Kostenlos anmelden

Hiob 14

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 „Der Mensch, geboren von der Frau, / ist knapp an Tagen und unruhevoll. 2 Er blüht wie eine Blume auf und verwelkt, / er flieht wie ein Schatten, hat keinen Bestand. 3 Doch über ihn hast du ein waches Auge, / ihn ziehst du vor dein Gericht. 4 Gibt es denn einen Reinen, der von Unreinen stammt? / Nicht einen! 5 Sind seine Tage bestimmt, / steht die Zahl seiner Monate fest, / hast du ihm die Schranke gesetzt, / die er niemals überschreiten kann, 6 dann schau doch von ihm weg, dass er Ruhe hat, / dass er wie ein Tagelöhner sich seines Tagwerks freuen kann!“ 7 „Denn für den Baum gibt es Hoffnung: / Wird er gefällt, so schlägt er wieder aus, / an Trieben fehlt es ihm nicht. 8 Wenn seine Wurzel im Boden altert, / sein Stumpf im Staub abstirbt, 9 so sprosst er wieder vom Duft des Wassers, / treibt Zweige wie ein Pflänzling. 10 Der Starke aber stirbt und ist schwach, / ein Mensch kommt um – und wo ist er? 11 Wie Wasser aus dem See verschwindet, / wie ein Strom austrocknet und versiegt, 12 so legt der Mensch sich hin und steht nicht mehr auf; / der Himmel vergeht, bevor er erwacht / und geweckt wird aus seinem Schlaf. 13 Ach, dass du mich bei den Toten verstecktest, / mich verbirgst, bis dein Zorn vorüber ist, / mir eine Frist setzt und dann an mich denkst! 14 Wenn ein Starker stirbt, wird er wieder leben? / Meine Dienstzeit lang wollte ich warten, / bis meine Ablösung käme! 15 Du würdest rufen und ich gäbe dir Antwort, / du sehntest dich nach dem Werk deiner Hände. 16 Dann zähltest du zwar meine Schritte, / doch du hieltest mir meine Sünden nicht vor. 17 Mein Vergehen wäre ein versiegeltes Bündel, / meine Schuld hättest du übertüncht. 18 Doch auch ein Berg stürzt ein und zerfällt, / und ein Fels rückt von der Stelle. 19 Steine werden vom Wasser zerrieben, / das Erdreich schwemmt ein Wolkenbruch weg, / und die Hoffnung des Menschen löschst du aus. 20 Du überwältigst ihn, er geht für immer fort, / du entstellst sein Gesicht und schickst ihn weg. 21 Kommen seine Kinder zu Ehren, weiß er es nicht, / kommen sie herunter, merkt er es nicht. 22 Nur sein eigener Körper bereitet ihm Schmerz, / nur um die eigene Seele trauert er noch.“ 

