1„Ich hatte einen Bund mit meinen Augen geschlossen. / Wie sollte ich da lüstern auf Jungfrauen blicken?2Was wäre sonst mein Teil von Gott dort oben, / das Erbe vom Allmächtigen aus der Höhe?3Wird den Ungerechten nicht Verderben treffen, / Missgeschick den Bösen?4Sieht er nicht meine Wege / und zählt all meine Schritte?5Bin ich je mit der Lüge gegangen, / eilte mein Fuß zum Betrug?6Gott soll mich auf der Waage der Gerechtigkeit wiegen, / dann wird er meine Unschuld erkennen.7Ist mein Schritt vom Weg abgebogen, / mein Herz meinen Augen gefolgt, / klebt ein Makel an meiner Hand:8dann esse ein anderer, was ich säe, / dann werde meine Ernte vernichtet.9Hat sich mein Herz zur Frau locken lassen, / habe ich an der Tür meines Nächsten gelauert:10dann soll meine Frau für einen anderen kochen,[1] / dann sollen andere schlafen mit ihr.11Denn das wäre eine Schandtat, / eine Schuld, die vor die Richter gehört.12Das wäre ein Feuer, das bis zum Untergang frisst, / es entwurzelte meinen ganzen Ertrag.13Habe ich meinem Sklaven das Recht versagt / und meiner Sklavin, wenn sie gegen mich klagten?14Was wollte ich tun, wenn Gott sich erhebt, / was ihm entgegnen, wenn er es untersucht?15Hat nicht einer uns beide im Schoß gebildet, / nicht einer im Leib uns gemacht?16Habe ich jemals Armen einen Wunsch versagt, / ließ ich die Augen der Witwe erlöschen?17Habe ich meinen Bissen allein gegessen, / dass das Waisenkind nichts davon bekam?18Als ich noch jung war, zog ich es wie ein Vater groß, / und wie ein Bruder hab ich es an der Hand geführt.19Habe ich jemand umkommen sehen, weil er nichts anhatte; / ließ ich einen Armen ohne Decke gehn?20Die Wolle meiner Schafe wärmte ihn, / und er hat mich dafür gesegnet.21Habe ich Elternlose bedroht, / weil ich im Tor meinen Helfer sah:22dann soll die Schulter mir vom Nacken fallen / und mein Arm abbrechen vom Gelenk!23Die Furcht vor Gottes Strafe schreckte mich ab, / vor seiner Hoheit bestünde ich nicht.24Habe ich mein Vertrauen auf Gold gesetzt, / das Feingold meine Zuversicht genannt?25Habe ich mich gefreut, dass mein Vermögen riesig war, / dass meine Hand Gewaltiges schaffte?26Habe ich gesehen, wie hell die Sonne leuchtet, / wie der Mond so prächtig dahinzieht,27und hat mein Herz mich im Stillen verführt, / sie mit Kusshand zu verehren:28dann wäre das eine Schuld, die vor die Richter gehört, / dann hätte ich Gott in der Höhe verleugnet.29Freute ich mich über das Scheitern meines Hassers, / ergötzte es mich, als Böses ihn traf?30Nein, ich erlaubte meinem Mund nicht die Sünde, / mit einem Fluch sein Leben zu fordern.31Haben nicht meine Zeltgenossen gesagt: / 'Wer wurde von seinem Braten nicht satt?'32Der Fremde blieb nicht draußen über Nacht, / meine Tür hielt ich dem Wanderer auf.33Habe ich wie Adam meine Sünde verdeckt, / meine Schuld in meiner Brust versteckt,34weil ich die große Menge scheute, / die Verachtung der Sippe mich schreckte, / so dass ich schwieg und nicht zur Tür hinausging?35Hätte ich doch einen, der auf mich hört! / Hier ist meine Unterschrift! / Der Allmächtige antworte mir! / Hätte ich die Klageschrift meines Gegners,36auf meine Schulter wollt' ich sie heben / und legte sie mir als Ehrenkranz um.37Jeden meiner Schritte würde ich ihm offenlegen, / ihm nahen wie ein Fürst.38Klagte mein Acker über mich, / weinten alle seine Furchen?39Hab' ich seine Frucht unbezahlt verzehrt, / seinen Besitzer umkommen lassen?40Dann sollen Dornen wachsen statt Weizen, / Unkraut anstelle von Gerste!“
Die Worte Hiobs sind zu Ende.
