1 Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! 2 Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. 3 Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! 4 Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. 5 Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. 6 Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. 7 Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště. 8 Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. 9 Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil. 10 Nepřátelé se už na mě domlouvají, ti, kdo mě hlídají, společně se radí, 11 prohlašují: „Bůh ho opustil, pusťte se za ním, chopte se ho, nevysvobodí ho nikdo.“ 12 Nevzdaluj se ode mne, můj Bože, Bože, na pomoc mi pospěš! 13 Ať zahynou v hanbě, kdo mě osočují, potupa a stud ať halí ty, kdo zlo mi strojí. 14 Já však budu vytrvale čekat a vždy víc a nade vše tě budu chválit. 15 O tvé spravedlnosti budou má ústa vypravovat, každého dne svědčit o tvé spáse, a přece nestačím všechno vypovědět. 16 Přicházím s bohatýrskými činy Panovníka Hospodina; tvoji spravedlnost, jenom tvoji, budu připomínat. 17 Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy. 18 Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou. 19 Bože, tvoje spravedlnost až k výšinám sahá, vykonals veliké věci. Bože, kdo je tobě roven! 20 Ty jsi mi dal zakusit četná zlá soužení a zase mi život vracíš a z propasti země přivádíš mě nazpět. 21 Ty mě stále činíš větším, útěchou mě zahrnuješ. 22 A já strunným nástrojem ti budu vzdávat chválu, Bože můj, za tvoji věrnost, s citerou ti budu zpívat žalmy, Svatý Izraele. 23 Ať plesají mé rty, když ti zpívám žalmy, i má duše tebou vykoupená. 24 A můj jazyk bude o tvé spravedlnosti hovořit každodenně, budou se rdít hanbou ti, kdo mi strojili zlé věci.
1Bei dir, HERR, habe ich mich geborgen. Lass mich niemals beschämt werden! (Ž 25,2)2In deiner Gerechtigkeit befreie mich[1] und rette mich[2]! Neige dein Ohr zu mir und hilf mir[3]! (Ž 31,2)3Sei mir ein Fels zur Wohnung[4],[5] zu dem ich immer kommen kann! Du hast geboten, mich zu retten[6]. Denn mein Fels und meine Burg bist du. (Ž 18,3; Ž 31,3)4Mein Gott, befreie mich aus der Hand des Gottlosen, aus der Faust des Ungerechten und des Gewalttätigen! (Ž 43,1)5Denn meine Hoffnung bist du[7], Herr; HERR, meine Zuversicht von meiner Jugend an.6Auf dich habe ich mich gestützt vom Mutterschoß an, vom Mutterleib hast du mich entbunden[8]; dir gilt stets mein Lobgesang. (Ž 22,11; Ž 40,4)7Vielen bin ich wie ein Wunder; du aber bist meine starke Zuflucht. (Ž 62,8; Iz 8,18; Za 3,8)8Mein Mund ist voll von deinem Lob, von deinem Ruhm den ganzen Tag.9Verwirf mich nicht zur Zeit des Alters; beim Schwinden meiner Kraft verlass mich nicht!10Denn meine Feinde haben über mich geredet, und die nach meinem Leben trachten, miteinander beratschlagt.11Sie sagen: Gott hat ihn verlassen! Verfolgt und ergreift ihn, denn kein Retter ist da!12Gott, sei nicht fern von mir; mein Gott, eile mir zur Hilfe! (Ž 35,22; Ž 70,2)13Zuschanden werden, vergehen sollen, die meine Seele beschuldigen[9]; in Hohn und Schande sollen sich hüllen, die mein Unglück suchen! (Ž 70,3)14Ich aber will beständig harren und all dein Lob vermehren. (Pl 3,24)15Mein Mund soll erzählen deine Gerechtigkeit, dein Retten den ganzen Tag. Denn ich kenne ⟨ihre⟩ Zahl[10] nicht. (Ž 40,6; Ž 51,16; Ž 145,7)16Ich will kommen mit den Machttaten des Herrn, HERRN. Ich will preisen deine Gerechtigkeit, dich allein. (Iz 45,24)17Gott! Du hast mich unterwiesen von meiner Jugend an, und bis hierher verkündige ich deine Wundertaten. (Ž 73,28; 2Tm 3,15)18Und auch bis zum Alter und bis zum Greisentum verlass mich nicht, Gott, bis ich verkündige deinen Arm der ⟨künftigen⟩ Generation, allen, die da kommen werden, deine Macht (Ž 48,14; Ž 78,4)19und deine Gerechtigkeit, Gott, bis zur Höhe, der du große Dinge getan hast, Gott, wer ist wie du? (Ž 35,10; Ž 36,7)20Der du uns viele und unheilvolle Nöte hast sehen lassen, du wirst uns wieder beleben und uns aus den Tiefen[11] der Erde wieder heraufführen. (1S 2,6; Ž 60,5; Ž 95,4)21Du wirst meine Größe mehren und dich wenden und mich trösten. (Ž 86,17)22Dann will auch ich dich preisen mit der Harfe, ⟨preisen⟩ deine Treue[12], mein Gott! Ich will dir spielen mit der Zither, du Heiliger Israels! (Ž 43,4; Ž 98,4)23Jubeln sollen meine Lippen, wenn ich dir spiele, und meine Seele, die du erlöst hast. (Ž 34,23)24Auch meine Zunge soll von deiner Gerechtigkeit reden den ganzen Tag; denn beschämt, denn mit Scham sind bedeckt worden, die mein Unglück suchen. // (Ž 70,3; Jk 3,9)