Jób 10 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Výčitky Všemocnému

1 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. 2 Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. 3 K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? 4 Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? 5 Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, 6 že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? 7 Vždyť víš, že svévolník nejsem a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. 8 Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. 9 Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. 10 Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? 11 Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, 12 nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

— Bůh je Jóbovi nepřítelem

13 Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – : 14 že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. 15 Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. 16 Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. 17 Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. 18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. 19 Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu. 20 Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, 21 dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, 22 do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím. 2 Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi. 3 Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem? 4 Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se? 5 Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk, 6 že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se? 7 Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve! 8 Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit? 9 Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit? 10 Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr? 11 Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě. 12 Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech. 13 Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly: 14 Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky. 15 Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením. 16 Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mně znovu prokážeš. 17 Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem. 18 Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl! 19 Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli. 20 Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku, 21 dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu, 22 do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota.“

Bible Kralická

1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. 2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? 3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? 4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? 5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, 6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? 7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. 8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. 9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. 10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? 11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. 12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. 13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. 14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. 15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, 16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. 17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. 18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, 19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. 20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, 21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, 22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Slovo na cestu

od Biblica

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

od Biblica

1 ‘I loathe my very life; therefore I will give free rein to my complaint and speak out in the bitterness of my soul. 2 I say to God: do not declare me guilty, but tell me what charges you have against me. 3 Does it please you to oppress me, to spurn the work of your hands, while you smile on the plans of the wicked? 4 Do you have eyes of flesh? Do you see as a mortal sees? 5 Are your days like those of a mortal or your years like those of a strong man, 6 that you must search out my faults and probe after my sin – 7 though you know that I am not guilty and that no-one can rescue me from your hand? 8 ‘Your hands shaped me and made me. Will you now turn and destroy me? 9 Remember that you moulded me like clay. Will you now turn me to dust again? 10 Did you not pour me out like milk and curdle me like cheese, 11 clothe me with skin and flesh and knit me together with bones and sinews? 12 You gave me life and showed me kindness, and in your providence watched over my spirit. 13 ‘But this is what you concealed in your heart, and I know that this was in your mind: 14 if I sinned, you would be watching me and would not let my offence go unpunished. 15 If I am guilty – woe to me! Even if I am innocent, I cannot lift my head, for I am full of shame and drowned in^[1] my affliction. 16 If I hold my head high, you stalk me like a lion and again display your awesome power against me. 17 You bring new witnesses against me and increase your anger towards me; your forces come against me wave upon wave. 18 ‘Why then did you bring me out of the womb? I wish I had died before any eye saw me. 19 If only I had never come into being, or had been carried straight from the womb to the grave! 20 Are not my few days almost over? Turn away from me so that I can have a moment’s joy 21 before I go to the place of no return, to the land of gloom and utter darkness, 22 to the land of deepest night, of utter darkness and disorder, where even the light is like darkness.’