Hiob 14

Elberfelder Bibel

von SCM Verlag
1 Der Mensch, von der Frau geboren, lebt kurze Zeit[1] und ist mit Unruhe gesättigt. (1Mo 47,9; Hi 5,7; Hi 9,25; Hi 15,14; Hi 25,4; Ps 39,6; Jer 20,18) 2 Wie eine Blume kommt er hervor und verwelkt[2]; und wie der Schatten flieht er und kann nicht bestehen. (Hi 8,9; Ps 39,7; Ps 90,6; Jak 1,10) 3 Doch über einen solchen hast du deine Augen geöffnet, und mich führst du ins Gericht mit dir! (Hi 7,17; Ps 143,2) 4 Wie könnte ein Reiner vom Unreinen ⟨kommen⟩? Nicht ein Einziger! (Ps 51,7; Joh 3,6) 5 Wenn seine ⟨Lebens⟩tage festgesetzt sind, die Zahl seiner Monate bei dir ⟨feststeht⟩, wenn du ⟨ihm⟩ sein Ziel gesetzt hast, dass er es nicht überschreiten kann, (1Sam 26,10; Hi 16,22; Pred 3,2; Pred 8,8; Apg 17,26) 6 so blicke weg von ihm, sodass er Ruhe hat, damit er wie ein Tagelöhner seinen Tag genießen kann! (Hi 7,1; Hi 7,16) 7 Denn für den Baum gibt es Hoffnung. Wird er abgehauen, so schlägt er wieder aus, und seine Triebe bleiben nicht aus. (Jes 6,13) 8 Wenn seine Wurzel ⟨auch⟩ in der Erde altert und sein Stumpf im Staub abstirbt – 9 vom Duft des Wassers sprosst er wieder und treibt Gezweig wie ein Setzling. (Dan 4,12) 10 Ein Mann aber stirbt und liegt da; und ein Mensch verscheidet, und wo ist er ⟨dann⟩? (1Chr 29,15; Hi 7,8; Hi 20,7; Pred 3,20) 11 Das Wasser verrinnt aus dem Meer, und der Fluss trocknet aus und versiegt; 12 so legt der Mensch sich hin und steht nicht wieder auf. Bis der Himmel nicht mehr ist, erwacht er nicht und wird nicht aufgeweckt aus seinem Schlaf[3]. (Hi 3,13; Hi 7,9; Pred 11,8; 2Petr 3,10) 13 Dass du mich doch im Scheol verstecktest, mich verbärgest, bis dein Zorn sich abwendet, mir ein Ziel setztest und dann meiner gedächtest! 14 – Wenn ein Mann stirbt, wird er etwa wieder leben? – Alle Tage meines Dienstes[4] wollte ich harren, bis meine Ablösung käme! (Hi 20,7; Pred 3,20; Jes 8,17) 15 Du würdest rufen, und ich würde dir antworten, nach dem Werk deiner Hände würdest du dich sehnen. (Hi 13,22) 16 Denn dann würdest du ⟨zwar⟩ meine Schritte zählen, aber gäbest nicht acht auf meine Sünde![5] (Hi 10,6; Hi 13,27; Hi 31,4; Hi 33,11; Hi 34,21) 17 Mein Verbrechen wäre versiegelt in einem Bündel, und du würdest meine Schuld zudecken[6]. (Hi 9,20; Hos 13,12) 18 Und doch, ein Berg stürzt ein, zerfällt, und ein Fels rückt fort von seiner Stelle. (Hi 18,4) 19 Wasser zerreibt Steine, seine Fluten schwemmen den Staub der Erde hinweg. So machst du die Hoffnung des Menschen zunichte. (Hi 7,6; Hi 17,15; Hi 19,10) 20 Du überwältigst ihn für immer, und er geht dahin; sein Gesicht entstellst du und schickst ihn fort. 21 Kommen seine Kinder zu Ehren, er weiß es nicht, und werden sie gering, er achtet nicht auf sie. (Hi 21,21; Pred 9,5) 22 Sein Fleisch fühlt nur noch für sich selber Schmerz, und seine Seele trauert nur um sich[7]. 

Elberfelder Bibel 2006, © 2006 by SCM R.Brockhaus in der SCM Verlagsgruppe GmbH, Witten/Holzgerlingen

Hiob 14

Bible Kralická

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. 

Public Domain

Hiob 14

Český ekumenický překlad

von Česká biblická společnost
1  Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.  2  Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.  3  Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.  4  Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.  5  Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.  6  Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.  7  Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,  8  byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.  9  Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.  10  Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?  11  Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;  12  člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.  13  Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.  14  Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.  15  Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.  16  A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,  17  zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.  18  Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;  19  voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.  20  Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.  21  Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.  22  Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“  

Hiob 14

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. 2 Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se. 3 Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho[1] poháníš. 4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný! 5 Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit. 6 Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník! 7 Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky. 8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel, 9 jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene. 10 Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje? 11 Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne, 12 právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen. 13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš! 14 Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy! 15 Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil. 16 Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal. 17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys. 18 Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí, 19 jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději! 20 Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš. 21 O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní. 22 Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“ 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28