1 Žalmová píseň, pro Kórachovce. Pro předního zpěváka, pro zpěv při tanečním reji. Poučující, pro Hémana Ezrachejského. 2 Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; 3 kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! 4 Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí spěje můj život. 5 Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly. 6 Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. 7 Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin. 8 Leží na mně tíha tvého rozhořčení, všemi svými příboji mě trýzníš. -Sela- 9 Známé jsi mi vzdálil, zhnusils mě jim, jsem uvězněn, nemám východiska. 10 Oči mám zkalené utrpením, po celé dny jsem tě, Hospodine, volal, vztahoval jsem k tobě dlaně. 11 Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? -Sela- 12 Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? 13 Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? 14 Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. 15 Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš? 16 Jsem ponížen a od mládí hynu, snáším tvé hrůzy, nevím si rady. 17 Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu, děsuplné rány tvé mě umlčely, 18 ze všech stran se na mě denně hrnou jako vody, všechny najednou mě obkličují. 19 Přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mně znají!
1Ein Lied. Ein Psalm. Von den Söhnen Korachs. Dem Chorleiter. Nach Machalath zu singen. Ein Maskil[1]. Von Heman, dem Esrachiter. (1Kr 5,11; Ž 42,1; Ž 53,1)2HERR, Gott meiner Rettung! Des Tages habe ich geschrien und des Nachts vor dir. (Ž 22,3; Ž 86,3; Ž 119,147; L 18,7)3Es komme vor dich mein Gebet! Neige dein Ohr zu meinem Schreien! (Ž 17,1)4Denn satt ist meine Seele vom Leiden, und mein Leben ist nahe dem Scheol. (Pl 3,15; Mt 26,38)5Ich bin gerechnet zu denen, die in die Grube hinabfahren. Ich bin wie ein Mann, der keine Kraft hat, (Ž 28,1)6unter die Toten hingestreckt, wie Erschlagene, die im Grab liegen, derer du nicht mehr gedenkst. Denn sie sind von deiner Hand[2] abgeschnitten.7Du hast mich in die tiefste Grube gelegt, in Finsternisse, in Tiefen. (Ž 69,3; Jon 2,4)8Auf mir liegt schwer dein Zorn, und mit allen deinen Wellen hast du mich niedergedrückt. // (Ž 42,8)9Meine Bekannten[3] hast du von mir entfernt, hast mich ihnen zum Abscheu gemacht. Ich bin eingeschlossen und kann nicht herauskommen. (Ž 38,12; Pl 3,7; Mt 26,56)10Mein Auge verschmachtet vor Elend. Zu dir rufe ich, HERR, den ganzen Tag. Ich strecke meine Hände aus zu dir. (Ž 86,3; Ž 143,6)11Wirst du an den Toten Wunder tun? Oder werden die Gestorbenen aufstehen, dich preisen? // (Ž 6,6; Iz 26,19)12Wird von deiner Gnade erzählt werden im Grab, im Abgrund von deiner Treue?13Werden in der Finsternis bekannt werden deine Wunder, und deine Gerechtigkeit im Land des Vergessens? (Jb 10,21; Kaz 9,5)14Ich aber, HERR, schreie zu dir, und am Morgen möge dir mein Gebet begegnen. (Ž 5,4)15Warum, HERR, verwirfst du meine Seele, verbirgst du dein Angesicht vor mir? (Ž 43,2; Ž 44,25)16Elend bin ich und todkrank von Jugend auf. Ich trage deine Schrecken, bin verwirrt[4]. (Jb 30,15; Ž 119,120)17Deine Zorngluten sind über mich hingegangen, deine Schrecknisse haben mich vernichtet[5].18Sie umgeben mich wie Wasser den ganzen Tag, sie umringen mich allesamt. (Ž 118,10)19Du hast mir entfremdet Freund und Nachbarn. Meine Bekannten sind Finsternis. (Ž 38,12; Mt 26,56)