Hiob 16

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 Da erwiderte Hiob:2 „Ähnliches habe ich viel gehört, / ihr alle seid leidige Tröster!3 Haben die windigen Worte ein Ende? / Was sticht dich nur, dass du so widersprichst?4 Auch ich könnte reden wie ihr, / wenn ihr an meiner Stelle wärt. / Ich könnte mit Worten gegen euch glänzen, / würde meinen Kopf über euch schütteln.5 Ich würde euch stärken mit meinem Mund, / der Trost von meinen Lippen würde Linderung bringen.“6 „Wenn ich rede, hört mein Schmerz nicht auf, / lass ich es sein, geht er auch nicht fort.7 Ja, jetzt hat er mich erschöpft. / Du hast mein ganzes Umfeld zerstört.8 Und du hast mich gepackt. / Mein Verfall sagt gegen mich aus / und erhebt sich als Zeuge. / Ins Gesicht klagt er mich an.9 Sein Zorn zerreißt und verfolgt mich, / er knirscht mit den Zähnen / und durchbohrt mich mit seinem Blick.10 Sie reißen das Maul gegen mich auf, / schlagen mir voll Hohn auf die Wangen, / rotten sich zusammen gegen mich.11 Und Gott gibt mich den Schurken preis, / stößt mich in die Hände der Bösen.12 Ich war in Frieden, da verstörte er mich; / er hat mich beim Nacken gepackt und zerschmettert. / Er stellte mich als seine Zielscheibe hin,13 seine Pfeile umschwirren mich. / Erbarmungslos durchbohrt er meine Nieren, / schüttet meine Galle zur Erde.14 Bresche um Bresche schlägt er in mich; / er stürmt wie ein Krieger gegen mich an.15 Der Trauersack ist meine zweite Haut, / kraftlos liege ich im Staub.16 Mein Gesicht ist rot vom Weinen, / und meine Augen sind von dunklen Schatten umringt.17 Doch kein Unrecht klebt an meinen Händen, / mein Gebet ist rein.“18 „Erde, bedecke nicht mein Blut, / damit mein Schreien nicht zur Ruhe kommt.19 Nun aber seht! Im Himmel ist mein Zeuge, / dort in der Höhe spricht er für mich.20 Meine Freunde sind es, die mich verspotten; / mit Tränen blickt mein Auge zu Gott.21 Er schaffe Recht zwischen Mensch und Gott, / zwischen dem Mann und seinem Freund.22 Denn die wenigen Jahre verstreichen, / dann geh ich den Weg, der ohne Wiederkehr ist.“

Hiob 16

Elberfelder Bibel

von SCM Verlag
1 Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2 Ich habe so etwas ⟨nun⟩ viel gehört. Mühsame Tröster[1] seid ihr alle! (Hi 13,4; Hi 21,34)3 Haben die windigen Worte ⟨nun⟩ ein Ende? Oder was reizt dich, dass du antwortest? (Hi 8,2; Hi 27,12)4 Auch ich könnte reden wie ihr. Wäret ihr doch an meiner Stelle[2]! Dann könnte ich mit Worten gegen euch glänzen und meinen Kopf über euch schütteln[3]. (Ps 22,8)5 Ich wollte euch stärken mit meinem Mund, und das Beileid meiner Lippen würde ich nicht zurückhalten[4].6 Wenn ich rede, so wird mein Schmerz nicht gehemmt; und unterlasse ich es – was weicht ⟨dann⟩ von mir?7 Ja, jetzt hat er[5] mich müde gemacht. Du hast meine ganze Umgebung[6] menschenleer gemacht. (Hi 6,13)8 Und du hast mich gepackt, das zeugt gegen mich[7]. Und meine Abmagerung tritt als Zeuge gegen mich auf, mir ins Angesicht sagt sie aus.9 Sein Zorn zerfleischte ⟨mich⟩ und feindete mich an, er knirschte mit seinen Zähnen gegen mich, als mein Feind schärft er seine Augen gegen mich. (Hi 10,16; Hi 13,24)10 Ihren Mund haben sie gegen mich aufgesperrt, mit Schmähung meine Backen geschlagen; gemeinsam rotten sie sich gegen mich zusammen. (Ps 22,14; Ps 56,6; Lk 22,63)11 Gott gibt mich dem Ungerechten[8] preis, und in die Hände der Gottlosen stürzt er mich.12 Ich war sorglos, da hat er mich aufgerüttelt, und er packte mich beim Nacken und zerschmetterte mich, und er stellte mich für sich als Zielscheibe auf. (Hi 6,4; Kla 3,3)13 Seine Geschosse umfliegen mich. Er spaltet meine Nieren und empfindet kein Mitleid, er schüttet meine Galle[9] auf die Erde.14 Bresche auf Bresche reißt er in mich[10]. Er rennt gegen mich an wie ein Krieger.15 Ich habe Sacktuch über meine Haut genäht und mein Horn in den Staub gesenkt.16 Mein Gesicht glüht vom Weinen, und auf meinen Wimpern liegt Finsternis, (Hi 17,7)17 obwohl keine Gewalttat an meinen Händen ⟨klebt⟩ und mein Gebet lauter ist. (Hi 31,7; Hi 33,9; Ps 17,1)18 Erde, decke mein Blut nicht zu, und für meinen Klageschrei sei kein Ruheplatz da!19 Auch jetzt ⟨noch⟩ – siehe, im Himmel ist mein Zeuge und mein Fürsprecher[11] in der Höhe. (1Sam 12,5; 1Thess 2,5)20 Meine Gefährten verspotten mich[12]. Zu Gott blickt mein Auge mit Tränen auf, (2Kön 20,3; Hi 12,4; Hi 23,3)21 dass er Recht schafft für einen Mann gegen Gott und für einen Menschensohn gegen seine Gefährten.22 Denn es kommen nur noch wenige Jahre, und ich werde einen Weg gehen, von dem ich nicht zurückkomme. (Hi 7,9; Hi 14,5; Hi 17,1)

Hiob 16

Bible Kralická

1 A odpovídaje Job, řekl:2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Hiob 16

Český ekumenický překlad

von Česká biblická společnost
1  Jób na to odpověděl: 2  „Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. 3  Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? 4  Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. 5  Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. 6  Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? 7  Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. 8  Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. 9  Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. 10  Dokořán na mě otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. 11  Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. 12  Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. 13  Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. 14  Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. 15  Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. 16  Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, 17  ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. 18  Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu ! 19  Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. 20  Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. 21  Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. 22  Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím. 

Hiob 16

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Job na to řekl:2 „Už jsem těch věcí slyšel přespříliš – jako těšitelé jste ukrutní!3 Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘ Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘4 I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.5 Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.6 Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?7 Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!8 Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě.9 Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem.10 Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně.11 Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům.12 Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč,13 zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi.14 Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník.15 Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem.16 Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách.17 Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!18 Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!19 Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce.20 Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.21 Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se přou lidé s přáteli!22 Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.