Sein unsträfliches Verhalten gegen Gott und Menschen – Bereitschaft, mit Gott zu rechten
1Einen Bund habe ich mit meinen Augen geschlossen. Wie hätte ich da auf eine Jungfrau ⟨lüstern⟩ blicken sollen?[1] (Spr 4,25; Spr 6,25; Mt 5,28)2Denn was wäre ⟨dafür⟩ die Zuteilung von Gott droben gewesen und das Erbteil vom Allmächtigen in den Höhen? (Hi 27,13)3Ist nicht Verderben für den Übeltäter ⟨bestimmt⟩ und Missgeschick für die, die Unrecht tun? (Ri 9,53; 2Sam 18,10; Ps 55,24)4Sieht er nicht meine Wege und zählt alle meine Schritte? (Hi 14,16; Hi 23,10; Ps 139,3; Spr 5,21; Jer 16,17)5Wenn ich mit Gehaltlosem umgegangen bin und mein Fuß zum Betrug geeilt ist – (Ps 26,4)6er soll mich auf der Waage der Gerechtigkeit wiegen, so wird Gott meine Rechtschaffenheit[2] erkennen! (Hi 23,10; Spr 21,2)7Wenn mein Schritt vom Weg abgebogen und mein Herz meinen Augen gefolgt ist und an meinen Händen ein Makel klebt[3], (4Mo 15,39; Hi 16,17; Hi 17,9; Hi 23,11; Hi 27,5; Ps 7,4; Jes 33,15)8dann möge ich säen und ein anderer essen, und meine Sprösslinge mögen entwurzelt werden! (3Mo 26,16; 5Mo 28,32; Jos 22,22)9Wenn mein Herz sich wegen einer Frau hat betören lassen und ich an der Tür meines Nächsten gelauert habe, (5Mo 5,21; Jer 5,8)10⟨dann⟩ soll meine Frau für einen anderen mahlen, und andere mögen über ihr niederknien! (5Mo 28,30; 2Sam 12,11)11Denn das wäre eine Schandtat und das eine Schuld, die vor die Richter gehört[4]. (3Mo 20,10)12Ja, ein Feuer wäre es, das bis zum Untergang[5] fräße und meinen ganzen Ertrag entwurzeln[6] würde. (Spr 6,27)13Wenn ich missachtet habe das Recht meines Knechtes und meiner Magd in ihrem Rechtsstreit mit mir, (Kol 4,1)14was wollte ich dann tun, wenn Gott sich erhöbe; und wenn er untersuchte, was ihm erwidern? (3Mo 25,43; Kol 3,25)15Hat nicht er, der mich im Mutterleib gemacht hat, ⟨auch⟩ ihn gemacht, und hat nicht einer im Mutterschoß uns[7] bereitet? (Hi 34,19; Spr 22,2; Mal 2,10)16Wenn ich Geringen einen Wunsch verweigert habe, die Augen der Witwe erlöschen ließ (Spr 22,22; Jes 10,2)17und meinen Bissen alleine aß, sodass die Waise nichts ⟨mehr⟩ davon essen konnte –18ist sie doch von meiner Jugend an bei mir aufgewachsen wie ⟨bei⟩ einem Vater, und wie eine Schwester[8] habe ich sie[9] geleitet –, (Est 2,7; Hi 29,12; Jak 1,27)19wenn ich ⟨ruhig⟩ zusah, wie einer ohne Kleidung umherirrte[10] und der Arme keine Decke hatte, (Jes 58,7; Mt 25,36; Jak 2,16)20wenn seine Lenden mich nicht segneten und er sich von der Wolle[11] meiner Lämmer nicht wärmen durfte, (Hi 22,6; Hi 29,13; Sach 7,9)21wenn ich ⟨drohend⟩ meine Hand gegen eine Waise geschwungen habe, weil ich im Tor meinen Beistand sah[12], (Ps 82,3)22dann soll mir meine Schulter vom Nacken fallen, und mein Arm soll vom Gelenk abbrechen!23Denn schrecklich wäre mir das Verderben Gottes, und seiner Hoheit könnte ich nicht standhalten. (Ps 119,120)24Wenn[13] ich das Gold zu meiner Zuversicht gemacht und zum feinen Gold gesagt habe: Du meine Hoffnung! (Spr 11,28; 1Tim 6,17)25Wenn[14] ich mich freute, dass mein Vermögen so umfangreich war[15] und dass meine Hand Gewaltiges erreicht hatte[16]! (5Mo 8,17; 1Sam 10,7; Jes 39,2; Lk 12,19)26Wenn[17] ich das Licht ⟨der Sonne⟩ sah, wie sie es leuchten ließ, und den Mond, wie er prächtig daherzog,27und mein Herz sich ⟨dann⟩ im Geheimen betören ließ und ich Kusshände warf[18]! (5Mo 4,19; 1Kön 19,18; Hes 8,16)28Auch das ist Schuld, die vor den Richter gehört! Ich hätte ja Gott droben verleugnet. (5Mo 17,2)29Wenn[19] ich mich freute über den Untergang meines Hassers und aufjauchzte[20], als Unglück ihn traf! (Spr 17,5; Ob 1,13; Mt 5,44)30Nie habe ich ja meinem Gaumen erlaubt zu sündigen, mit einem Fluch dessen Seele zu fordern. (Röm 12,14)31Wenn[21] die Männer in meinem Zelt nicht bezeugt[22] haben: Wer wäre wohl nicht von seinem Fleisch satt geworden! (Hi 30,25; Jes 58,10)32Der Fremde musste nicht im Freien übernachten, ich öffnete dem Wanderer[23] mein Tor[24]. (1Mo 19,2; Hi 29,16; Mt 25,35)33Wenn[25] ich wie Adam[26] meine Vergehen zugedeckt habe, um meine Schuld in meiner Brust[27] zu verbergen, (1Mo 3,8; Spr 28,13)34weil ich etwa erschrocken gewesen wäre ⟨vor⟩ der großen Menge und die Verachtung der Sippen mich niedergeschmettert hätte, sodass ich mich still verhalten hätte, nicht zur Türe hinausgegangen wäre!35Ach hätte ich doch einen, der auf mich hörte – hier ist meine Unterschrift[28]! Der Allmächtige antworte mir! ⟨Wo ist⟩ die ⟨Klage⟩schrift, die mein Rechtsgegner geschrieben hat? (Hi 13,17)36Wahrlich, ich würde sie auf meine Schulter heben, sie mir um ⟨den Kopf⟩ winden als Kranz.[29]37Ich würde ihm über die Zahl meiner Schritte Auskunft geben, wie ein Fürst würde ich ihm nahen.38Wenn gegen mich mein Ackerboden Anklage erhob[30] und seine Furchen miteinander weinten, (Hab 2,11)39wenn ich seinen Ertrag, ohne zu bezahlen[31], verzehrt habe und die Seele seiner Besitzer[32] zum Keuchen brachte, (1Kön 21,13; Jer 22,13)40⟨dann⟩ soll statt Weizen Dorngestrüpp hervorkommen und anstelle von Gerste Unkraut![33] Zu Ende sind die Worte Hiobs. (1Mo 3,18)
Hiob 31
Bible Kralická
1Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?2Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?3Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?4Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?5Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:6Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.7Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:8Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.9Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:10Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.11Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.12Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.13Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?14Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?15Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?16Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?17A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?18Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.19Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?20Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?21Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:22Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.23Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.24Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?25Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?26Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,27Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?28I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.29Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?30Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.31Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?32Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.33Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?34A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.35Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.36Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.37Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.38Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,39Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:40Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31:41) Skonávají se slova Jobova. ]
1 „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? 2 Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? 3 Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? 4 Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? 5 Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, 6 ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. 7 Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, 8 ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. 9 Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, 10 ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. 11 Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, 12 byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. 13 Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, 14 co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? 15 Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? 16 Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději 17 a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl – 18 ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –, 19 jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, 20 jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, 21 jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, 22 ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. 23 Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. 24 Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘ 25 jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, 26 jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, 27 a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal, 28 i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. 29 Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého – 30 vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, 31 lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘ 32 cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –, 33 jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, 34 že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. 35 Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. 36 Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. 37 O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. 38 Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, 39 jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, 40 ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.
Hiob 31
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima, že se nebudu dívat po dívkách.2Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,3ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li pohromu pachatelům zla?4Copak Bůh nehledí na mé cesty, copak nepočítá všechny mé kroky?5Jestli jsem v životě jednal falešně, jestli jsem kdy pospíchal konat lest –6pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubezpečí o mé nevině!7Jestli má noha z cesty zabloudila, jestli mé srdce odešlo za očima, jestli mi na rukou špína ulpěla –8pak ať co zaseji, sní někdo jiný, ať jsou mé ratolesti vykořeněny!9Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří přítele –10pak ať má žena pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do postele!11Byl by to přece zvrhlý zločin, byl by to trestuhodný hřích,12byl by to oheň k záhubě spalující, vykořenil by vše, co pěstuji!13Copak jsem svému služebníku odepřel právo nebo své služebnici, když měli se mnou spor?14Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?15Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás jeden a Týž v lůně matčině?16Copak jsem nevnímal potřeby chudých, nechal jsem pohasínat oči vdovy?17Copak jsem jedl svůj chléb sám a sirotkům z něj nedával?18Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám pomáhal.19Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku?20Copak mi takový ze srdce nežehnal, když se vlnou mých ovcí zahříval?21Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá –22pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena!23Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál!24Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou?25Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám?26Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře,27takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek?28I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi![1]29Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?30Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby.31Copak si mí podomci museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?32Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.33Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky?[2] Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?34Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?35Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis!36Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou!37Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ!38Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně,39jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce –40pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“[3]41Zde Jobova řeč končí.