1„Jetzt aber lachen die über mich, / die jünger sind als ich. / Deren Väter hätte ich nicht einmal / zu den Hunden meiner Herde gesellt.2Was nützt mir die Kraft ihrer Hände, / wo ihnen doch jede Kraft fehlt?3Durch Mangel und Hunger abgezehrt / nagen sie die Steppe ab. Doch sie ist längst öde und kahl.4Sie pflücken Salzkraut beim Gesträuch, / Ginsterwurzel ist ihr Brot.5Aus der Gemeinschaft werden sie vertrieben, / man schreit über sie wie über den Dieb.6Sie hausen in grausigen Schluchten, / in Löchern und Klüften der Erde.7Zwischen den Büschen kreischen sie, / und unter Dornen sammeln sie sich.8Kinder von namenlosem Gesindel, / die man mit Peitschen aus dem Land trieb.9Und jetzt bin ich ihr Spottlied, / bin ihnen zum Gerede geworden.10Sie verabscheuen mich, rücken von mir ab / und spucken mir voll ins Gesicht.11Gott hat mich schwach und wehrlos gemacht, / so lassen sie ihre Hemmungen fahren.12Zur Rechten erhebt sich die Brut; / sie stoßen meine Füße weg / und bahnen einen Weg, mich zu verderben.13Sie zerstören meinen Pfad, / sie schüren mein Verderben, / und niemand muss ihnen helfen.14Sie kommen wie durch eine Bresche, / wälzen sich unter Trümmern heran.15Schrecken hat sich gegen mich gekehrt, / verfolgt wie der Wind meine Würde, / und mein Heil zieht weg wie eine Wolke.16Und nun zerfließt die Seele in mir, / Tage des Elends halten mich fest.17Die Nacht durchbohrt mein Gebein, / die nagenden Schmerzen hören nicht auf.18Durch ihre große Heftigkeit / entstellt sich mein Gewand / und schnürt mich ein wie ein Hemd.19Er hat mich in den Dreck gestürzt, / wie Staub und Asche bin ich geworden.20Ich schreie zu dir, und du antwortest nicht; / ich stehe da, und du starrst mich nur an.21Zum Grausamen verwandelst du dich mir, / mit starker Hand verfolgst du mich.22Du hebst mich hoch, lässt mich reiten im Wind, / dass ich die Besinnung verlier.23Ich weiß, du führst mich in den Tod, / ins Haus, wo alles Lebendige gesammelt wird.24Doch streckt man beim Sturz die Hand nicht aus, / schreit man nicht beim Untergang?25Weinte ich denn nicht über den, der harte Tage hatte? / Hatte ich mit Armen denn kein Mitgefühl?26So erwartete ich Gutes, doch es kam Böses; / ich wartete auf Licht, doch es kam Finsternis.27Mein Inneres ist aufgewühlt, kommt nicht zur Ruhe; / mich haben die Tage des Elends erreicht.28Trauernd und finster, ohne Sonne, gehe ich umher. / Dann stehe ich auf in der Versammlung und schreie.29Den Schakalen bin ich ein Bruder geworden, / nur die Strauße sind meine Gefährten.30Meine Haut ist schwarz und löst sich ab, / meine Knochen glühen von Fieber.31Meine Zither klagt, / und meine Flöte weint.“
Sein jetziges Elend, Verachtung durch die Menschen, Gottes feindliche Gesinnung – Berechtigung zur Klage
1Jetzt aber lachen sie über mich, die jünger sind als ich an Jahren[1], bei denen ich es abgelehnt hätte, ihre Väter den Hunden meiner Herde beizugesellen. (Hi 19,18)2Wozu sollte mir auch die Kraft ihrer Hände ⟨dienen⟩? Die Rüstigkeit ist bei ihnen ⟨jedoch⟩ verloren.3Durch Mangel und Hunger unfruchtbar[2] – sie, die die ⟨Wurzeln der⟩ Wüste abnagen – sind sie Menschen der Öde und Verödung ⟨geworden⟩[3],4sie, die Salzkraut pflücken am Gesträuch und deren Brot die Ginsterwurzel ist.5Aus der Gemeinschaft werden sie vertrieben. Man schreit über sie wie über den Dieb.6Am Abhang der Bachtäler müssen sie wohnen, in Erdlöchern und Felsen⟨höhlen⟩. (Ri 6,2)7Zwischen Sträuchern schreien[4] sie, unter Unkraut[5] finden sie sich zusammen.8Gottloses Volk, ja, Gesindel ohne Namen, sind sie aus dem Land hinausgepeitscht worden.9Und nun bin ich ihr Spottlied geworden, ich wurde für sie zum Gerede. (Hi 17,6; Jer 20,7; Kla 3,14)10Sie verabscheuen mich, haben sich von mir entfernt, und nicht mit Speichel für mein Gesicht gespart. (Jes 50,6; Kla 3,30)11Denn er hat meine Bogensehne gelöst[6] und mich gedemütigt, sodass sie vor mir den Zügel schießen lassen[7].12Zu meiner Rechten erhebt sich die Brut. Sie stoßen meine Füße weg und schütten gegen mich ihre Unheilsdämme auf. (Hi 19,12)13Sie reißen meinen Pfad auf, helfen zu meinem Untergang, und niemand hält sie dabei auf[8].14Wie durch eine breite Bresche kommen sie, unter Krachen[9] wälzen sie sich heran. –15Plötzlicher Schrecken hat sich gegen mich gewandt, er jagt wie der Wind meiner Würde nach; und wie eine Wolke ist meine Rettung vorübergezogen. (Hi 6,4; Ps 88,16)16Und nun zerfließt in mir meine Seele, die Tage des Elends packen mich. (Ps 22,15)17Nachts bohrt es mir meine Knochen aus, und die an mir nagenden ⟨Schmerzen⟩ ruhen nicht. (Hi 33,19)18Mit gewaltiger Kraft packt er[10] mein Gewand, wie der Kragen meines Leibrocks schnürt er mich ein.19Er hat mich in den Dreck geworfen, sodass ich dem Staub und der Asche gleich geworden bin.20Ich schreie zu dir, und du antwortest mir nicht. Ich stehe da, doch du achtest nicht auf mich[11]. (Hi 19,7; Ps 22,3; Ps 88,15)21In einen Grausamen verwandelst du dich mir, mit der Stärke deiner Hand feindest du mich an. (Hi 13,24)22Du hebst mich auf den Wind, du lässt mich ⟨auf ihm⟩ reiten und mich zergehen im Krachen ⟨des Gewitters⟩.23Denn ich habe es erkannt, zum Tod führst du mich zurück und in das Versammlungshaus aller[12] Lebendigen. (Jos 23,14; Pred 9,5)24Doch streckt man unter Trümmern nicht die Hand ⟨nach Rettung⟩ aus, oder ⟨erhebt man⟩ bei seinem Untergang ⟨nicht⟩ ein Hilfegeschrei[13] deswegen?25Oder weinte ich nicht über den, der harte Tage hatte, hatte meine Seele mit dem Armen ⟨denn kein⟩ Mitgefühl? (Hi 29,12; Hi 31,31; Ps 35,13)26Ja, Gutes erwartete ich, und es kam Böses. Und ich harrte auf Licht, und es kam Dunkelheit. (Jes 59,9; Jer 8,15; Kla 3,2)27Meine Eingeweide sind zum Sieden gebracht und haben keine Ruhe. Tage des Elends sind mir entgegengetreten. (Ps 38,8)28Trauernd gehe ich einher ohne Sonne[14]. Ich stehe auf in der Versammlung ⟨und⟩ schreie um Hilfe.29Ich bin ein Bruder geworden den Schakalen und ein Gefährte den Straußenhennen. (Ps 102,7; Mi 1,8)30Meine Haut ist schwarz geworden ⟨und löst sich⟩ von mir ab, und mein Gebein brennt vor ⟨Fieber⟩hitze. (Ps 102,4; Ps 119,83; Kla 3,4; Kla 4,8)31Und so ist meine Zither zur Trauerklage geworden und meine Flöte zur Stimme der Weinenden. (Kla 5,15; Am 8,10)
Hiob 30
Bible Kralická
1Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.2Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.3Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.4Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.5Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,6Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.7V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,8Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.9Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.10V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.11Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.12Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.13Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.14Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.15Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.16A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,17Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.18Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.19Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.20Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.21Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.22Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.23Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.24Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.25Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.26Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.27Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.28Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.29Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.30Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.31A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
1 Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. 2 K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? 3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, 4 trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. 5 Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; 6 musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, 7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, 8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. 9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; 10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. 11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. 12 Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, 13 rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. 14 Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. 15 Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. 16 A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. 17 V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. 18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; 19 jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. 20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. 21 Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. 22 Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. 23 Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. 24 Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. 25 Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? 26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. 27 Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. 28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. 29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. 30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. 31 Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“
Hiob 30
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já – ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa!2Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč.3Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty.4Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit.5Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději.6Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních.7Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy –8hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni!9Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím.10Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí.11Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany.12Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili.13Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání.14Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami.15Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí.16Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení.17Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit.18Ohromnou silou mě drží za šaty,[1] v límci košile chce mě uškrtit.19Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný.20Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš.21Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš.22Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici.23Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým.24Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě.25Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka?26Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo.27Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení.28Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám.29Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy.30Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka.31Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.