Psalm 106 | Neue evangelistische Übersetzung

Neue evangelistische Übersetzung

Gottes Güte – Israels Undank

1 Halleluja, dankt Jahwe, denn er ist gut! / Seine Gnade hört niemals auf. 2 Wer kann die Machttaten Jahwes nur nennen, / gebührend würdigen seinen Ruhm? 3 Wie glücklich sind die, die festhalten am Recht, / die jederzeit tun, was er will! 4 Denk an mich, Jahwe, weil du Gefallen hast an deinem Volk! / Komm mit deiner Hilfe auch zu mir, 5 damit ich das Glück der Erwählten sehe, / mich freue an der Freude deiner Nation, / mich glücklich preise, in deinem Erbteil zu sein. 6 Wir haben gesündigt wie unsere Väter; / wir haben Unrecht getan, gottlos gehandelt. 7 Unsere Väter in Ägypten verstanden deine Wunder nicht, / sie vergaßen die vielen Beweise deiner Gunst. / Schon am Schilfmeer widerstrebten sie dir. 8 Doch seinetwegen rettete er sie, / um seine Macht zu erweisen. 9 Er bedrohte das Schilfmeer, da wurde es trocken. / Durch die Fluten ließ er sie ziehen wie durch eine Wüste. 10 Er rettete sie vor dem Zugriff des Hassers, / erlöste sie aus feindlicher Gewalt. 11 Das Wasser bedeckte ihre Bedränger, / nicht einer von ihnen blieb übrig. 12 Da vertrauten sie seinen Worten, / besangen wiederholt seinen Ruhm. 13 Doch schnell vergaßen sie seine Taten, / warteten nicht auf seinen Rat. 14 In der Wüste wuchs dann ihre Gier, / in der Öde versuchten sie Gott. 15 Da gab er ihnen, was sie verlangten / und schickte ihnen die Schwindsucht. 16 Im Lager wurden sie neidisch auf Mose, / auch auf Aaron, den Heiligen Jahwes. 17 Da wurde Datan von der Erde verschlungen, / die Gruppe Abirams von Erdreich bedeckt. 18 Feuer flammte in ihrer Rotte auf / und verzehrte die rebellische Schar. 19 Sie machten ein Stierkalb am Horeb, / beugten sich vor einem gegossenen Bild. 20 Sie vertauschten den, der ihre Herrlichkeit war, / mit dem Bild eines Gras fressenden Rinds. 21 Sie vergaßen Gott, ihren Retter, / seine großen Taten in Ägypten, 22 seine Wunder im Land der Nachkommen Hams, / seine furchterregenden Zeichen am Schilfmeer. 23 Jetzt wollte Gott sie zerschmettern, / wäre da nicht Mose, sein Erwählter, gewesen. / Der trat in die Bresche vor ihm, / um abzuwenden seinen lodernden Zorn und sie nicht zu vernichten. 24 Dann verschmähten sie das herrliche Land, / denn sie glaubten Gottes Worten nicht. 25 Sie murrten in ihren Zelten, / hörten nicht auf die Stimme Jahwes. 26 Da erhob er seine Hand zum Schwur gegen sie, / um sie in der Wüste niederzuschlagen 27 und ihre Nachkommen unter die Völker zu werfen, / in fremde Länder zerstreut. 28 Sie hängten sich an Baal, den Götzen von Peor,^[1] / und aßen von den Opfern für tote Gebilde. 29 Sie reizten ihn zum Zorn mit ihrem Tun / und plötzlich kam das Unheil über sie. 30 Da trat Pinhas vor und vollzog das Gericht, / so kam die Plage zum Stillstand. 31 Das wurde ihm als Gerechtigkeit angerechnet, / auch seinen Nachkommen für alle Zeit. 32 Am Wasser von Meriba erregten sie seinen Zorn, / und ihretwegen erging es Mose schlecht. 33 Sie hatten ihn so sehr gereizt, / dass er sich zu unbedachten Worten hinreißen ließ. 34 Sie rotteten die Völker nicht aus, / die Jahwe ihnen nannte. 35 Sie vermischten sich mit ihnen / und nahmen ihre Gebräuche an. 36 Sie dienten deren Götzen, / und das wurde zur Falle für sie. 37 Sie brachten ihre Söhne und Töchter / als Opfer für Dämonen dar. 38 Sie vergossen unschuldiges Blut, / das Blut ihrer Söhne und Töchter. / Die opferten sie den Götzen Kanaans. / So wurde das Land durch Blutschuld entweiht. 39 Sie machten sich unrein mit ihrem Treiben / und wurden abtrünnig durch ihr Tun. 40 Da entflammte Jahwes Zorn gegen sein Volk, / er verabscheute sein Eigentum. 41 Er lieferte sie an fremde Völker aus, / ihre Hasser herrschten über sie. 42 Ihre Feinde unterdrückten sie. / Sie beugten sich unter ihre Gewalt. 43 Viele Male riss er sie heraus, / aber sie blieben stur bei ihrem Entschluss / und versanken in ihrer Schuld. 44 Doch er sah ihr Elend an, / sooft er ihr Wehgeschrei hörte. 45 Dann dachte er wieder an seinen Bund, / und weil er sie liebte, tat es ihm leid. 46 Er ließ sie Erbarmen finden / bei allen, deren Gefangene sie waren. 47 Rette uns, Jahwe, unser Gott! / Sammle uns aus den Nationen heraus, / dass wir deinen heiligen Namen preisen / und uns rühmen in deinem Lob! 48 Gelobt sei Jahwe, der Gott Israels, / in alle Zeit und Ewigkeit! / Das ganze Volk sage: Amen! Halleluja!

