1Jetzt gab Elifas von Teman Antwort.2„Verstimmt es dich, wenn man ein Wort an dich versucht? / Aber wer könnte seine Worte noch hemmen?3So viele hast du unterwiesen / und müde Hände stark gemacht.4Deine Worte richteten Strauchelnde auf, / weichen Knien gabst du wieder Kraft.5Doch jetzt kommt's über dich, und du gibst auf, / dich trifft es, und du bist verstört.6Ist nicht deine Gottesfurcht dein Trost, / dein tadelloses Leben deine Zuversicht?7Bedenke doch: 'Wer kam je als Unschuldiger um, / wo sind Aufrichtige beseitigt worden?'8So wie ich es sah: / Die Unheil pflügen / und Unrecht säen, / die ernten es auch.9Durch Gottes Atem kommen sie um, / vom Hauch seines Zorns vergehen sie.10Der Löwe brüllt nicht mehr, der Fresser verstummt, / Gott bricht ihnen die Zähne aus.11Der Löwe kommt um aus Mangel an Raub, / die Jungen der Löwin werden zerstreut.“
Woher Elifas seine Erkenntnis hat
12„Zu mir aber stahl sich sein Wort, / mein Ohr vernahm ein Flüstern davon.13In Gedanken aus nächtlicher Schau, / wenn Tiefschlaf über Menschen fällt,14kam Furcht und Zittern über mich / und schreckte meine Glieder auf.15Ein kalter Hauch berührte mein Gesicht, / die Haare standen mir zu Berg.16Da stand er, den ich nicht kannte. / Vor meinen Augen war eine Gestalt, / ein leises Flüstern wehte mich an:17Kann ein Mensch gerecht sein vor Gott, / ein Mann vor seinem Schöpfer rein?18Selbst seinen Dienern traut er nicht, / wirft auch seinen Engeln Irrtum vor;19wie viel mehr dann den Geschöpfen aus Lehm, / die aus dem Staub hervorgegangen sind, / die man wie Motten zerdrückt,20die man von Morgen bis Abend erschlägt? / Unbeachtet gehen sie für immer dahin.21Gott bricht ihre Zelte ab, / sie sterben und wissen nicht einmal wie.'“
Erste Rede des Elifas: Kein Leiden ohne Schuld – Kein Schuldloser vor Gott
1Und Elifas von Teman antwortete und sagte: (Hi 2,11; Hi 15,1; Hi 22,1; Jer 49,7)2Wenn man ein Wort an dich versucht, wird es dich ermüden[1]? Aber Worte zurückhalten, wer könnte das? (Hi 32,18)3Siehe, du hast viele zurechtgebracht, und ermattete Hände hast du gestärkt. (Hi 16,5)4Den Stürzenden richteten deine Worte auf, und wankende Knie hast du stark gemacht. (Spr 25,11; Jes 50,4; Hebr 12,12)5Doch nun kommt es an dich, und es ermüdet[2] dich; es trifft dich, und du bist bestürzt. (Ps 30,8; Spr 24,10)6Ist nicht deine ⟨Gottes⟩furcht deine Zuversicht, die Vollkommenheit deiner Wege deine Hoffnung[3]? (2Kön 20,3; Ps 26,1; Jes 33,6)7Bedenke doch: Wer ist ⟨je⟩ als Unschuldiger umgekommen, und wo sind Rechtschaffene vertilgt worden? (Ps 37,25)8So wie ich es gesehen habe: Die Unheil pflügen und Mühsal säen, die ernten es. (Ps 7,16; Spr 22,8; Hos 10,13; Gal 6,7)9Vom Odem Gottes kommen sie um, und vom Hauch seiner Nase vergehen sie. (2Mo 15,8; Hi 15,30; 2Thess 2,8)10Das Brüllen des Löwen und die Stimme des Junglöwen ⟨sind verstummt⟩, und die Zähne der jungen Löwen sind ausgebrochen. (Ps 58,7)11Der Löwe kommt um aus Mangel an Beute, und die Jungen der Löwin werden zerstreut. (Ps 34,11)12Ein Wort stahl sich zu mir, und mein Ohr vernahm ein Geflüster davon.13In beunruhigenden Gedanken⟨, wie sie⟩ aus Visionen in der Nacht ⟨entstehen⟩, wenn tiefer Schlaf auf Menschen fällt, (1Mo 15,12; 1Mo 20,3; 4Mo 12,6; Hi 33,14)14kam Schrecken und Zittern über mich, und durchschauerte alle meine Gebeine.15Und ein Hauch fuhr an meinem Gesicht vorbei, das Haar an meinem Leib sträubte sich.16Da stand jemand[4], und ich erkannte sein Aussehen nicht, eine Gestalt war vor meinen Augen, ein leises Wehen und eine Stimme hörte ich:17Sollte ein Mensch gerechter sein als Gott oder ein Mann reiner als sein Schöpfer? (Röm 3,4)18Siehe, ⟨selbst⟩ seinen Knechten vertraut er nicht, und seinen Engeln legt er Irrtum zur Last; (Hi 15,15; Hi 25,4)19wie viel mehr denen, die in Lehmhäusern wohnen ⟨und⟩ deren Grund im Staub ist! Wie Motten werden sie zertreten. (Hi 10,9; Hi 25,6; 2Kor 5,1)20Vom Morgen bis zum Abend werden sie zerschmettert. Ohne einen Namen[5] kommen sie um auf ewig. (Ps 90,5)21Nicht wahr? Wird ihr Zeltstrick an ihnen losgerissen, so sterben sie, und ⟨zwar⟩ nicht in Weisheit. (Hi 32,9; Hi 36,12)
