1Poslouchejte mne ostrovové, a pozorujte národové dalecí: Hospodin hned z života povolal mne, od života matky mé v pamět uvedl jméno mé,2A učinil ústa má podobná meči ostrému. V stínu ruky své skryl mne, a učiniv ze mne střelu vypulerovanou, v toule svém schoval mne.3A řekl mi: Služebník můj jsi, v Izraeli skrze tebe oslaven budu.4Já pak řekl jsem: Nadarmo jsem pracoval, daremně a marně sílu svou jsem strávil. Ale však soud můj jestiť u Hospodina, a práce má u Boha mého.5A nyní dí Hospodin, kterýž mne sformoval hned od života za služebníka svého, abych zase přivedl k němu Jákoba; (byť pak i nebyl sebrán Izrael, slávu však mám před očima Hospodinovýma; nebo Bůh můj jest síla má);6I to řekl Hospodin: Máloť by to bylo, abys mi byl služebníkem ku pozdvižení pokolení Jákobových, a k navrácení ostatků Izraelských; protož dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země.7Toto praví Hospodin vykupitel Izraelův, Svatý jeho, tomu, jímž pohrdá každý, a jehož sobě oškliví národové, služebníku panujících: Králové, vidouce tě, povstanou, a knížata klaněti se budou pro Hospodina, kterýž věrný jest, Svatého Izraelského, jenž tě vyvolil.8Toto praví Hospodin: V čas milosti vyslyším tě, a ve dni spasení spomohu tobě. Nadto ostříhati tě budu, a dám tě v smlouvu lidu, abys utvrdil zemi, a v dědictví uvedl dědictví zpuštěná;9Abys řekl vězňům: Vyjděte, těm, kteříž jsou ve tmách: Zjevte se. I budou se pásti podlé cest, a na všech místech vysokých bude pastva jejich.10Nebudou lačněti ani žízniti, nebude na ně bíti horko ani slunce; nebo slitovník jejich zprovodí je, a podlé pramenů vod povede je.11Přes to způsobím na všech horách svých cesty, a silnice mé vyvýšeny budou.12Aj, tito zdaleka přijdou, aj, onino od půlnoci a od moře, a jiní z země Sinim.13Prozpěvujte nebesa, a plésej země, a zvučně prokřikujte hory; neboť jest potěšil Hospodin lidu svého, a nad chudými svými slitoval se.14Ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne.15I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě.16Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.17Pospíšíť k tobě synové tvoji, ti pak, kteříž tě bořili a kazili, odejdou od tebe.18Pozdvihni vůkol očí svých, a pohleď, všickni ti shromáždíce se, přijdou k tobě. Živť jsem já, praví Hospodin, že se jimi všemi jako okrasou přioděješ, a otočíš se jimi jako halží nevěsta,19Proto že pustiny tvé, a pouště tvé, a zbořeniny země tvé že tehdáž těsné budou, příčinou obyvatelů, když vzdáleni budou ti, kteříž tě zžírali;20Tak že řeknou před tebou synové siroby tvé: Těsné mi jest toto místo, ustup mi, abych bydliti mohl.21I díš v srdci svém: Kdo mi naplodil těchto? Nebo jsem já byla osiřelá a osamělá, sem i tam přecházející a odcházející. Tyto, pravím, kdo vychoval? Aj, pozůstala jsem byla sama jediná. Kdež tito byli?22Toto praví Panovník Hospodin: Aj, já pozdvihnu k národům ruky své, a k lidem vyzdvihnu korouhev svou, aby přinesli syny tvé na rukou, a dcery tvé aby na plecech neseny byly.23I budou králové pěstounové tvoji, a královny jejich chovačky tvé. Tváří k zemi skláněti se budou před tebou, a prach noh tvých lízati budou, a poznáš, že jsem já Hospodin, a že nebývají zahanbeni, kteříž na mne očekávají.24Ale díš: Zdaliž odjato bude reku udatnému to, což uchvátil? A zdaž zajatý lid spravedlivého vyproštěn bude?25Anobrž tak praví Hospodin: I zajatý lid reku udatnému odjat bude, a to, což uchvátil násilník, vyproštěno bude; nebo s tím, kterýž se s tebou nesnadní, já se nesnadniti budu, a syny tvé já vysvobodím.26A nakrmím ty, kteříž tě utiskují, vlastním masem jejich, a jako mstem krví svou se zpijí. I poznáť všeliké tělo, že já Hospodin jsem spasitel tvůj, a vykupitel tvůj Bůh silný Jákobův.
