1Hiob setzte seine Rede fort und sagte:2„Ach wäre ich doch wie in den früheren Jahren, / wie in den Tagen, als Gott mich beschützte,3als seine Leuchte über mir schien, / als ich in seinem Licht durchs Dunkel ging;4wie ich war in der Zeit meiner Reife, / als Gottes Freundschaft über meinem Zelt stand,5als der Allmächtige noch mit mir war / und meine Söhne mich umgaben;6als ich meine Füße in Sahne badete, / der Fels neben mir Ölbäche ergoss!7Ging ich durchs Tor zur Stadt hinauf / und stellte meinen Sitz auf den Platz,8traten die Jungen beiseite, wenn sie mich sahen; / die Alten erhoben sich, blieben stehen,9die Fürsten hielten ihr Reden zurück / und legten die Hand auf den Mund.10Die Stimme der Vornehmen verstummte, / ihnen klebte die Zunge am Gaumen.11Hörte mich jemand, so pries er mich glücklich; / sah mich einer, so bezeugte er mir,12dass ich den Armen befreite, der um Hilfe schrie, / und die Waise, die ohne Beistand war.13Der Segen des Verlorenen kam über mich, / das Herz der Witwe machte ich jubeln.14Ich kleidete mich in Gerechtigkeit, / das Recht war mir Mantel und Kopfbund.15Für den Blinden war ich Auge / und für den Lahmen Fuß.16Für die Armen war ich ein Vater, / Unbekannten stand ich im Rechtsstreit bei.17Ich zerbrach den Kiefer des Bösen, / entriss seinen Zähnen die Beute.18So dachte ich: 'In meinem Nest werde ich sterben / und meine Tage mehren wie Sand.'19Meine Wurzel reicht bis zum Wasser, / auf meinen Zweigen ruht der Tau.20Meine Ehre bleibt immer frisch, / und mein Bogen wird jung in meiner Hand.[1]21Sie hörten auf mich und warteten / und lauschten schweigend meinem Rat.22Wenn ich geredet hatte, blieben sie still. / Meine Worte träufelten auf sie herab.23Sie warteten auf mich wie auf Regen, / sperrten den Mund wie zum Frühlingsregen auf.24Ich sah sie lächelnd an, wenn sie kein Zutrauen hatten, / mein strahlendes Gesicht hellte ihre Mienen auf.25Ich wählte für sie den Weg aus und saß da als Haupt; / ich thronte wie ein König in seinen Scharen, / wie einer, der Trauernde tröstet.“
Hiobs früheres Glück, Gottes Segen und Anerkennung seitens der Menschen
1Und Hiob fuhr fort, seinen Spruch zu erheben, und sagte: (Hi 27,1)2Dass ich wäre wie in den früheren Monaten, wie in den Tagen, da Gott mich behütete! –3als seine Leuchte über meinem Haupt schien, als ich bei seinem Licht durch die Finsternis ging; (Hi 22,28; Ps 18,29; Ps 112,4)4wie ich war in den Tagen meiner Jugend, als über meinem Zelt Gottes Rat[1] ⟨waltete⟩,5als der Allmächtige noch mit mir war, meine Söhne[2] mich umgaben;6als meine Schritte sich in Dickmilch badeten, und der Fels neben mir Bäche von Öl ausgoss! (5Mo 32,13; Ps 81,17; Hes 16,13)7Ging ich durch das Tor in die Stadt hinauf, stellte ich meinen Sitz auf dem ⟨öffentlichen⟩ Platz auf. (1Mo 34,20; Spr 31,23)8Sahen mich ⟨dann⟩ die jungen Männer, so verbargen sie sich, und die Greise erhoben sich, blieben stehen[3].9Die Obersten hielten die Worte zurück und legten die Hand auf ihren Mund.10Die Stimme der führenden Männer[4] verstummte[5], und ihre Zunge klebte an ihrem Gaumen.11Hörte ⟨mich⟩ ein Ohr, so pries es mich glücklich, und sah ⟨mich⟩ ein Auge, so legte es Zeugnis für mich ab.12Denn ich befreite den Elenden, der um Hilfe rief, und die Waise, die[6] keinen Helfer hatte. (Hi 22,6; Hi 31,18; Ps 82,3; Spr 31,8; Jak 1,27)13Der Segenswunsch des Mutlosen[7] kam auf mich, und das Herz der Witwe ließ ich jauchzen. (5Mo 24,13; Rut 2,20; Hi 31,19; Spr 11,26)14Ich kleidete mich in Gerechtigkeit, mich bekleidete wie ein Oberkleid und Kopfbund mein Recht. (Ps 132,9)15Auge[8] wurde ich dem Blinden, und Fuß[9] dem Lahmen war ich!16Ein Vater war ich für die Armen, und den Rechtsstreit dessen, den ich nicht kannte, untersuchte ich. (Hi 30,25; Hi 31,31; Spr 29,7)17Und ich zerschmetterte die Kinnladen des Übeltäters, und seinen Zähnen entriss ich[10] die Beute. (Spr 30,14)18Und ich sagte ⟨mir⟩: Zusammen mit meinem Nest werde ich verscheiden und wie der Phönix ⟨meine⟩ Tage zahlreich machen.[11]19Meine Wurzel wird geöffnet sein zum Wasser hin, und der Tau wird auf meinem Gezweig übernachten.20Meine Ehre wird frisch bei mir bleiben, und mein Bogen in meiner Hand wird sich verjüngen[12]. (1Mo 49,24)21Man hörte mir zu und wartete und verhielt sich still gegenüber meinem Rat.22Hatte ich geredet, so[13] sagte man nichts mehr ⟨dagegen⟩, und auf sie träufelte meine Rede. (5Mo 32,2; Mi 5,6)23Und sie warteten auf mich wie auf Regen und sperrten ihren Mund auf ⟨wie⟩ nach Spätregen. (Jer 5,24; Sach 10,1)24Lächelte ich denen zu, die kein Vertrauen hatten, dann nahmen sie das Leuchten meines Gesichts auf[14].25Ich wählte für sie den Weg aus und saß als Haupt und thronte wie ein König unter der Kriegsschar wie einer, der Trauernde tröstet.
Hiob 29
Bible Kralická
1Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:2Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,3Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,4Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,5Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,6Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,7Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.8Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.9Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.10Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.11Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,12Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.13Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.14V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.15Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.16Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.17A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.18A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.19Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.20Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.21Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.22Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.23Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.24Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.25Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA - — Vzpomínky na zašlé štěstí
1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5 kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6 kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8 mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9 velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10 hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19 Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20 Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ 21 Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22 po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. 23 Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.
1A Job pokračoval ve své promluvě:2„Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,3kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou!4Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem,5kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě.6Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje.7Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal,8mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav,9přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa,10hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra.11Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě,12chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce.13Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce.14Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem.15Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé,16otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince.17Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek.18Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře.19Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně.20Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.‘21Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé.22Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje.23Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě.24Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit.25Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.