Hiob 3

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 Dann erst begann Hiob zu sprechen und verfluchte den Tag seiner Geburt.2 Er sagte:3 „Es verschwinde der Tag, an dem ich geboren bin, / und die Nacht, die sagte: 'Ein Knabe kam zur Welt!'4 Finsternis sei dieser Tag! / Gott da oben frage nicht nach ihm, / nie scheine über ihm das Licht!5 Mögen Finsternis und Dunkel ihn besitzen, / dichte Wolken über ihm stehen! / Die Finsternis ersticke sein Licht!6 Diese Nacht – das Dunkel soll sie holen, / damit sie nicht im Jahreslauf erscheint! / Sie soll zu keinem Monat gehören!7 Unfruchtbar sei diese Nacht, / kein Jubel kehre bei ihr ein!8 Verwünschen sollen sie die Tageverflucher,[1] / die fähig sind, den Leviatan[2] zu reizen!9 Finster seien die Sterne ihrer Dämmerung; / sie hoffe auf Licht, doch das bleibe aus, / sie sehe keinen Schimmer vom Morgenrot!10 Denn ‹diese Nacht›, sie hat mir nicht den Mutterschoß versperrt / und das Unglück meinen Augen erspart.“11 „Warum starb ich nicht bei der Geburt, / als ich aus dem Mutterschoß kam?12 Weshalb kamen mir Knie entgegen, / wozu Brüste, dass ich daran sog?13 Dann läge ich jetzt schon und ruhte aus, / dann schliefe ich und hätte Ruh14 mit Königen und Räten des Landes, / die sich verödete Grabmäler bauten;15 oder mit Fürsten, reich an Gold, / die ihre Häuser mit Silber füllten.16 Oder als verscharrte Fehlgeburt wäre ich nicht da, / wie ein Kind, das niemals das Licht sah.17 Dort endet das Wüten der Bösen, / dort ruhen die Erschöpften aus.18 Gefangene sind frei von Sorgen, / hören das Geschrei des Antreibers nicht.19 Die Kleinen sind dort wie die Großen, / und der Sklave ist frei von seinem Herrn.“20 „Warum gibt er dem Leidenden Licht / und Leben denen, die verbittert sind;21 die auf den Tod warten, doch der bleibt aus; / die nach ihm scharren mehr als nach Schätzen;22 die sich freuen würden, wären sie im Grab. / Sie würden jubeln und wären entzückt.23 Warum gibt er dem Mann Leben, / den Gott ringsum eingezäunt hat / und dessen Weg verborgen ist?24 Bevor ich noch esse, kommt mir das Seufzen, / und wie Wasser ergießt sich mein Stöhnen.25 Wovor mir angst war, das hat mich getroffen, / wovor mir graute, das kam über mich.26 Hatte ich nicht Frieden, nicht Ruhe, nicht Rast? / Und dann kam das Toben.“

