1Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? 2 Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek, 3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. 4 Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. 5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. 6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. 7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. 8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.
— Jób není Božím nepřítelem
9 Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, 10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. 11 A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. 12 Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? 13 Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘ 14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. 17 Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, 18 že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? 19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? 20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21 Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“
1Ist nicht Kriegsdienst des Menschen Leben auf der Erde? / Sind nicht seine Tage die eines Tagelöhners? (Jb 14,14)2Wie ein Knecht ist er, der nach Schatten lechzt, / wie ein Tagelöhner, der auf seinen Lohn wartet.3So wurden Monde voll Enttäuschung mein Erbe / und Nächte voller Mühsal teilte man mir zu.4Lege ich mich nieder, sage ich: / Wann darf ich aufstehn? / Wird es Abend, bin ich gesättigt mit Unrast, bis es dämmert. (Kaz 2,23; Sír 40,5)5Mein Leib ist gekleidet in Maden und Schorf, / meine Haut schrumpft und eitert. (Mi 3,1)6Schneller als das Weberschiffchen eilen meine Tage, / sie gehen zu Ende, ohne Hoffnung. (Jb 9,25; Ž 39,6; Iz 38,12)7Denk daran, dass mein Leben nur ein Hauch ist! / Nie mehr schaut mein Auge Glück. (Ž 78,39)8Kein Auge gewahrt mich, das nach mir sieht, / suchen mich deine Augen, dann bin ich nicht mehr da.9Wie die Wolke, die entschwand und dahinzog, / so steigt nie mehr auf, wer zur Unterwelt hinabstieg. (Mdr 2,4)10Nie mehr kehrt er zurück in sein Haus, / nie mehr erblickt ihn sein Ort.11So will auch ich meinen Mund nicht zügeln, / mit bedrängtem Geist will ich reden, / mit betrübter Seele will ich klagen.
Unbegreifliche Heimsuchung
12Bin ich das Meer, der Meeresdrache, / dass du gegen mich eine Wache stellst? (Jb 9,13; Ž 74,13)13Sagte ich: Mein Lager soll mich trösten, / mein Bett trage das Leid mit mir!,14so quältest du mich mit Träumen / und mit Gesichten jagtest du mich in Angst.15Erwürgt zu werden, zöge ich vor, / den Tod meinem Totengerippe. (Tób 3,6)16Ich mag nicht mehr, ich will nicht ewig leben. / Lass ab von mir, denn nur ein Hauch sind meine Tage! (Ž 144,4)17Was ist der Mensch, dass du groß ihn achtest / und deinen Sinn auf ihn richtest, (Ž 8,5; Ž 144,3)18dass du ihn musterst jeden Morgen / und jeden Augenblick ihn prüfst? (Ž 17,3; Ž 139,1)19Wie lange schon schaust du nicht weg von mir, / lässt mich nicht los, sodass ich meinen Speichel schlucke? (Ž 39,14)20Habe ich gefehlt? / Was tat ich dir, du Menschenwächter? / Warum hast du mich zu deiner Zielscheibe gemacht, / sodass ich mir selbst zu einer Last geworden bin?21Warum nimmst du mein Vergehen nicht weg, / lässt du meine Schuld nicht nach? / Nun denn - zum Staub bette ich mich, / und suchst du mich, dann bin ich nicht mehr da.