, než je písek v moři – to proto slovy se téměř zalykám.4Šípy Všemohoucího se do mě zabodly, jejich jed se mi vpíjí do ducha, Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.5Hýká snad osel, když má dost trávy? Bučí snad vůl, když má krmení?6Copak se jí mdlé jídlo bez soli? Copak má nějakou chuť sliz?7Tyto věci se mi z duše protiví, z takového jídla je mi k zvracení!8Kéž by se mé přání konečně splnilo, kéž by Bůh naplnil mou naději –9že by mě Bůh ráčil rozmáčknout, mávnutím ruky mě zahubit.10Pak by mi mohlo sloužit k útěše, i když se svíjím v krutých bolestech, že slovům Svatého jsem se nevzepřel.11Copak mám sílu, abych to vydržel? Copak mě ještě něco čeká v životě?12Copak je má síla z kamene? Copak je mé tělo bronzové?13Copak si mohu nějak pomoci? Teď, když mě úspěch opustil?14Kdo není oddaný svému příteli, úctu k Všemohoucímu opouští.15Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny, jak řečiště, jež brzy vymizí.16Když taje led a sníh, kalným proudem se rozvodní,17v době sucha se však vytratí, v horku se vypaří a jsou pryč.18Jejich cesty se klikatí, míří do pustin, kde zmírají.19Karavany z Temy je hledají, výpravy ze Sáby v ně doufají,20jejich důvěra je ale zamrzí – když k nim dorazí, čeká je zklamání.21Právě tak k ničemu jste teď vy: Vidíte hrůzu a jste zděšeni.22Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘ nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?23‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘ nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?24Poučte mě, a zmlknu hned, v čem jsem pochybil, mi ukažte.25Jak mohou zraňovat slova upřímná! Co vaše důkazy mohou dokázat?26To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat? Copak jen do větru mluví ubožák?27Vy byste ale i o sirotka losovali, vlastního přítele byste prodali!28Pohleďte na mě, prosím vás – copak bych vám do očí lhal?29Přestaňte! Nepáchejte křivdu! Přestaňte! Jsem přece v právu!30Copak jsem řekl něco špatného? Copak nepoznám, co by mě zničilo?