von Karl-Heinz Vanheiden1Die Hoffnung, ihn zu fangen, wird immer enttäuscht. / Schon sein Anblick bringt dich zu Fall.2Niemand ist so tollkühn, dass er ihn weckt!
Und wer ist es, der vor mir bestehen kann?3Wer hat mir je etwas gegeben, / das ich ihm zurückzahlen müsste?[1] / Alles unter dem Himmel gehört mir.4Ich will nicht schweigen von ihm, / wie stark er ist und schön gebaut.5Wer schälte ihm je das Oberkleid ab? / Wer greift ihm zwischen die Zähne?6Wer öffnet das Tor seines Rachens? / Rings um seine Zähne steht Schrecken.7Stolz stehen die Rillen der Schilde, / mit festem Siegel verschlossen.8Einer fügt sich an den andern, / kein Hauch dringt dazwischen.9Sie hängen fest aneinander; / sie greifen ineinander und trennen sich nicht.10Sein Niesen verstrahlt Licht, / und seine Augen sind wie die Wimpern des Frührots.11Fackeln fahren aus seinem Maul, / feurige Funken schießen heraus.12Aus seinen Nüstern kommt Rauch / wie aus einem heißen Topf.13Sein Atem entzündet Kohlen, / eine Flamme schlägt aus seinem Maul.14In seinem Nacken wohnt Stärke. / Und vor ihm her hüpft die Angst.15Sein Bauch ist straff und fest, / wie angegossen, unbewegt.16Sein Herz ist fest wie Stein, / hart wie der untere Mühlstein.17Selbst Helden graut es, wenn er sich erhebt, / vor Schreck ziehen sie sich zurück.18Trifft man ihn, hält kein Schwert stand, / nicht Lanze noch Geschoss und Pfeil.19Eisen hält er für Stroh, / Bronze für morsches Holz.20Ein Pfeil verjagt ihn nicht, / Schleudersteine sind ihm wie Stoppeln.21Für Stroh hält er die Keule, / er lacht über den Aufprall vom Wurfspieß.22Scharfe Scherben sind an seinem Bauch; / einen Dreschschlitten zieht er über den Schlamm.23Er macht die Tiefe zu einem siedenden Kessel, / das Meer zu einem Salbentopf.24Hinter sich lässt er eine leuchtende Spur, / die Flut erscheint wie Silberhaar.25Auf der Erde ist keiner ihm gleich, / ein Geschöpf ohne Furcht.26Auf alles Hohe blickt er herab, / ein König über das stolze Wild.“
Hiob 41
Elberfelder Bibel
von SCM Verlag1Siehe, die Hoffnung auf ihn[1] erweist sich als trügerisch. Wird man nicht schon bei seinem Anblick[2] niedergeworfen?2Niemand ist so tollkühn, dass er ihn aufreizte. – Und wer ist es, der vor mir bestehen könnte? (Hi 9,4; Spr 21,30; Apg 5,39)3Wer hat mir zuvor gegeben, dass ich ihm vergelten sollte? ⟨Was⟩ unter dem ganzen Himmel ⟨ist⟩, mir gehört es![3] (2Mo 19,5; Ps 24,1; Hag 2,8; Röm 11,35)4Nicht schweigen will ich von seinen Gliedern und von seiner Kraftfülle[4] und von der Schönheit[5] seines Baues[6].5Wer deckte die Oberseite seines Gewandes[7] auf? In sein Doppelgebiss[8], wer dringt da hinein?6Wer öffnete die Türflügel seines Gesichts[9]? Rings um seine Zähne ⟨lauert⟩ Schrecken.7Ein Stolz sind die[10] Schuppenreihen[11], verschlossen und fest versiegelt[12].8Eins fügt sich ans andere, und kein Hauch dringt dazwischen,9eins haftet am andern[13], sie greifen ineinander und trennen sich nicht.10Sein Niesen strahlt Licht aus, und seine Augen sind wie die Wimpern[14] der Morgenröte. (Hi 3,9)11Aus seinem Rachen schießen Fackeln, sprühen feurige Funken hervor.12Aus seinen Nüstern fährt Rauch wie aus einem angefachten und glühenden Kochtopf[15].13Sein Atem[16] entzündet Kohlen, und eine Flamme fährt aus seinem Rachen.14In seinem Hals wohnt Stärke, und vor ihm hüpft die Angst her.15Die Wampen seines Fleisches haften zusammen, sind ihm fest angegossen, unbeweglich.16Sein Herz ist fest wie Stein und fest wie der untere Mühlstein.17Vor seinem Erheben fürchten sich Machthaber, vor Bestürzung ziehen sie sich zurück[17].18Trifft man ihn mit dem Schwert, es hält nicht stand, noch Speer, noch Wurfspieß oder Harpune[18].19Er hält Eisen für Stroh ⟨und⟩ Kupfer für faules Holz.20Der Pfeil[19] kann ihn nicht vertreiben, Schleudersteine verwandeln sich für ihn in Stoppeln.21Wie Stoppeln gilt ihm die Keule, und er lacht über den Aufprall des Kurzschwertes.22Unter ihm[20] sind ⟨scharfe⟩ Tonscherben, auf dem Schlamm breitet er einen Dreschschlitten aus.23Er bringt die Meerestiefe zum Sieden wie einen Kochtopf, macht das Meer wie einen Salbentopf.24Hinter sich lässt er den Pfad hell werden, man hält die Tiefe für graues Haar.25Auf Erden ist keiner ihm gleich, ihm, der zur Unerschrockenheit geschaffen ist.26Auf alles Hohe blickt er ⟨herab⟩; er ist König über alles stolze Wild[21].
Hiob 41
Bible Kralická
1Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?2Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.3Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.4Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?5Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.6Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.7Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.8Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.9Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.10Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.11Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.12Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.13V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.14Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.15Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.16Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.17Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.18Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.19Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.20Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.21Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.22Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.23Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.24Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.25Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.
Hiob 41
Český ekumenický překlad
von Česká biblická společnost1 Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí. 2 Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? 3 Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé. 4 Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla. 5 Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými? 6 Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. 7 Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, 8 dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne; 9 jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. 10 Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, 11 z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, 12 z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, 13 jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, 14 v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, 15 laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, 16 jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. 17 Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, 18 meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. 19 Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, 20 šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, 21 kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp. 22 Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí, 23 způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, 24 nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla. 25 Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu. 26 Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“
Hiob 41
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Nikdo proti němu nemá žádnou naději, pouhý pohled na něj člověka porazí.2Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil – kdo by se tedy proti mně postavil?3Kdo mě chce vyzvat, ať mu zaplatím? Všechno pod nebem je mým vlastnictvím!4Nechci pomlčet o jeho údech, o jeho síle a skvělé postavě:5Kdo ho z jeho pláště vysvlékne? Kdo pronikne jeho dvojité pancíře?[1]6Vrata jeho tlamy kdopak rozevře? Jeho zuby všude kolem šíří děs!7Řady šupin si nese na hřbetě, jako pečetí jsou pevně spojené.8Jedna přiléhá ke druhé, ani vzduch mezi nimi neprojde.9Jsou k sobě navzájem těsně semknuté, drží pohromadě, nic nerozdělí je.10Když si odfrkne, jako když třeskne blesk, úsvit se rozzáří pod jeho pohledem.11Z jeho tlamy září pochodeň, roj jisker létá kolem něj.12Dým se mu valí od nozder, jako když rákos hoří pod kotlem.13Svým dechem rozžhaví uhlí řeřavé, jeho tlama šlehá plamenem!14Síly je plná jeho šíje a předchází ho děs.15Svaly mu pevně drží na těle, tvrdé jak slitina – nezachvějí se.16Srdce má tvrdé na kámen, jak spodní žernov tvrdé je.17Když se zvedne, bojí se i bohové, když sebou trhne, jsou strachy bez sebe.18Zasáhnout ho mečem je zcela zbytečné, stejně tak kopím, šípem či oštěpem.19Železo je pro něj slámě podobné, bronz považuje za dřevo trouchnivé.20Šípy ho nezaženou na útěk, kamenů z praku si všímá jako plev.21Za stébla slámy považuje kyje, mávání šavlí směje se.22Ostré střepy mu rostou na břiše, stopu nechává jak brány blátem vláčené.23Hlubina kvůli němu jako v kotli vře, moře pění jak voňavkářův kelímek.24Ve vodě za ním brázda třpytí se, jako by šediny narostly hlubině.25Nikdo na zemi mu není podoben – je stvořen zcela bez bázně.[2]26Na všechno povýšené svrchu dívá se, všem pyšným šelmám kraluje!“