1Dann erst begann Hiob zu sprechen und verfluchte den Tag seiner Geburt.2Er sagte:3„Es verschwinde der Tag, an dem ich geboren bin, / und die Nacht, die sagte: 'Ein Knabe kam zur Welt!'4Finsternis sei dieser Tag! / Gott da oben frage nicht nach ihm, / nie scheine über ihm das Licht!5Mögen Finsternis und Dunkel ihn besitzen, / dichte Wolken über ihm stehen! / Die Finsternis ersticke sein Licht!6Diese Nacht – das Dunkel soll sie holen, / damit sie nicht im Jahreslauf erscheint! / Sie soll zu keinem Monat gehören!7Unfruchtbar sei diese Nacht, / kein Jubel kehre bei ihr ein!8Verwünschen sollen sie die Tageverflucher,[1] / die fähig sind, den Leviatan[2] zu reizen!9Finster seien die Sterne ihrer Dämmerung; / sie hoffe auf Licht, doch das bleibe aus, / sie sehe keinen Schimmer vom Morgenrot!10Denn ‹diese Nacht›, sie hat mir nicht den Mutterschoß versperrt / und das Unglück meinen Augen erspart.“
Hiob verwünscht sein Überleben als Säugling
11„Warum starb ich nicht bei der Geburt, / als ich aus dem Mutterschoß kam?12Weshalb kamen mir Knie entgegen, / wozu Brüste, dass ich daran sog?13Dann läge ich jetzt schon und ruhte aus, / dann schliefe ich und hätte Ruh14mit Königen und Räten des Landes, / die sich verödete Grabmäler bauten;15oder mit Fürsten, reich an Gold, / die ihre Häuser mit Silber füllten.16Oder als verscharrte Fehlgeburt wäre ich nicht da, / wie ein Kind, das niemals das Licht sah.17Dort endet das Wüten der Bösen, / dort ruhen die Erschöpften aus.18Gefangene sind frei von Sorgen, / hören das Geschrei des Antreibers nicht.19Die Kleinen sind dort wie die Großen, / und der Sklave ist frei von seinem Herrn.“
Hiob verwünscht den Umstand, weiterleben zu müssen
20„Warum gibt er dem Leidenden Licht / und Leben denen, die verbittert sind;21die auf den Tod warten, doch der bleibt aus; / die nach ihm scharren mehr als nach Schätzen;22die sich freuen würden, wären sie im Grab. / Sie würden jubeln und wären entzückt.23Warum gibt er dem Mann Leben, / den Gott ringsum eingezäunt hat / und dessen Weg verborgen ist?24Bevor ich noch esse, kommt mir das Seufzen, / und wie Wasser ergießt sich mein Stöhnen.25Wovor mir angst war, das hat mich getroffen, / wovor mir graute, das kam über mich.26Hatte ich nicht Frieden, nicht Ruhe, nicht Rast? / Und dann kam das Toben.“
1Danach öffnete Hiob seinen Mund und verfluchte seinen Tag. (Jer 20,14)2Und Hiob begann und sagte: (Hi 6,1; Hi 9,1; Hi 12,1; Hi 16,1; Hi 19,1; Hi 21,1; Hi 23,1; Hi 26,1; Hi 40,3; Hi 42,1)3Vergehen[1] soll der Tag, an dem ich geboren wurde, und die Nacht, die sprach: Ein Junge[2] wurde empfangen!4Dieser Tag sei Finsternis! Gott in der Höhe soll nicht nach ihm fragen, und kein Licht soll über ihm glänzen!5Dunkel und Finsternis sollen ihn für sich fordern, Regenwolken sollen sich über ihm lagern, Verfinsterungen des Tages ihn erschrecken[3]! (Hi 10,21; Hi 28,3; Hi 34,22)6Diese Nacht – Dunkelheit ergreife sie! Sie freue sich nicht unter den Tagen des Jahres[4], in die Zahl der Monate komme sie nicht!7Siehe, diese Nacht sei unfruchtbar, kein Jubel soll in sie hineinkommen!8Es sollen sie die verwünschen, die den Tag verfluchen, die fähig[5] sind, den Leviatan[6] zu reizen! (Hi 40,25)9Verfinstert seien die Sterne ihrer Dämmerung; sie hoffe auf Licht, und da sei keines; und sie schaue nicht die Wimpern[7] der Morgenröte! (Hi 41,10)10Denn sie hat die Pforte meines Mutterschoßes nicht verschlossen und Unheil nicht vor meinen Augen verborgen.11Warum starb ich nicht von Mutterleib an[8], verschied ich nicht, als ich aus dem Schoß hervorkam? (Hi 10,18; Pred 6,3; Jer 15,10; Jer 20,17)12Weshalb kamen Knie mir entgegen und wozu Brüste, dass ich sog?13Denn dann läge ich ⟨jetzt⟩ da und wäre still. Ich schliefe – dann hätte ich Ruhe – (Hi 14,12)14mit Königen und Ratgebern der Erde, die sich Trümmerstätten[9] erbauten, (Jes 14,18; Jes 22,16)15oder mit Obersten, die Gold hatten, die ihre Häuser mit Silber füllten. (Ps 49,18)16Oder wie eine verscharrte Fehlgeburt wäre ich nicht da, wie Kinder, die das Licht nie erblickt haben. (Hi 10,19; Ps 58,9; Pred 4,3)17Dort lassen die Gottlosen ab vom Toben, und dort ruhen die, deren Kraft erschöpft ist. (Pred 9,6)18Sorglos sind ⟨dort⟩ die Gefangenen allesamt, sie hören nicht mehr die Stimme des Treibers.19Klein und Groß sind dort gleich[10], und der Knecht ist frei von seinem Herrn. (Hi 21,26)20Warum gibt er dem Mühseligen Licht und Leben den Verbitterten[11]21– ⟨denen⟩, die auf den Tod warten, und er ist nicht da, und die nach ihm graben mehr als nach verborgenen Schätzen, (Hi 6,8; Hi 7,15; Hi 11,20; Pred 4,2; Offb 9,6)22die sich bis zum Jubel freuen würden, Wonne hätten, wenn sie das Grab fänden –, (Hi 6,8; Hi 7,15; Hi 11,20; Pred 4,2; Offb 9,6)23dem Mann, dem sein Weg verborgen ist und den Gott von allen Seiten eingeschlossen hat? (Hi 13,27; Hi 19,8; Ps 88,9)24Denn ⟨noch⟩ vor meinem Brot kommt mein Seufzen, und wie Wasser ergießt sich mein Schreien. (1Sam 7,6)25Denn ich fürchtete einen Schrecken, und er traf mich, und wovor mir bangte, das kam über mich.26Ich hatte ⟨noch⟩ keine Ruhe und hatte ⟨noch⟩ keinen Frieden, und ich konnte ⟨noch⟩ nicht ausruhen – da kam ein Toben.
Hiob 3
Bible Kralická
1Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.2Nebo mluvě Job, řekl:3Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.4Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.5Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.6Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.7Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.8Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.9Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.10Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.11Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?12Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?13Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,14S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,15Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.16Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?17Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.18Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.19Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.20Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?21Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?22Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?23Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?24Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.25To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.26Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Jób a jeho přátelé - JÓBŮV NÁŘEK - — Jób proklíná den svého narození
1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.
— Jób chválí smrt
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.
— Jób se ptá po smyslu Božích cest
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“
1Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.2Job tehdy řekl:3„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,[1] i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!4Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!5Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!6I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!7Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!8Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.9Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!10Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.11Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?12Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?13Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji14společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,15anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!16Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?17Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.18Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.19Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.20K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;21těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;22těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?23K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?24Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.25Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!26Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“