1Da erwiderte Hiob:2„Ähnliches habe ich viel gehört, / ihr alle seid leidige Tröster!3Haben die windigen Worte ein Ende? / Was sticht dich nur, dass du so widersprichst?4Auch ich könnte reden wie ihr, / wenn ihr an meiner Stelle wärt. / Ich könnte mit Worten gegen euch glänzen, / würde meinen Kopf über euch schütteln.5Ich würde euch stärken mit meinem Mund, / der Trost von meinen Lippen würde Linderung bringen.“
Gott ist mein Feind geworden!
6„Wenn ich rede, hört mein Schmerz nicht auf, / lass ich es sein, geht er auch nicht fort.7Ja, jetzt hat er mich erschöpft. / Du hast mein ganzes Umfeld zerstört.8Und du hast mich gepackt. / Mein Verfall sagt gegen mich aus / und erhebt sich als Zeuge. / Ins Gesicht klagt er mich an.9Sein Zorn zerreißt und verfolgt mich, / er knirscht mit den Zähnen / und durchbohrt mich mit seinem Blick.10Sie reißen das Maul gegen mich auf, / schlagen mir voll Hohn auf die Wangen, / rotten sich zusammen gegen mich.11Und Gott gibt mich den Schurken preis, / stößt mich in die Hände der Bösen.12Ich war in Frieden, da verstörte er mich; / er hat mich beim Nacken gepackt und zerschmettert. / Er stellte mich als seine Zielscheibe hin,13seine Pfeile umschwirren mich. / Erbarmungslos durchbohrt er meine Nieren, / schüttet meine Galle zur Erde.14Bresche um Bresche schlägt er in mich; / er stürmt wie ein Krieger gegen mich an.15Der Trauersack ist meine zweite Haut, / kraftlos liege ich im Staub.16Mein Gesicht ist rot vom Weinen, / und meine Augen sind von dunklen Schatten umringt.17Doch kein Unrecht klebt an meinen Händen, / mein Gebet ist rein.“
Gott soll mein Richter sein!
18„Erde, bedecke nicht mein Blut, / damit mein Schreien nicht zur Ruhe kommt.19Nun aber seht! Im Himmel ist mein Zeuge, / dort in der Höhe spricht er für mich.20Meine Freunde sind es, die mich verspotten; / mit Tränen blickt mein Auge zu Gott.21Er schaffe Recht zwischen Mensch und Gott, / zwischen dem Mann und seinem Freund.22Denn die wenigen Jahre verstreichen, / dann geh ich den Weg, der ohne Wiederkehr ist.“
Hiobs Antwort: Leidiger Trost der Freunde – Trotz Schuldlosigkeit Behandlung als Sünder durch Gott und Menschen – Warten auf Gottes Wirken nach dem Tod
1Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2Ich habe so etwas ⟨nun⟩ viel gehört. Mühsame Tröster[1] seid ihr alle! (Hi 13,4; Hi 21,34)3Haben die windigen Worte ⟨nun⟩ ein Ende? Oder was reizt dich, dass du antwortest? (Hi 8,2; Hi 27,12)4Auch ich könnte reden wie ihr. Wäret ihr doch an meiner Stelle[2]! Dann könnte ich mit Worten gegen euch glänzen und meinen Kopf über euch schütteln[3]. (Ps 22,8)5Ich wollte euch stärken mit meinem Mund, und das Beileid meiner Lippen würde ich nicht zurückhalten[4].6Wenn ich rede, so wird mein Schmerz nicht gehemmt; und unterlasse ich es – was weicht ⟨dann⟩ von mir?7Ja, jetzt hat er[5] mich müde gemacht. Du hast meine ganze Umgebung[6] menschenleer gemacht. (Hi 6,13)8Und du hast mich gepackt, das zeugt gegen mich[7]. Und meine Abmagerung tritt als Zeuge gegen mich auf, mir ins Angesicht sagt sie aus.9Sein Zorn zerfleischte ⟨mich⟩ und feindete mich an, er knirschte mit seinen Zähnen gegen mich, als mein Feind schärft er seine Augen gegen mich. (Hi 10,16; Hi 13,24)10Ihren Mund haben sie gegen mich aufgesperrt, mit Schmähung meine Backen geschlagen; gemeinsam rotten sie sich gegen mich zusammen. (Ps 22,14; Ps 56,6; Lk 22,63)11Gott gibt mich dem Ungerechten[8] preis, und in die Hände der Gottlosen stürzt er mich.12Ich war sorglos, da hat er mich aufgerüttelt, und er packte mich beim Nacken und zerschmetterte mich, und er stellte mich für sich als Zielscheibe auf. (Hi 6,4; Kla 3,3)13Seine Geschosse umfliegen mich. Er spaltet meine Nieren und empfindet kein Mitleid, er schüttet meine Galle[9] auf die Erde.14Bresche auf Bresche reißt er in mich[10]. Er rennt gegen mich an wie ein Krieger.15Ich habe Sacktuch über meine Haut genäht und mein Horn in den Staub gesenkt.16Mein Gesicht glüht vom Weinen, und auf meinen Wimpern liegt Finsternis, (Hi 17,7)17obwohl keine Gewalttat an meinen Händen ⟨klebt⟩ und mein Gebet lauter ist. (Hi 31,7; Hi 33,9; Ps 17,1)18Erde, decke mein Blut nicht zu, und für meinen Klageschrei sei kein Ruheplatz da!19Auch jetzt ⟨noch⟩ – siehe, im Himmel ist mein Zeuge und mein Fürsprecher[11] in der Höhe. (1Sam 12,5; 1Thess 2,5)20Meine Gefährten verspotten mich[12]. Zu Gott blickt mein Auge mit Tränen auf, (2Kön 20,3; Hi 12,4; Hi 23,3)21dass er Recht schafft für einen Mann gegen Gott und für einen Menschensohn gegen seine Gefährten.22Denn es kommen nur noch wenige Jahre, und ich werde einen Weg gehen, von dem ich nicht zurückkomme. (Hi 7,9; Hi 14,5; Hi 17,1)
Hiob 16
Bible Kralická
1A odpovídaje Job, řekl:2Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.3Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?4Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?5Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.6Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.7Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.8A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.9Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.10Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.11Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.12Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.13Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.14Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.15Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.16Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.17Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.18Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.19Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.20Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.21Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.22Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI - — Terčem Boha i lidí
1 Jób na to odpověděl: 2 „Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. 3 Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? 4 Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. 5 Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. 6 Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? 7 Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. 8 Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. 9 Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. 10 Dokořán na mě otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. 11 Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. 12 Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. 13 Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. 14 Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. 15 Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. 16 Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, 17 ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. 18 Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu !
— Svědek v nebesích i ručitel
19 Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. 20 Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. 21 Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. 22 Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.
1Job na to řekl:2„Už jsem těch věcí slyšel přespříliš – jako těšitelé jste ukrutní!3Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘ Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘4I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.5Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.6Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?7Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!8Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě.9Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem.10Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně.11Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům.12Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč,13zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi.14Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník.15Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem.16Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách.17Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!18Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!19Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce.20Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.21Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se přou lidé s přáteli!22Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.