1 Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. 2 Kdo vylíčí bohatýrské činy Hospodina, kdo rozhlásí všechnu chválu o něm? 3 Blaze těm, kteří se drží práva, tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě. 4 Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž lid svůj zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, 5 abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil. 6 Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli. 7 Naši otcové v Egyptě nepochopili tvé divy, tvé hojné milosrdenství si nepřipomínali, vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém. 8 On však je zachránil pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu. 9 Obořil se na Rákosové moře a vyschlo, propastnými tůněmi je vedl jako pouští. 10 Zachránil je z rukou toho, kdo je nenáviděl, vykoupil je z rukou nepřítele. 11 Jejich protivníky přikryly vody, nezůstal z nich ani jeden. 12 Tehdy uvěřili jeho slovům, do zpěvu se dali k jeho chvále. 13 Rychle však na jeho činy zapomněli, nečekali trpělivě na jeho pokyn. 14 Chtivostí se dali strhnout v poušti, pokoušeli Boha v pustém kraji. 15 On jim splnil jejich prosbu, ale stihl je pak úbytěmi. 16 V táboře žárlili na Mojžíše, na Árona, jenž byl Hospodinův svatý; 17 tu se rozevřela země, Dátana pohltila a přikryla Abírámův spolek. 18 Proti jejich spolku vyšlehl oheň, svévolníky sežehl plamen. 19 Na Chorébu udělali býčka, klaněli se slité modle, 20 zaměnili svoji Slávu za podobu býka, býložravce. 21 Zapomněli na Boha, svou spásu, který v Egyptě konal tak velké věci, 22 v zemi Chámově úžasné divy, bázeň vzbuzující činy u Rákosového moře. 23 Už vyhlásil jejich vyhlazení, ale Mojžíš, jeho vyvolený, postavil se před ním do trhliny a odvrátil jeho zkázonosné rozhořčení. 24 Přežádoucí zem si zprotivili, nevěřili jeho slovu, 25 žehrali v svých stanech, Hospodina neposlechli. 26 Pozvedl k přísaze proti nim svou ruku, že je v té poušti nechá padnout, 27 že jejich símě rozhodí mezi pronárody, že je rozpráší do všech zemí. 28 Pak se spřáhli s Baal-peórem, jedli při obětních hodech k poctě mrtvých model. 29 Svým jednáním uráželi Hospodina, proto je postihla pohroma. 30 Povstal Pinchas k vykonání soudu, pohroma se zastavila; 31 bylo mu to připočteno jako spravedlnost až navěky, do všech pokolení. 32 U Meribských vod ho rozlítili, kvůli nim zle pochodil i Mojžíš, 33 neboť se vzepřeli jeho duchu, jeho rty pronesly nerozvážnost. 34 Nevyhladili národy, o nichž Hospodin mluvil, 35 smísili se s pronárody, učili se dělat to, co ony. 36 Sloužili jejich modlářským stvůrám a ty se jim staly léčkou; 37 obětovali své syny a své dcery běsům. 38 Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kenaanu; proléváním krve zhanobili zemi. 39 Tak se poskvrnili svými činy, svým jednáním porušili věrnost. 40 Hospodin vzplál hněvem proti svému lidu, svoje dědictví si zhnusil, 41 vydal je do rukou pronárodů, vládli jim ti, kdo je měli v nenávisti. 42 Utiskovali je jejich nepřátelé, byli jimi pokořeni, dostali se do područí. 43 Mnohokrát je vysvobodil; svými nápady však vzpírali se opět, ale na svou nepravost jen dopláceli. 44 On jejich soužení viděl, slyšel jejich bědování, 45 kvůli nim si připomínal svoji smlouvu, ve svém velkém milosrdenství měl s nimi soucit. 46 Dal jim dojít slitování u všech, kteří je odvlekli do zajetí. 47 Hospodine, zachraň nás, náš Bože, shromáždi nás z pronárodů, tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem. 48 Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: „Amen.“ Haleluja.
