von Karl-Heinz Vanheiden1„Mein Geist ist gebrochen, / meine Tage gelöscht, / das Grab wartet auf mich.2Nichts als Spott begleitet mich, / die ganze Nacht verfolgt mich ihr Gezänk.3Sei du selbst mein Bürge bei dir! / Wer sonst würde die Hand für mich geben?4Ihr Herz hast du ja der Einsicht verschlossen, / darum erlaubst du ihnen keinen Triumph.5Gibt jemand seine Freunde preis, / werden die Augen seiner Kinder verdorren.6Zum Spott für die Leute stellt er mich hin / als einen, dem man ins Angesicht spuckt.7Mein Auge ist trüb vor Gram, / meine Glieder sind wie ein Schatten.8Die Aufrechten sind darüber entsetzt, / und der Schuldlose empört sich über den Bösen.9Doch der Gerechte hält fest an seinem Weg, / wer reine Hände hat, gewinnt an Kraft.10Kommt alle nur wieder heran, / ich finde doch keinen Weisen bei euch.“
Mir bleibt nur noch das Grab
11„Meine Tage sind vorbei, / zunichte meine Pläne / und das, was in meinem Herzen war.12Die Nacht machen sie zum Tag, / Licht soll im Dunkeln sein.13Ich hoffe nichts mehr, / bei den Toten bin ich zu Hause, / in der Finsternis mache ich mir das Bett.14Zum Grab sage ich: 'Du bist mein Vater!', / und zum Gewürm: 'Mutter und Schwester!'15Wo ist nun meine Hoffnung? / Wer kann sie denn sehen?16Sie steigt mit mir zu den Toten hinab / und sinkt mit mir in den Staub.“
Gründe für Gottes Eintreten – Abweisen der Reden der Freunde als töricht in Erwartung des Grabes
1Mein Geist ist verstört[1], meine Tage sind ausgelöscht, Gräber sind für mich da. (Hi 16,22; Hi 17,11; Ps 88,5)2Ist nicht um mich herum Gespött, und muss nicht mein Auge auf ihrer Widerspenstigkeit[2] haften[3]? (Hi 12,4)3Setze doch ⟨ein Pfand⟩ ein, leiste bei dir selbst Bürgschaft für mich! Wer sonst wird in meine Hand einschlagen? (Hi 5,1; Jes 38,14)4Denn ihr Herz hast du der Einsicht verschlossen; darum wirst du sie nicht erhöhen.5Den Gefährten erzählt man vom Beuteteilen[4], aber die Augen der eigenen Kinder verschmachten.6Und er hat mich hingestellt zum Spott der Leute[5], und zum Anspeien ins Gesicht bin ich ⟨gut⟩[6]. (Hi 30,9; Ps 44,15; Ps 69,11; Mt 26,67)7Und mein Auge ist trübe geworden vor Gram, und all meine Glieder sind wie ein Schatten. (Hi 7,5; Hi 16,16; Ps 6,8)8Die Aufrichtigen werden sich darüber entsetzen, und der Schuldlose wird sich über den Ruchlosen aufregen. (Ps 37,1; Ps 73,3)9Doch der Gerechte wird an seinem Weg festhalten, und der, dessen Hände rein sind, wird an Stärke zunehmen. (2Sam 3,1; Hi 27,6; Hi 31,7; Hi 33,9; Ps 84,8; Spr 10,25)10Aber ihr alle, kommt nur wieder her! Einen Weisen finde ich doch nicht unter euch. (Hi 18,3)11Meine Tage sind vorüber, zerrissen sind meine Pläne, die Wünsche[7] meines Herzens. (Hi 7,6; Hi 17,1; Spr 16,1)12Die Nacht machen sie zum Tage, das Licht ⟨soll mir⟩ näher ⟨sein⟩ als die Finsternis.13Nichts hoffe ich mehr![8] Der Scheol ist mein Haus, in der Finsternis habe ich mein Lager ausgebreitet. (Hi 10,21; Pred 12,5)14Zum Grab sage ich: Du bist mein Vater! Zur Made: Meine Mutter und meine Schwester!15Wo ist denn nun meine Hoffnung? Ja, meine Hoffnung, wer wird sie schauen? (Hi 6,11; Hi 14,19; Kla 3,18)16Sie fährt mit mir hinab zum Scheol, wenn wir miteinander in den Staub sinken[9]. (Hi 20,11)
Hiob 17
Bible Kralická
1Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.2Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.3Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.4Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.5Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.6Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,7Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.8Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.9Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.10Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.11Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.12Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.13Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.14Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.15Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?16Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
Hiob 17
Český ekumenický překlad
von Česká biblická společnost1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
— Lidem k posměchu
6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ 15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“
Hiob 17
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Dech mě opouští, mé dny skončily, jen hřbitov zbývá mi.2Jsou se mnou ale ještě ti posměvači – kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči!3Slož za mne záruku, kterou určil jsi – kdo jiný by se za mě zaručil?4Jejich srdce jsi zbavil soudnosti, takovým přece nedáš zvítězit!5Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele, zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘6Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví, kdekdo mi plivne do očí.7Oči se mi kalí hořkostí, z mých údů zbývá pouhý stín.8Při pohledu na mě se děsí poctiví, nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘9Spravedlivý ale jde svou cestou dál, kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá.10Nuže, vy všichni, zkuste to znovu – moudrého mezi vámi ale nenajdu!11Mé dny uplynuly i s mými úmysly, touhy mého srdce se zhatily.12Obrátit usilují noc na den, v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘13Je-li mou nadějí domov ve hrobě, mám-li si ustlat lože v temnotě,14mám-li nazývat jámu otcem svým a červy svou matkou a sestrami –15kde potom bude ta má naděje? Ta má naděje – kdo ji zahlédne?16Sestoupí se mnou do hrobu? Lehneme si spolu do prachu?“