Hiob 4
Bible Kralická
1Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:2Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?3Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.4Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.5Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.6Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?7Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?8Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.9Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.10Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.11Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.12Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.13V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,14Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.15Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.16Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:17Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?18Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.19Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.20Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.21Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
PRVNÍ ŘEČ ELÍFAZOVA - — Připomínka Jóbovy zbožnosti
1Na to navázal Elífaz Témanský slovy: 2 „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? 3 Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, 4 tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. 5 Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. 6 Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? 7 Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? 8 Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. 9 Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. 10 Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. 11 Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.
— Noční vidění
12 Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; 13 při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, 14 přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, 15 když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. 16 Stanul – ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: 17 ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ 18 Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, 19 tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola. 20 Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. 21 Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.
1Elifaz Temanský mu na to řekl:2„Sneseš, když na tebe někdo promluví? Je těžké neříci vůbec nic.3Sám přece dovedls mnohé poučit, pokleslým rukám jsi uměl dodat sil.4Tvá slova klopýtajícího zvedala, posiloval jsi podlomená kolena.5Teď došlo na tebe – a neseš to těžce; tebe to zasáhlo, a děsíš se.6Už není ti oporou zbožnost tvá? Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?7Zhynul snad někdy nevinný? Vzpomeň si! Kde byli vyhlazeni poctiví?8Ti, kdo ořou zlo, pokud vím, ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.9Dechem Božím zahynou, závanem jeho hněvu se rozplynou.10Lev umí řvát a šelma zavrčí, i lví tesáky se ale vylomí.11Bez kořisti pojde i silný lev, smečka lvíčat se rozprchne.12Dostalo se mi tajné sdělení, ušima jsem jen šepot pochytil.13Nočními vidinami byl jsem rozrušen, když lidi zmáhá těžký sen.14Strach mě přepadl, začal jsem se třást, do morku kostí děs mnou pronikal.15Duch se mi tehdy mihnul před tváří, chlupy na těle se mi zježily.16Zastavil se, podobu ale nešlo rozeznat, jen zjev jakýsi před mýma očima, pak šepot, když zaslechl jsem hlas:17‚Copak je smrtelník v právu před Bohem? Je člověk čistý před svým Stvořitelem?18Ani na své služebníky se Bůh nespoléhá, dokonce i na andělích najde kaz.19Co potom s těmi, kdo žijí v domech hliněných, jež mají v prachu základy? Rozmáčknout je lze snáze než mola,20drceni bývají od rána do večera. Bez povšimnutí navždy zahynou,21lano jejich stanu bude strženo, zemřou a moudří nebudou!‘