1Ja, auch mein Herz zittert dabei / und fängt wild zu schlagen an.2Hört doch das Toben seiner Stimme, / das Grollen, das aus seinem Mund kommt.3Unter dem ganzen Himmel lässt er es los, / sein Blitz fährt bis zum Ende der Welt.4Hinter ihm her brüllt der Donner, / ein Dröhnen voller Majestät. / Gott hält die Blitze nicht zurück, / damit man seine Stimme hört.5Er lässt seine Stimme tosen, wunderbar, / wirkt große Dinge, die man nicht versteht.6Er spricht zum Schnee: 'Fall nieder zur Erde!' / und zum Regenschwall: 'Werde zur Sturzflut!'7Er versiegelt[1] die Hand jedes Menschen, / dass die Menschen verspüren: Das ist sein Tun.8Da gehen die Tiere in ihr Versteck / und bleiben in ihren Höhlen.9Aus dem Süden kommt der Sturm; / der Nordwind bringt Kälte.10Durch Gottes Atem entsteht das Eis, / und die weite Fläche des Wassers erstarrt.11Er belädt die Wolken mit Wasser / und schickt sie mit Blitzen umher.12Sie zucken hin und her, / wie er sie lenkt, / dass sie alles tun, was er befiehlt / auf dem ganzen Erdenrund.13Als Zuchtrute für seine Erde / oder zur Gnade lässt er sie kommen.14Hör dir das an, Hiob! / Steh auf und betrachte Gottes Wunder!15Weißt du, wie Gott ihnen Befehl erteilt / und das Licht seiner Wolken aufblitzen lässt?16Verstehst du das Schweben der Wolken, / die Wunder dessen, der alles weiß?17Du, dem die Kleidung zu warm wird, / wenn die Erde unter dem Südwind liegt.18Kannst du gleich ihm den Lufthimmel wölben,[2] / fest wie einen Spiegel aus Metall?19Lass uns wissen: Was sollen wir ihm sagen? / Wir tappen doch im Dunkeln und wissen nichts.20Muss man ihm sagen, dass ich rede? / Muss man erst sprechen, dass es mitgeteilt wird?21Jetzt sieht man das Licht nicht, / das hinter den Wolken glänzt; / doch dann kommt ein Wind auf und fegt sie weg.22Aus dem Norden dringt ein goldener Schein; / Gott umgibt eine erschreckende Pracht.23Den Allmächtigen begreifen wir nicht. / Er ist erhaben an Kraft und Gerechtigkeit; / das Recht beugt er nicht.24Darum fürchten ihn die Menschen. / Ob einer sich für weise hält, beachtet er nicht."
Hiob 37
Elberfelder Bibel
1Ja, darüber erbebt mein Herz und fährt auf von seiner Stelle.2Hört, hört das Toben seiner Stimme und das Grollen, das aus seinem Mund hervorgeht! (Hi 28,26; Hi 40,9)3Unter dem ganzen Himmel lässt er es los und seinen Blitz[1] bis zu den Enden[2] der Erde. (Hi 38,35; Ps 97,4; Mt 24,27)4Nach ihm brüllt der Donner, er lässt es mit seiner erhabenen Stimme donnern. Und er hält die Blitze[3] nicht zurück, wenn seine Stimme sich hören lässt. (Hi 28,26; Hi 40,9)5Gott donnert mit seiner Stimme wunderbar. Er tut ⟨so⟩ große Dinge, und wir erkennen[4] es nicht. (Hi 9,10; Hi 26,14; Ps 18,14)6Denn zum Schnee spricht er: Fall zur Erde! – und ⟨so auch⟩ zum Regenguss und zu seinen gewaltigen Regengüssen. (Hi 5,10; Ps 147,16)7Auf die Hand eines jeden Menschen setzt er ⟨sein⟩ Siegel, damit alle Menschen sein Werk erkennen.8Und das Wild geht in sein Versteck und legt sich auf seinen Lagern nieder. (Ps 104,22)9Aus der Kammer kommt Sturm hervor und aus den Nordwinden[5] Kälte. (Spr 25,23; Jes 21,1; Sach 9,14)10Durch den Atem Gottes gibt es Eis, und die Weite des Wassers ⟨liegt⟩ in Enge. (Hi 38,29; Ps 147,17)11Auch mit Nass belastet er die Wolke, streut ⟨weit⟩ umher sein lichtes Gewölk. (Hi 26,8)12Und das ⟨zieht⟩ ringsumher, sich hin und her wendend nach seiner klugen Steuerung, um auszuführen alles, was[6] er ihnen gebietet, über der Fläche des Erdkreises. (Ps 148,8)13Sei es zur Züchtigung[7], sei es für seine Erde, sei es zur Gnade, er lässt sie es finden. (1Kön 18,45; Hi 36,31; Hi 38,27; Ps 65,10; Joe 2,23)14Nimm dieses zu Ohren, Hiob! Steh still und achte auf die Wundertaten Gottes! (Ps 111,2; Pred 7,13)15Erkennst du es, wenn Gott ihnen Auftrag gibt und leuchten lässt das Licht seines Gewölks[8]? (Hi 28,25)16Erkennst du das Schweben der Wolke, die Wunderwerke dessen, der an Erkenntnis vollkommen ist?17Du, dessen Kleider heiß werden, wenn das Land wegen des Südwindes ⟨träge⟩ ruht,18kannst du gleich ihm[9] die Wolkendecke ausbreiten, die fest ist wie ein gegossener Spiegel? (Jes 40,22)19Lass uns wissen, was wir ihm sagen sollen! Nichts können wir vorbringen vor Finsternis[10]. (Hi 40,4)20Soll ihm gemeldet werden, dass ich rede? Oder muss man es ⟨ihm erst⟩ sagen, dass ⟨etwas⟩ mitgeteilt wird[11]? (Hab 2,20)21Und jetzt sieht man das Licht nicht, das durch die Wolken verdunkelt ist[12]; aber ein Wind fährt daher und fegt den Himmel[13] rein.22Aus dem Norden kommt ein goldener Schein[14], um Gott ist furchtbare Hoheit. (Ps 68,35; Ps 89,8)23Den Allmächtigen – ihn erreichen wir nicht, den Erhabenen an Kraft. Und das Recht und die Fülle der Gerechtigkeit beugt er nicht.[15] (Hi 8,3; Hi 9,4; Hi 11,7; Hi 36,5; Ps 36,7; Ps 62,12; Ps 99,4; Ps 145,3)24Darum fürchten ihn die Menschen; er sieht all die Weisheitskundigen nicht an[16]. (Ps 33,8; Jer 5,22; Jon 1,16; Mt 11,25; 1Kor 3,19)
Hiob 37
Bible Kralická
1Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.2Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.3Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.4Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.5Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.6Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.7Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.8Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.9Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.10Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.11A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.12Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.13Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.14Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?15Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?16A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?17Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?18Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.19Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.20Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,21Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.22Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.23Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
Hiob 37
Český ekumenický překlad
1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
— Kdo pochopí divy Boží?
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“
Hiob 37
Bible, překlad 21. století
Bůh je nedosažitelný
1„Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.2Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází!3Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří.4Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.5Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání.6Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘ lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘7Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání.8I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších.9Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší.10Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny.11Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým.12Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.13Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl.14Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej.15Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk?16Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše?17Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem,18můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?19Pouč nás tedy, co mu máme říct – pro tmu si neumíme ani řeč připravit!20Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení?21Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil.22Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil!23Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.24Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí.“