1 Modlitba pro poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání. 2 Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! 3 Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! 4 Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště. 5 Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám; 6 od samého naříkání jsem vyzáblý na kost. 7 Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, 8 probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. 9 Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, 10 popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím 11 pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil. 12 Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina. 13 Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních. 14 Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle! 15 Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost. 16 A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země, 17 protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě 18 a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne. 19 Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina, 20 že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem, 21 vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti, 22 aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu, aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu, 23 až se tam shromáždí vjedno národy a království a budou sloužit Hospodinu. 24 Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil. 25 Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! Z pokolení do pokolení půjdou tvá léta. 26 Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. 27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. 28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta. 29 Budou zde přebývat synové tvých služebníků, jejich potomstvo bude před tebou stát pevně.
1Gebet eines Elenden, wenn er verzagt ist und seine Klage vor dem Herrn ausschüttet. (Ž 142,3)2HERR, höre mein Gebet, lass zu dir kommen mein Schreien! (Ex 2,23; Ž 17,1)3Verbirg dein Angesicht nicht vor mir am Tag meiner Bedrängnis! Neige zu mir dein Ohr! An dem Tage, da ich rufe, erhöre mich eilends! (Ž 27,9; Ž 31,3)4Denn als Rauch entschwinden meine Tage, meine Gebeine glühen wie ein Brand. (Jb 30,30; Jk 4,14)5Wie Gras ist abgemäht und verdorrt mein Herz, denn ich habe vergessen, mein Brot zu essen. (1S 1,7; Jb 14,2; Ž 90,6)6Wegen der Stimme meines Seufzens klebt mein Gebein an meinem Fleisch. (Jb 19,20)7Ich gleiche der Eule[1] der Wüste, ich bin wie das Käuzchen in den Ruinen.8Ich wache und bin wie ein einsamer Vogel auf dem Dach. (Ž 77,5)9Den ganzen Tag höhnen mich meine Feinde; die mich verspotten, schwören bei mir[2]. (Ž 42,11)10Denn Asche esse ich wie Brot, meinen Trank vermische ich mit Tränen (Ž 42,4)11vor deiner Verwünschung und deinem Grimm. Denn du hast mich emporgehoben und hast mich hingeworfen. (Pl 3,1)12Meine Tage sind wie ein gestreckter Schatten, ich verdorre wie Gras. (Jb 14,2; Ž 90,6; Ž 109,23)13Du aber, HERR, bleibst auf ewig, dein Lob[3] von Generation zu Generation. (Ex 3,15; Ž 90,2; Ž 92,9; Ž 135,13)14Du wirst aufstehen, wirst dich Zions erbarmen. Denn es ist Zeit, ihn[4] zu begnadigen, denn gekommen ist die bestimmte Zeit. (Ž 119,126; Iz 40,2; Iz 51,3; Jr 29,10)15Denn deine Knechte haben Gefallen an seinen Steinen, sie haben Mitleid mit seinem Schutt. (Neh 2,3)16Die Nationen werden den Namen des HERRN fürchten, alle Könige der Erde deine Herrlichkeit, (Ž 67,8; Iz 59,19; Iz 60,3)17wenn der HERR Zion aufgebaut hat, erschienen ist in seiner Herrlichkeit, (Ž 147,2; Iz 40,5)18wenn er sich zum Gebet der Verlassenen gewendet und ihr Gebet nicht verachtet hat. (Ž 69,34)19Dies sei aufgeschrieben für die künftige Generation, und ein ⟨neu⟩ geschaffenes Volk soll Jah loben. (Ž 22,32; Iz 43,21; Ř 15,4)20Denn der HERR hat herniedergeblickt von der Höhe seines Heiligtums, er hat herabgeschaut vom Himmel auf die Erde, (Dt 26,15)21um zu hören das Seufzen des Gefangenen, um zu lösen die Kinder des Todes, (Ex 3,16; Ž 79,11)22damit man den Namen des HERRN verkündige in Zion ⟨und⟩ in Jerusalem sein Lob, (Iz 52,8)23wenn die Völker sich alle versammeln und die Königreiche, um dem HERRN zu dienen. (Iz 2,2; Jr 3,17)24Er hat meine Kraft gebrochen auf dem Weg, hat verkürzt meine Tage. (Ž 89,46)25Ich sprach: Mein Gott, nimm mich nicht hinweg in der Hälfte meiner Tage! Von Generation zu Generation sind deine Jahre. (Ž 90,2; Ž 92,9; Iz 38,10; Žd 1,10)26Du hast einst die Erde gegründet, und der Himmel ist deiner Hände Werk. (2Kr 19,15)27Sie werden umkommen, du aber bleibst. Sie alle werden zerfallen wie ein Kleid; wie ein Gewand wechselst du sie, und sie werden verwandelt. (Mt 24,35; 2P 3,10)28Du aber bist derselbe[5], und deine Jahre enden nicht. (Mal 3,6; Žd 13,8)29Die Söhne deiner Knechte werden wohnen bleiben, ihre Nachkommen werden vor dir Bestand haben. (Ž 69,37; Ez 37,25)