1 Pro předního zpěváka, jako: „Nevyhlazuj!“ Davidův, pamětní zápis, když Saul dal střežit dům, aby ho usmrtil. 2 Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům. 3 Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev. 4 Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně, ne snad pro nevěrnost nebo můj hřích, Hospodine, 5 sbíhají se, aby zakročili, ne však kvůli nepravosti. Vzbuď se, pojď mi vstříc a pohleď! 6 Hospodine, Bože zástupů, ty jsi Bůh Izraele. Procitni a ztrestej všechny pronárody, neměj slitování s nikým, kdo by věrolomně páchal ničemnosti. 7 K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města. 8 Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče, že prý: „Kdo to slyší?“ 9 Ty se jim však, Hospodine, směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu. 10 Moje sílo, budu se tě držet! Bůh je přece hrad můj nedobytný. 11 Bůh můj milosrdný jde přede mnou, Bůh mi dá, že spatřím pád těch, kdo proti mně sočí. 12 Jen je nepobíjej, aby můj lid nezapomněl; rozežeň je mocí svou a sraz je, ty jsi náš štít, Panovníku! 13 Hříchem svých úst, slovem svých rtů, vlastní pýchou ať jsou polapeni za kletbu a za lež, které vyřkli. 14 Skoncuj v rozhořčení, skoncuj s nimi, ať poznají, že Bůh vládne v Jákobovi i v dálavách země! -Sela- 15 K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města. 16 Za potravou sem a tam se honí, když se nenasytí, zůstávají přes noc. 17 Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého. 18 Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Bůh je přece hrad můj nedobytný, Bůh můj milosrdný.
1Dem Chorleiter. ⟨Nach der Melodie:⟩ »Verdirb nicht!« Von David. Ein Miktam[1]. Als Saul sandte und sie das Haus bewachten, um ihn zu töten. (1S 19,11; Ž 57,1)2Befreie mich von meinen Feinden, mein Gott! Schütze mich[2] vor denen, die sich gegen mich erheben! (Ž 7,2)3Befreie mich von denen, die Böses tun, und rette mich von den Blutmenschen! (Ž 140,2)4Denn siehe, sie lauern auf meine Seele; Starke greifen mich an, ohne mein Vergehen[3] und ohne meine Sünde, HERR! (1S 19,4; Ž 56,7)5Ohne eine Schuld ⟨meinerseits⟩ laufen sie an und gehen in Stellung; wache auf, mir entgegen, und sieh! (Ž 7,7)6Und du, HERR, Gott der Heerscharen, Gott Israels, erwache, heimzusuchen alle Nationen! Sei keinem gnädig von den treulosen Götzendienern! //7Am Abend kehren sie wieder, heulen wie Hunde und umkreisen die Stadt.8Siehe, sie lassen ihren Mund Böses reden, Schwerter ⟨sind⟩ auf ihren Lippen – denn ⟨sie denken⟩: »Wer hört?« (Ž 10,11; Ž 57,5)9Du aber, HERR, wirst über sie lachen, spotten über alle Nationen. (Ž 2,4)10Meine[4] Stärke, auf dich will ich achten; denn Gott ist meine Festung. (Ž 46,8)11Mein gnädiger Gott wird mir zuvorkommen; Gott wird mich ⟨herab⟩sehen lassen auf meine Feinde. (Ž 54,9; Ž 118,7)12Töte sie nicht, damit mein Volk es nicht vergisst; lass sie umherirren durch deine Macht, und stürze sie nieder, Herr, unser Schild! (Jb 12,24; Ez 12,16)13Sünde ihres Mundes ist das Wort ihrer Lippen; so lass sie gefangen werden in ihrem Hochmut und wegen des Fluches und wegen der Lüge, die sie aussprechen! (Ž 10,7; Ž 64,9; Ž 109,17; Př 12,13)14Vertilge im Zorn, vertilge, dass sie nicht mehr sind. Dann wird man erkennen, dass Gott in Jakob herrscht bis an die Enden der Erde! // (Ž 83,19)15Und am Abend kehren sie wieder, heulen wie Hunde und umkreisen die Stadt.16Sie schweifen umher nach Speise; wenn sie nicht satt werden, knurren[5] sie.17Ich aber will singen von deiner Stärke und am Morgen jubelnd preisen deine Gnade; denn du bist mir eine Festung gewesen und eine Zuflucht am Tag meiner Not. (Ž 46,2; Ž 57,10)18Meine Stärke, dir will ich spielen; denn Gott ist meine Festung, der Gott meiner Gnade. (Ž 27,6; Ž 46,8; Ž 81,2)