1Halleluja! Preist den HERRN, denn er ist gut! Denn seine Gnade ⟨währt⟩ ewig. (Ž 100,5; Ž 135,3)2Wer wird ⟨alle⟩ die Machttaten des HERRN erzählen, hören lassen all seinen Ruhm?3Glücklich, die das Recht bewahren, die Gerechtigkeit üben[1] zu aller Zeit! (Iz 56,1)4Gedenke meiner[2], HERR, in der Zuneigung zu[3] deinem Volk. Suche mich[4] heim mit deiner Rettung, (Ž 25,7; L 23,42)5dass ich anschaue das Glück deiner Auserwählten, mich freue an der Freude deiner Nation, mich rühme mit deinem Erbteil. (Dt 32,9; Ž 105,43)6Wir haben gesündigt samt unseren Vätern, haben unrecht getan, haben gottlos gehandelt. (1Kr 8,47; Ezd 9,10; Da 9,5)7Unsere Väter in Ägypten begriffen nicht deine Wunder, sie gedachten nicht der Menge deiner Gnadenerweise, sie waren widerspenstig am Meer, am Schilfmeer. (Ex 14,11)8Aber er rettete sie um seines Namens willen, um seine Macht kundzutun. (Ž 23,3; Iz 48,9)9Und er bedrohte das Schilfmeer[5], und es wurde trocken. Er ließ sie durch die Fluten[6] gehen wie durch eine Wüste. (Ex 14,29; Iz 63,11)10Er rettete sie aus der Hand dessen, der sie hasste, er erlöste sie aus der Hand des Feindes. (Ž 107,2)11Und das Wasser bedeckte ihre Bedränger, nicht einer von ihnen blieb übrig. (Ex 14,28; Ž 78,53)12Da glaubten sie seinen Worten, sie sangen sein Lob. (Ex 14,31; Ex 15,1)13Schnell vergaßen sie seine Taten, warteten nicht auf seinen Rat. (Ž 78,11)14Sie gierten voller Begierde in der Wüste, stellten Gott in der Einöde auf die Probe. (Nu 11,4; Ž 78,18)15Da erfüllte er ihnen ihre Bitte, und er sandte Schwindsucht in ihre Seele. (Ž 78,29)16Sie wurden eifersüchtig auf Mose im Lager, auf Aaron, den Heiligen des HERRN. (Nu 16,3; Nu 16,7)17Die Erde tat sich auf und verschlang Datan und bedeckte die Rotte Abirams. (Nu 16,31)18Ein Feuer brannte unter ihrer Rotte, eine Flamme verzehrte die Gottlosen. (Nu 16,35)19Sie machten ein Kalb am Horeb und beugten sich vor einem gegossenen Bild. (Ex 32,1; Sk 7,41)20Sie vertauschten ihre Herrlichkeit mit dem Bild eines Stieres, der Gras frisst. (Ex 32,4; Jr 2,11; Ř 1,23)21Sie vergaßen Gott, ihren Retter, der große Dinge getan in Ägypten, (Dt 32,18; Ž 78,42; Iz 17,10)22Wunder im Lande Hams, Furchtbares am Schilfmeer. (Ex 14,28; Ž 105,27; Sk 7,36)23Da gedachte er, sie auszurotten, wäre nicht Mose gewesen, sein Erwählter. Der trat in die Bresche vor ihn, um seinen Grimm vom Verderben abzuwenden. (Ex 32,11)24Und sie verschmähten das kostbare Land, glaubten nicht seinem Wort. (Nu 13,32; Dt 1,32; Jr 3,19)25Sie murrten in ihren Zelten, hörten nicht auf die Stimme des HERRN. (Nu 14,1)26Da erhob er seine Hand gegen sie, um sie niederzuschlagen in der Wüste, (Nu 14,28; Ez 20,15; 1K 10,5; Žd 3,18)27um ihre Nachkommenschaft zu Fall zu bringen unter den Nationen, um sie zu zersprengen in die Länder. (Lv 26,33; Ez 20,23)28Und sie hängten sich an Baal-Peor und aßen Schlachtopfer der Toten. (Nu 25,1; Oz 9,10; 1K 8,4)29So erbitterten sie ⟨ihn⟩ durch ihre Taten, eine Plage brach unter ihnen aus. (Nu 25,3; 1K 10,8)30Da stand Pinhas auf und übte Gericht, und der Plage wurde gewehrt. (Nu 25,7)31Das wurde ihm zur Gerechtigkeit gerechnet, von Generation zu Generation bis in Ewigkeit. (Gn 15,6; Nu 25,10)32Und sie erzürnten ⟨ihn⟩ am Wasser von Meriba, und es erging Mose übel ihretwegen. (Nu 20,13; Dt 4,21)33Denn sie reizten seinen Geist, sodass er unbedacht redete mit seinen Lippen. (Nu 20,10)34Sie vertilgten die Völker nicht, die der HERR ihnen genannt hatte[7]. (Dt 7,2; Sd 1,21)35Sie vermischten sich mit den Nationen und lernten ihre Werke. (Sd 3,5)36Sie dienten ihren Götzen, die wurden ihnen zum Fallstrick. // (Ex 23,33; Sd 3,7)37Und sie opferten ihre Söhne und ihre Töchter den Dämonen, (Lv 17,7; Dt 32,17; 1K 10,20)38vergossen unschuldiges Blut, das Blut ihrer Söhne und Töchter, die sie den Götzen Kanaans opferten. So wurde das Land durch die Blutschuld entweiht. (Lv 18,21; Nu 35,33; 2Kr 17,17; Jr 19,4; Ez 16,20)39Sie verunreinigten sich durch ihre Werke und hurten durch ihre Taten. (Ex 34,16; Jr 3,6; Ez 20,30; Mt 15,20)40Da entbrannte der Zorn des HERRN gegen sein Volk, und er verabscheute sein Erbteil. (Dt 9,29; Sd 2,14)41Er gab sie in die Hand der Nationen, und die sie hassten, herrschten über sie.42Ihre Feinde bedrängten sie, und sie wurden gebeugt unter ihrer Hand. (Sd 2,14)43Oft rettete er sie. Sie aber waren widerspenstig in ihren Plänen, und sie verkamen wegen ihrer Ungerechtigkeit. (Sd 2,16; Sd 6,6; Ž 107,11)44Doch er sah an ihr Elend, als er ihr Schreien hörte. (Sd 6,7; Ž 107,6)45Und er gedachte um ihretwillen seines Bundes, und es reute ihn in der Fülle[8] seiner Gnade. (Lv 26,45; Sd 2,18; Ž 105,8; Ž 136,23; Pl 3,32)46Er ließ sie Erbarmen finden bei allen, die sie gefangen weggeführt hatten. (1Kr 8,50; Ezd 9,9; Jr 42,12)47Rette uns, HERR, unser Gott, und sammle uns aus den Nationen, dass wir deinen heiligen Namen preisen, dass wir uns rühmen deines Lobes! (Dt 30,3; 1Pa 16,35)48Gepriesen sei der HERR, der Gott Israels, von Ewigkeit zu Ewigkeit! Und alles Volk sage: Amen! Halleluja! (1Pa 16,36; Ž 41,14)