Der Messias offenbart sich als der Knecht des Herrn
1Hört auf mich, ihr Inseln, und gebt acht, ihr Völker in der Ferne! Der HERR hat mich von Mutterleib an berufen und meinen Namen von Mutterschoß an bekannt gemacht. (Ž 139,16; Iz 41,1; Jr 1,5; Mt 1,20; L 1,31; Ga 1,15)2Er hat meinen Mund gemacht wie ein scharfes Schwert; er hat mich im Schatten seiner Hand geborgen und mich zu einem geschärften Pfeil gemacht; er hat mich in seinem Köcher versteckt. (2Kr 13,17; Ž 45,6; Iz 5,26; Iz 11,4; Iz 51,16; Žd 4,12; Zj 1,16)3Und er sprach zu mir: Du bist mein Knecht, bist Israel, durch den ich mich verherrliche. (Iz 42,1; Iz 43,21; Iz 60,21)4Ich aber hatte gedacht: Ich habe mich vergeblich abgemüht und meine Kraft umsonst und nutzlos verbraucht! Doch steht mein Recht bei dem HERRN und mein Lohn bei meinem Gott. (Iz 40,27; Iz 53,10; Mt 23,37; J 1,11; J 17,4)5Und nun spricht der HERR, der mich von Mutterleib an zu seinem Knecht gebildet hat, um Jakob zu ihm zurückzubringen — Israel aber wurde nicht gesammelt, und doch wurde ich geehrt in den Augen des HERRN, und mein Gott war meine Stärke —, (Iz 12,2; Iz 40,29; Iz 49,1; Mt 15,24; J 5,22; J 8,29; J 8,50; Sk 10,38; 2P 1,17)6ja, er spricht: »Es ist zu gering, dass du mein Knecht bist, um die Stämme Jakobs aufzurichten und die Bewahrten aus Israel wiederzubringen; sondern ich habe dich auch zum Licht für die Heiden gesetzt, damit du mein Heil seist bis an das Ende der Erde!« (Ž 2,8; Iz 42,6; Mk 16,15; L 2,32; Sk 13,47)
Der Herr redet zu seinem Knecht
7So spricht der HERR, der Erlöser Israels, sein Heiliger, zu dem von jedermann Verachteten, zu dem Abscheu der Nation, zu dem Knecht der Herrschenden: Könige werden es sehen und aufstehen und Fürsten anbetend niederfallen um des HERRN willen, der treu ist, um des Heiligen Israels willen, der dich auserwählt hat. (Ž 22,7; Ž 72,11; Ž 89,34; Iz 49,1; Iz 53,3; Da 7,13; Mt 26,67; J 3,19; Sk 3,14; 1K 1,9)8So spricht der HERR: Zur angenehmen Zeit habe ich dich erhört und am Tag des Heils dir geholfen; und ich will dich behüten und dich dem Volk zum Bund geben, damit du dem Land wieder aufhilfst und die verwüsteten Erbteile wieder als Erbbesitz austeilst; (Iz 42,6; Iz 51,3; Iz 61,2; Iz 61,4; 2K 6,2)9damit du zu den Gefangenen sagst: »Geht hinaus!«, und zu denen in der Finsternis: »Kommt hervor!« Sie werden an den Straßen weiden und auf allen kahlen Hügeln ihre Weide haben. (Ž 23,2; Iz 42,7; Ez 34,13; Za 9,11; J 10,9)10Sie werden weder hungern noch dürsten; keine trügerische Wasserspiegelung noch Sonne wird sie blenden; denn ihr Erbarmer wird sie führen und zu den Wasserquellen leiten. (Ž 22,27; Ž 121,6; Jr 31,9; Zj 7,16)11Ich werde alle meine Berge zum Weg machen, und meine Straßen sollen erhöht werden. (Iz 57,14; Iz 62,10)12Siehe, diese werden von ferne kommen und jene dort von Norden und von Westen, und diese aus dem Land der Sinim. (Iz 11,10; Iz 43,5; Mt 8,11; L 13,29)13Jubelt, ihr Himmel, und frohlocke, du Erde! Brecht in Jubel aus, ihr Berge, denn der HERR hat sein Volk getröstet und erbarmt sich über seine Elenden! (Iz 44,23; Iz 51,3; Iz 66,13; Jr 31,13)
