1Nun hörten die drei Männer auf, Hiob zu antworten, denn er hielt sich selbst für gerecht.2Da flammte der Zorn Elihus auf. Elihu war ein Sohn Barachels von Bus[1] aus der Sippe Ram. Sein Zorn richtete sich gegen Hiob, weil er sich selbst mehr rechtfertigte als Gott.3Gegen dessen drei Freunde richtete sich sein Zorn, weil sie keine Antwort fanden und Hiob trotzdem schuldig sprachen.4Elihu hatte sich Hiob gegenüber mit seinen Worten zurückgehalten, weil jene älter waren als er.5Dann aber sah er, dass die drei Männer keine Antwort mehr wussten. Da entflammte sein Zorn.
Der Grund für sein Eingreifen
6Elihu, der Sohn Barachels von Bus, ergriff das Wort und sagte:
„Noch bin ich jung an Jahren, / doch ihr seid hochbetagt. / Darum hielt ich mich zurück und scheute mich, / euch mein Wissen kundzutun.7Ich dachte: 'Lass das Alter reden, / lass die Ergrauten Weisheit verkünden.'8Doch es ist der Geist im Menschen, / der Hauch des Allmächtigen, der sie verständig macht.9Nicht die Großen sind weise, / noch verstehen die Alten, was recht ist.10Darum sage ich: 'Hört mir zu! / Auch ich will mein Wissen verkünden.'11Ich habe auf eure Reden gewartet, / auf eure klugen Sprüche gehört, / bis ihr die Worte getroffen hättet.12Ich bin euch aufmerksam gefolgt, / doch keiner hat Hiob widerlegt, / seinen Reden Antwort gebracht.13Sagt nicht: 'Wir haben die Weisheit gefunden!' / Gott muss ihn rügen, nicht ein Mensch.14Nicht gegen mich hat er seine Worte gerichtet, / und mit euren Sprüchen antworte ich nicht.15Sie sind bestürzt, sie antworten nicht, / es fehlen ihnen die Worte.16Ich habe gewartet, doch sie reden nicht, / sie stehen da, sagen gar nichts mehr.17Auch ich will mein Teil zur Antwort geben, / auch ich will mein Wissen verkünden.18Denn mit Worten bin ich randvoll angefüllt, / mich drängt der Geist, der in mir ist.19Mein Inneres ist wie junger Wein, der eingeschlossen ist, / wie neugefüllte Schläuche will er bersten.20Ich will reden, damit mir leichter wird, / die Lippen öffnen und erwidern.21Ich werde für niemand Partei ergreifen, / keinem Menschen werde ich schmeicheln.22Nein, denn schmeicheln kann ich nicht, / sonst rafft mich mein Schöpfer bald weg.“
Erste Rede des Elihu: Bisherige Zurückhaltung und Unparteilichkeit – Aufforderung an Hiob zur Stellungnahme
1Und jene drei Männer hörten auf, dem Hiob zu antworten, weil er in seinen Augen gerecht war. (Hi 15,5; Hi 22,5; Hi 33,8; Hi 40,8)2Da entbrannte der Zorn Elihus, des Sohnes Barachels, des Busiters, von der Sippe Ram. Gegen Hiob entbrannte sein Zorn, weil er sich Gott gegenüber im Recht betrachtete. (Hi 15,5; Hi 22,5; Hi 33,8; Hi 40,8)3Und gegen seine drei Freunde entbrannte sein Zorn, weil sie keine Antwort gefunden und Hiob ⟨doch⟩ für schuldig erklärt hatten[1]. (Hi 22,5; Hi 42,7)4Elihu aber hatte sich Hiob gegenüber zurückgehalten mit Reden[2], weil jene die Älteren an Jahren[3] waren als er. (3Mo 19,32; Pred 3,7)5Und als Elihu sah, dass keine Antwort ⟨mehr⟩ in dem Mund der drei Männer war, da entbrannte sein Zorn. (Jak 1,19)6Und Elihu, der Sohn des Barachel, der Busiter, hob an und sagte: Ich bin der Jüngste an Jahren[4], und ihr seid Greise. Darum hatte ich Angst und fürchtete mich, euch mein Wissen zu verkünden. (Hi 12,12)7Ich sagte ⟨mir⟩: Mag ⟨erst⟩ das Alter[5] reden, soll die Menge der Jahre Weisheit erkennen lassen!8Jedoch – es ist der Geist im Menschen und der Atem des Allmächtigen, der sie verständig werden lässt. (1Mo 41,38; 1Kön 5,9; Spr 2,6; Spr 20,27; Jes 28,26; 2Tim 1,7)9Nicht ⟨nur⟩ die Betagten[6] sind die Weisen, noch verstehen ⟨stets⟩ die Alten, was recht ist. (Hi 4,21; Hi 12,20; Ps 119,100)10Darum sage ich: Hört[7] mir zu! Auch ich will mein Wissen verkünden.11Siehe, ich wartete auf eure Worte, horchte auf eure einsichtigen ⟨Reden⟩, bis ihr ⟨die rechten⟩ Worte ausfindig gemacht hättet[8].12Und ich wandte euch meine Aufmerksamkeit zu, doch siehe, keiner war da, der Hiob widerlegt hätte[9], ⟨keiner⟩ von euch, der seine Worte erwidert hätte.13Dass ihr ⟨aber ja⟩ nicht sagt: Wir haben Weisheit gefunden; Gott kann ihn aus dem Felde schlagen[10], nicht ein Mensch!14Er hat ja nicht an mich ⟨seine⟩ Worte gerichtet, und mit euren Worten werde ich ihm nicht erwidern. –15Sie sind bestürzt, sie antworten nicht mehr, die Worte lassen sie im Stich.16Soll ich da warten, weil sie nicht reden, weil sie dastehen ⟨und⟩ nicht mehr antworten?17Auch ich will meinerseits mein Teil erwidern[11], auch ich will mein Wissen verkünden.18Denn erfüllt bin ich mit Worten; der Geist in meinem Innern bedrängt mich.19Siehe, mein Inneres ist wie ⟨junger⟩ Wein, der nicht geöffnet ist; gleich neu ⟨gefüllten⟩ Schläuchen will es bersten. (Jer 20,9; Am 3,8)20Ich muss reden, damit ich Luft bekomme, ich will meine Lippen auftun und antworten. (Hi 4,2)21Für keinen werde ich Partei ergreifen, und keinem Menschen werde ich schmeicheln![12] (3Mo 19,15; Ps 82,2; Mal 2,9; Joh 7,24)22Denn ich verstehe mich nicht aufs Schmeicheln[13]; sonst würde mein Schöpfer mich ⟨wohl⟩ bald dahinraffen. (Hi 33,3; Ps 12,3; Spr 28,23; Gal 1,10; 1Thess 2,5; Jud 1,16)
