1 Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. 2 Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. 3 Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru. 4 Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. 5 Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy. 6 Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody; 7 pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem. 8 Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. 9 Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi. 10 Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou. 11 Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň. 12 Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. 13 Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. 14 Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb. 15 Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly. 16 Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. 17 A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. 18 Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany. 19 Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit. 20 Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří; 21 lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy. 22 Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku. 23 Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera. 24 Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. 25 Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, 26 plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl. 27 A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; 28 rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. 29 Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. 30 Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. 31 Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. 32 Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich. 33 Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. 34 Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost. 35 Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.
Žalm 104
Schlachter 2000
od Genfer Bibelgesellschaft1Lobe den HERRN, meine Seele! HERR, mein Gott, du bist sehr groß; mit Pracht und Majestät bist du bekleidet, (Ž 93,1; Ž 95,3; Ž 103,1)2du, der sich in Licht hüllt wie in ein Gewand, der den Himmel ausspannt wie eine Zeltbahn, (Gn 1,3; Gn 1,6; Iz 40,22; Jk 1,17; 1J 1,5)3der sich seine Obergemächer zimmert in den Wassern, der Wolken zu seinem Wagen macht und einherfährt auf den Flügeln des Windes, (Ž 18,11; Iz 19,1; Mt 24,30; Zj 1,7)4der seine Engel zu Winden macht, seine Diener zu Feuerflammen. (2Kr 2,11; Jon 1,4; Mt 14,24; Sk 27,14; Žd 1,7)5Er hat die Erde auf ihre Grundfesten gegründet, dass sie nicht wankt für immer und ewig. (Jb 38,4; Kaz 1,4)6Mit der Flut decktest du sie wie mit einem Kleid; die Wasser standen über den Bergen; (Gn 7,19; 2P 3,5)7aber vor deinem Schelten flohen sie, vor deiner Donnerstimme suchten sie ängstlich das Weite. (Gn 8,1; Ž 114,3)8Die Berge stiegen empor, die Täler senkten sich zu dem Ort, den du ihnen gesetzt hast.9Du hast [den Wassern] eine Grenze gesetzt, die sie nicht überschreiten sollen; sie dürfen die Erde nicht wiederum bedecken. (Gn 9,11; Př 8,28)10Du lässt Quellen entspringen in den Tälern; sie fließen zwischen den Bergen hin; (Dt 8,7; Iz 35,7; Iz 41,18)11sie tränken alle Tiere des Feldes; die Wildesel löschen ihren Durst. (Jb 39,8)12Über ihnen wohnen die Vögel des Himmels; die lassen aus den Zweigen ihre Stimme erschallen. (L 12,6)13Du tränkst die Berge aus deinen Obergemächern; von der Frucht deiner Werke wird die Erde satt. (Ž 65,9; Jr 10,13)14Du lässt Gras wachsen für das Vieh und Pflanzen, dass sie dem Menschen dienen, damit er Nahrung hervorbringe aus der Erde; (Gn 1,29; Sk 14,17)15und damit der Wein das Herz des Menschen erfreue, und das Angesicht glänzend werde vom Öl, und damit Brot das Herz des Menschen stärke. (Lv 26,5; Dt 8,3; Sd 9,13; Jb 28,5; Ž 23,5; Ž 133,2; Kaz 10,19; Iz 55,10; Mt 6,11; L 7,46)16Die Bäume des HERRN trinken sich satt, die Zedern des Libanon, die er gepflanzt hat, (Nu 24,6)17wo die Vögel ihre Nester bauen und der Storch, der die Zypressen bewohnt. (Lv 11,19; Jr 8,7; L 9,58)18Die hohen Berge sind für die Steinböcke, die Felsen sind eine Zuflucht für die Klippdachse. (Dt 14,5; Př 30,26)19Er hat den Mond gemacht zur Bestimmung der Zeiten; die Sonne weiß ihren Untergang. (Gn 1,16; Ž 19,5; Ž 50,1)20Schaffst du Finsternis, und wird es Nacht, so regen sich alle Tiere des Waldes. (Ex 10,21; Ž 74,16; L 22,53; J 3,19)21Die jungen Löwen brüllen nach Raub und suchen ihre Nahrung von Gott. (Jb 38,39)22Geht die Sonne auf, so ziehen sie sich zurück und legen sich in ihre Verstecke; (Jb 37,8)23der Mensch aber geht hinaus an sein Tagewerk, an seine Arbeit bis zum Abend. (Ex 20,9; J 9,4; 2Te 3,10)24HERR, wie sind deine Werke so viele! Du hast sie alle in Weisheit gemacht, und die Erde ist erfüllt von deinem Besitz. (Jb 5,9; Ž 33,5; Př 3,19; Iz 6,3; Jr 10,12)25Da ist das Meer, so groß und weit ausgedehnt; darin wimmelt es ohne Zahl von Tieren klein und groß; (Gn 1,20; Ž 95,5)26da fahren die Schiffe, der Leviathan, den du gemacht hast, dass er sich darin tummle. (Jb 40,25; Ž 74,14; Ž 107,23)27Sie alle warten auf dich, dass du ihnen ihre Speise gibst zu seiner Zeit. (Ž 136,25)28Wenn du ihnen gibst, so sammeln sie; wenn du deine Hand auftust, so werden sie mit Gutem gesättigt; (L 12,24)29verbirgst du dein Angesicht, so erschrecken sie; nimmst du ihren Odem weg, so vergehen sie und werden wieder zu Staub; (Jb 12,9; Jb 34,14)30sendest du deinen Odem aus, so werden sie erschaffen, und du erneuerst die Gestalt der Erde. (Jb 33,4; Ž 135,6; Iz 32,15; Iz 51,6; Ez 37,10; Jl 2,21; Sk 17,25; Zj 21,1)31Die Herrlichkeit des HERRN wird ewig währen; der HERR wird sich an seinen Werken freuen! (Gn 1,31; Ex 40,35; Iz 65,19; Ř 11,36)32Blickt er die Erde an, so zittert sie; rührt er die Berge an, so rauchen sie. (Ex 19,18; Ž 97,4; Ž 144,5; Na 1,5)33Ich will dem HERRN singen mein Leben lang, meinem Gott lobsingen, solange ich bin. (Ž 146,2)34Möge mein Nachsinnen ihm wohlgefallen! Ich freue mich an dem HERRN. (Neh 8,10; Ž 19,15; Abk 3,18; Mt 6,3; L 1,47; Ko 3,2)35Die Sünder sollen von der Erde vertilgt werden und die Gottlosen nicht mehr sein! Lobe den HERRN, meine Seele! Hallelujah! (Ž 10,15; Ž 103,22; Ž 104,1)