Bible, překlad 21. století

von Biblion

1 Haleluja! Oslavujte Hospodina – je tak dobrý! Jeho láska trvá navěky! 2 Kdo jen vylíčí Hospodinovo hrdinství, kdo jeho chválu plně vypoví? 3 Blaze těm, kteří se drží práva, kdo žijí spravedlivě v každý čas! 4 Pamatuj na mě, Hospodine, až svému lidu přízeň prokážeš, se svojí spásou navštiv mě! 5 Štěstí tvých vyvolených dej mi zakusit, s tvým národem ať se mohu veselit a chlubit se spolu s těmi, kdo ti náleží! II. 6 Zhřešili jsme jako už naši otcové, zkazili jsme se a jednali jsme zle. 7 Naši otcové v Egyptě nepochopili divy tvé! Na velikost tvé lásky nepamatovali, u Rudého moře Nejvyššího^[1] dráždili. 8 Zachránil je však pro své jméno, aby ukázal své hrdinství. 9 Rudému moři pohrozil, a vyschlo, provedl je hlubinami jako po poušti! 10 Zachránil je před jejich soky, vykoupil je ze spárů nepřátel. 11 Voda se zavřela nad jejich trýzniteli, ani jediný z nich neutek. 12 Tehdy věřili jeho zaslíbením, tehdy ho chválili se zpěvem. 13 Rychle však zapomněli na jeho činy, nechtěli čekat, jak se rozhodne. 14 Propadli lačnosti v oné poušti, Boha pokoušeli v pustině. 15 Poskytl jim tedy, oč tolik stáli, dopustil však na ně úbytě. 16 Potom zas v táboře žárlili na Mojžíše a na Hospodinova svatého, Árona. 17 Země se otevřela, Dátana pohltila, Abiramovu hordu pohřbila. 18 Oheň vyšlehl proti té tlupě, spálil ty darebáky plamenem! III. 19 Na Orébu si potom tele udělali a tomu odlitku se klaněli. 20 Slávu svého Boha tenkrát vyměnili za sochu býka, co trávu jí! 21 Zapomněli na Boha, svého spasitele, jenž konal veliké věci v Egyptě: 22 zázraky činil v zemi Chámově, u Rudého moře věci předivné. 23 Byl by je vyhladil, jak rozhodl se, nebýt jeho vyvoleného Mojžíše. Ten se v té roztržce postavil před něj, a tak odvrátil jeho zhoubný hněv. 24 Potom však pohrdli krásnou zemí, jeho zaslíbení věřit nechtěli. 25 Ve svých stanech se dali do reptání, poslouchat Hospodina odmítli. 26 Pozvedl tedy ruku k přísaze, že je nechá padnout na poušti, 27 že jejich símě rozežene po národech, po cizích zemích že je rozpráší. 28 Potom se s modlou Baal-peor spřáhli, jedli oběti patřící mršinám. 29 Boha tak popudili svými činy, že mezi nimi propukla pohroma. 30 Vtom povstal Pinchas, aby zjednal právo, a Hospodin tu ránu zastavil. 31 Početl mu to za spravedlnost po všechna pokolení, navěky. 32 Při vodách Meriby ho znovu popudili, až také Mojžíš kvůli nim pochybil. 33 V duchu ho tehdy tolik rozhořčili, že se unáhlil svými rty. IV. 34 Potom nevyhladili národy, o kterých jim to Hospodin poručil. 35 Promísili se s pohany, naučili se jejich způsoby! 36 Začali uctívat jejich modly, do jejich pasti se zapletli. 37 I svoje syny jim obětovali, své dcery ďáblům dávali! 38 Nevinnou krev tehdy prolévali, krev synů svých a svých dcer. Modlám v Kanaánu je obětovali – tou krví byla poskvrněna zem! 39 Svými skutky takto pošpinili se a svými činy smilnili. 40 Hospodin vzplanul proti svému lidu hněvem, své dědictví si zošklivil! 41 Napospas pohanům proto zanechal je, aby jejich sokové vládli nad nimi. 42 Utiskovali je jejich nepřátelé, sraženi byli do jejich područí. 43 Znovu a znovu zachraňoval je, oni ho ale vědomě dráždili – ve své špatnosti klesali stále níž! 44 On ale viděl jejich tíseň, kdykoli slyšel jejich křik. 45 Pamatoval na smlouvu svou s nimi, ve své velké lásce byl pohnut lítostí. 46 Proto k nim nakonec probudil soucit všech, kdo je drželi v zajetí. V. 47 Zachraň nás, Hospodine, náš Bože, a z národů nás posbírej! Tvé svaté jméno ať oslavíme, tvou chválou ať se chlubíme! 48 Ať je požehnán Hospodin, Bůh izraelský, od věků až navěky! Ať všechen lid odpoví: Amen! Haleluja!