Hiob 3

Elberfelder Bibel

von SCM Verlag
1 Danach öffnete Hiob seinen Mund und verfluchte seinen Tag. (Jer 20,14)2 Und Hiob begann und sagte: (Hi 6,1; Hi 9,1; Hi 12,1; Hi 16,1; Hi 19,1; Hi 21,1; Hi 23,1; Hi 26,1; Hi 40,3; Hi 42,1)3 Vergehen[1] soll der Tag, an dem ich geboren wurde, und die Nacht, die sprach: Ein Junge[2] wurde empfangen!4 Dieser Tag sei Finsternis! Gott in der Höhe soll nicht nach ihm fragen, und kein Licht soll über ihm glänzen!5 Dunkel und Finsternis sollen ihn für sich fordern, Regenwolken sollen sich über ihm lagern, Verfinsterungen des Tages ihn erschrecken[3]! (Hi 10,21; Hi 28,3; Hi 34,22)6 Diese Nacht – Dunkelheit ergreife sie! Sie freue sich nicht unter den Tagen des Jahres[4], in die Zahl der Monate komme sie nicht!7 Siehe, diese Nacht sei unfruchtbar, kein Jubel soll in sie hineinkommen!8 Es sollen sie die verwünschen, die den Tag verfluchen, die fähig[5] sind, den Leviatan[6] zu reizen! (Hi 40,25)9 Verfinstert seien die Sterne ihrer Dämmerung; sie hoffe auf Licht, und da sei keines; und sie schaue nicht die Wimpern[7] der Morgenröte! (Hi 41,10)10 Denn sie hat die Pforte meines Mutterschoßes nicht verschlossen und Unheil nicht vor meinen Augen verborgen.11 Warum starb ich nicht von Mutterleib an[8], verschied ich nicht, als ich aus dem Schoß hervorkam? (Hi 10,18; Pred 6,3; Jer 15,10; Jer 20,17)12 Weshalb kamen Knie mir entgegen und wozu Brüste, dass ich sog?13 Denn dann läge ich ⟨jetzt⟩ da und wäre still. Ich schliefe – dann hätte ich Ruhe – (Hi 14,12)14 mit Königen und Ratgebern der Erde, die sich Trümmerstätten[9] erbauten, (Jes 14,18; Jes 22,16)15 oder mit Obersten, die Gold hatten, die ihre Häuser mit Silber füllten. (Ps 49,18)16 Oder wie eine verscharrte Fehlgeburt wäre ich nicht da, wie Kinder, die das Licht nie erblickt haben. (Hi 10,19; Ps 58,9; Pred 4,3)17 Dort lassen die Gottlosen ab vom Toben, und dort ruhen die, deren Kraft erschöpft ist. (Pred 9,6)18 Sorglos sind ⟨dort⟩ die Gefangenen allesamt, sie hören nicht mehr die Stimme des Treibers.19 Klein und Groß sind dort gleich[10], und der Knecht ist frei von seinem Herrn. (Hi 21,26)20 Warum gibt er dem Mühseligen Licht und Leben den Verbitterten[11]21 – ⟨denen⟩, die auf den Tod warten, und er ist nicht da, und die nach ihm graben mehr als nach verborgenen Schätzen, (Hi 6,8; Hi 7,15; Hi 11,20; Pred 4,2; Offb 9,6)22 die sich bis zum Jubel freuen würden, Wonne hätten, wenn sie das Grab fänden –, (Hi 6,8; Hi 7,15; Hi 11,20; Pred 4,2; Offb 9,6)23 dem Mann, dem sein Weg verborgen ist und den Gott von allen Seiten eingeschlossen hat? (Hi 13,27; Hi 19,8; Ps 88,9)24 Denn ⟨noch⟩ vor meinem Brot kommt mein Seufzen, und wie Wasser ergießt sich mein Schreien. (1Sam 7,6)25 Denn ich fürchtete einen Schrecken, und er traf mich, und wovor mir bangte, das kam über mich.26 Ich hatte ⟨noch⟩ keine Ruhe und hatte ⟨noch⟩ keinen Frieden, und ich konnte ⟨noch⟩ nicht ausruhen – da kam ein Toben.

Hiob 3

Bible Kralická

1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.2 Nebo mluvě Job, řekl:3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Hiob 3

Český ekumenický překlad

von Česká biblická společnost
1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2  Jób mluvil takto: 3  „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4  Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5  Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6  A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7  Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8  Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9  Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10  neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem. 11  Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12  Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13  Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14  spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15  nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16  nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17  Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18  vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19  malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána. 20  Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21  kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22  těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23  A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24  Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25  čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26  Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“ 

Hiob 3

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.2 Job tehdy řekl:3 „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,[1] i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!4 Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!5 Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!6 I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!7 Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!8 Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.9 Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!10 Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.11 Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?12 Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?13 Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji14 společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,15 anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!16 Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?17 Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.18 Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.19 Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.20 K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;21 těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;22 těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?23 K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?24 Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.25 Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!26 Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“