Hiob 32
Bible Kralická
1A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,2Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.3Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.4Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.5Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.6I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.7Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.8Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.9Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.10A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.11Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,12A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.13Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.14Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.15Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.16Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,17Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.18Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.19Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.20Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.21Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.22Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
Elíhú zasahuje - PRVNÍ ŘEČ ELÍHÚOVA - — I mladí mohou být moudří
1 Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.2 Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh.3 Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka.4 Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on.5 Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. 6 Na to tedy navázal Elíhú, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. 7 Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. 8 Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. 9 Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. 10 Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. 11 Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. 12 Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. 13 Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ 14 Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. – 15 Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. 16 Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. 17 Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. 18 Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. 19 Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. 20 Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. 21 Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; 22 nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.
1Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat, protože se stále považoval za spravedlivého.2Avšak Elihu, syn Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh.3Rozhněval se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili.[1]4Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on.5Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul hněvem.6Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl: „Já jsem jen mladík a vy jste kmeti, proto jsem byl dosud nesmělý, bál jsem se říci vám své mínění.7Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší, dříve narození ať učí moudrosti.‘8Vše ale na duchu v člověku záleží, dech Všemohoucího dává chápání.9Dříve narození nejsou vždy moudřejší, starší nemusejí mít nejlepší úsudky.10A proto říkám: Naslouchejte mi, teď zas já vyslovím své mínění.11Dokud jste mluvili, já jsem čekal, pečlivě jsem naslouchal vašim úvahám. Dokud jste hledali správná slova,12pozorně jsem vás sledoval. Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl, nikdo jste pro něj nenašli odpověď.13Jen neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení, Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘14Jobovy řeči mi nebyly určeny, já bych však neodpovídal jako vy.15Zaraženi jsou, bez odpovědi, nemají, co by k tomu dodali!16To mám čekat dál, když už nic neříkají, když stojí na místě, odpověď nemají?17Je tedy řada na mně, já teď promluvím, teď zas já vyslovím své mínění.18Jsem totiž přímo přeplněný slovy, duch mi roztahuje všechny vnitřnosti.19Jak víno bez průduchu jsou mé útroby, jak nové měchy plné k prasknutí.20Musím promluvit, abych si ulevil, otevřu ústa a odpovím!21Nikomu jistě nebudu stranit, nikomu nechci lichotit.22Lichotit totiž ani neumím – to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!“