Der Herr verheißt Zion sein Erbarmen und seine Rettung
14Zion sprach: »Der HERR hat mich verlassen, und der Herrscher hat mich vergessen.« (Iz 40,27; Pl 5,20; Pl 5,22; Ř 11,1)15Kann auch eine Frau ihr Kindlein vergessen, dass sie sich nicht erbarmt über ihren leiblichen Sohn? Selbst wenn sie [ihn] vergessen sollte — ich will dich nicht vergessen! (1Kr 3,26; Iz 54,10; Jr 31,20; Ř 11,29)16Siehe, in meine Hände habe ich dich eingezeichnet; deine Mauern sind allezeit vor mir. (Ex 13,9; Ex 28,29; Pís 8,6)17Deine Söhne eilen herbei; aber die dich zerstört und verwüstet haben, werden sich davonmachen! (Ezd 1,5; Iz 60,4; Iz 60,9; Ez 28,24)18Erhebe deine Augen ringsumher und sieh: Alle diese versammeln sich, sie kommen zu dir. So wahr ich lebe, spricht der HERR, du wirst sie alle wie einen Schmuck anlegen und wirst sie als Gürtel umbinden, wie eine Braut es tut. (Gn 13,14; Ž 45,10; Iz 43,5; Iz 49,12; Iz 49,22; Iz 60,4; Iz 61,10; Iz 66,12; Iz 66,20; Zj 21,2; Zj 21,9)19Denn dein Land, das öde, verwüstet und zerstört liegt, das wird nun für dich zu eng sein wegen der [vielen] Bewohner, und die dich verschlingen wollten, werden sich entfernen. (Iz 49,17; Ez 36,10; Za 2,4; Za 10,10)20Und die Söhne, die dir [einst] geraubt wurden, werden noch vor deinen Ohren sagen: Dieser Ort ist mir zu eng, gib mir Raum, dass ich wohnen kann! (Iz 49,19; Iz 54,1; Iz 60,4)21Dann wirst du bei dir selbst denken: Wer hat mir denn diese geboren, mir, der Kinderlosen und Unfruchtbaren, verbannt und verstoßen? Und wer hat mir diese großgezogen? Siehe, ich war ja allein übrig geblieben; wo waren denn diese? (Dt 28,41; Jr 31,16; Pl 1,1; Pl 1,4)22So spricht GOTT, der Herr: Siehe, ich will meine Hand zu den Heiden hin erheben und für die Völker mein Banner aufrichten; und sie werden dir deine Söhne im Gewandbausch herbringen, und deine Töchter werden auf der Schulter herbeigetragen werden. (Ž 67,4; Iz 11,10; Iz 60,4; Iz 60,9; L 13,29)23Und Könige sollen deine Wärter sein und ihre Fürstinnen deine Ammen. Sie werden vor dir niederfallen, das Angesicht zur Erde gewandt, und werden den Staub deiner Füße lecken; und du sollst erkennen, dass ich der HERR bin: Die auf mich harren, werden nicht zuschanden werden. (Ž 45,6; Iz 30,18; Iz 60,10; Iz 60,14; Pl 3,25; Ř 10,11)24Kann wohl einem Starken die Beute genommen werden? Und können rechtmäßig Gefangene entfliehen? (Iz 49,25; Jr 27,6; Mt 12,29)25Ja, so spricht der HERR: Auch die Gefangenen des Starken sollen ihm genommen werden, und die Beute des Tyrannen soll entfliehen; denn nun werde ich mit dem kämpfen, der gegen dich kämpft, und ich werde deine Kinder erretten. (Dt 33,27; Iz 41,11; Iz 51,14; Jr 31,10; L 11,22; Ko 1,13)26Ich will deine Bedrücker mit ihrem eigenen Fleisch speisen, und sie sollen trunken werden von ihrem eigenen Blut wie von Most. Und alles Fleisch soll erkennen, dass ich, der HERR, dein Erretter bin und dein Erlöser, der Starke Jakobs. (Gn 49,24; Ž 98,2; Ž 132,2; Ž 132,5; Iz 60,16; Ez 18,13; Ez 36,36; Zj 16,6)