Přihlaste se zdarma

Lukáš 1

Bible Kralická

1 Poněvadž mnozí usilovali sepsati pořádně vypravování těch věcí, kteréž jsou u nás jisté, 2 Jakž jsou nám vydali ti, kteřížto od počátku sami viděli, a služebníci toho Slova byli, 3 Vidělo se i mně, kterýž jsem toho všeho pravé povědomosti došel, tobě z gruntu o tom pořádně vypsati, výborný Theofile, 4 Abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován. 5 Byl za dnů Herodesa krále Judského kněz nějaký, jménem Zachariáš, z třídy Abiášovy, a manželka jeho ze dcer Aronových, a jméno její Alžběta. 6 Byli pak oba spravedliví před obličejem Božím, chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony. 7 A neměli plodu, protože Alžběta byla neplodná, a oba se byli zstarali ve dnech svých. 8 I stalo se, když on úřad kněžský konal v pořádku třídy své před Bohem, 9 Že vedle obyčeje úřadu kněžského los naň přišel, aby položil zápal, vejda do chrámu Páně. 10 A všecko množství lidu bylo vně, modlíce se v hodinu zápalu. 11 Tedy ukázal se jemu anděl Páně, stoje na pravé straně oltáře zápalu. 12 A uzřev jej Zachariáš, zstrašil se, a bázeň připadla na něj. 13 I řekl jemu anděl: Neboj se, Zachariáši, neboť jest uslyšána modlitba tvá, a Alžběta manželka tvá porodí tobě syna, a nazůveš jméno jeho Jan. 14 Z čehož budeš míti radost a veselé, a mnozí z jeho narození budou se radovati. 15 Bude zajisté veliký před obličejem Páně, a vína i nápoje opojného nebudeť píti, a Duchem svatým bude naplněn hned od života matky své. 16 A mnohé z synů Izraelských obrátí ku Pánu Bohu jejich. 17 Neboť, on předejde před obličejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící k opatrnosti spravedlivých, aby tak připravil Pánu lid hotový. 18 I řekl Zachariáš k andělu: Po čemž to poznám? Nebo já starý jsem, a manželka má zstarala se ve dnech svých. 19 Odpověděv anděl, řekl jemu: Jáť jsem Gabriel, kterýž stojím před obličejem Božím, a poslán jsem, abych mluvil s tebou, a tyto věci veselé tobě zvěstoval. 20 A aj, budeš němý, a nebudeš moci mluviti až do toho dne, v kterémž se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil řečem mým, kteréž se naplní časem svým. 21 Lid pak očekával Zachariáše, a divili se, že on tak prodléval v chrámě. 22 Vyšed pak, nemohl mluviti k nim. I srozuměli, že vidění viděl v chrámě. Nebo on návěští jim dával, a zůstal němý. 23 I stalo se, když se vyplnili dnové konání úřadu jeho, odšel do domu svého. 24 A po těch dnech počala Alžběta manželka jeho, a tajila se za pět měsíců, řkuci: 25 Že tak mi učinil Pán ve dnech, v nichžto vzezřel, aby odjal mé pohanění mezi lidmi. 26 V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét, 27 Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. 28 I všed k ní anděl, dí: Zdráva milosti došlá, Pán Bůh s tebou, požehnaná ty mezi ženami. 29 Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a myslila, jaké by to bylo pozdravení. 30 I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. 31 A počneš v životě a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš. 32 Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. 33 A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. 34 I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? 35 A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží. 36 A aj, Alžběta, příbuzná tvá, i ona počala syna v starosti své, a tento jest jí šestý měsíc, kteráž sloula neplodná. 37 Neboť nebude nemožné u Boha všeliké slovo. 38 I řekla Maria: Aj, služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého. I odšel od ní anděl. 39 Tedy povstavši Maria v těch dnech, odešla na hory s chvátáním do města Judova. 40 I vešla do domu Zachariášova, a pozdravila Alžběty. 41 I stalo se, jakž uslyšela pozdravení Marie Alžběta, zplésalo nemluvňátko v životě jejím, a naplněna jest Duchem svatým Alžběta. 42 I zvolala hlasem velikým a řekla: Požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého. 43 A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně? 44 Nebo aj, jakž se stal hlas pozdravení tvého v uších mých, zplésalo radostně nemluvňátko v životě mém. 45 A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť dokonány budou ty věci, kteréž jsou povědíny jí ode Pána. 46 Tedy řekla Maria: Velebí duše má Hospodina, 47 A veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém, 48 Že jest vzezřel na ponížení služebnice své; neb aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všickni národové. 49 Neboť mi učinil veliké věci ten, jenž mocný jest, a svaté jméno jeho, 50 A jehož milosrdenství od pokolení až do pokolení bojícím se jeho. 51 Dokázal moci ramenem svým, rozptýlil pyšné myšlením srdce jejich. 52 Sházel mocné s stolic, a povýšil ponížených. 53 Lačné nakrmil dobrými věcmi, a bohaté pustil prázdné. 54 Přijal Izraele, služebníka svého, pamětliv jsa na milosrdenství své 55 (Jakož mluvil k otcům našim, k Abrahamovi a semeni jeho) na věky. 56 I zůstala Maria s ní asi za tři měsíce, a potom navrátila se do domu svého. 57 Alžbětě pak naplnil se čas, aby porodila; i porodila syna. 58 A uslyšeli sousedé a přátelé její, že Hospodin veliké učinil s ní milosrdenství své, i radovali se spolu s ní. 59 Stalo se pak v den osmý, přišli obřezovati dítěte, a nazývali jej jménem otce jeho Zachariášem. 60 Ale odpověděvši matka jeho, řekla: Nikoli, ale slouti bude Jan. 61 I řekli k ní: Však nižádného není v rodu tvém, kterýž by sloul jménem tím. 62 I dávali návěští otci jeho, jak by ho chtěl nazývati. 63 A on požádav deštičky, napsal řka: Jan jest jméno jeho. I divili se všickni. 64 A ihned otevřela se ústa jeho a jazyk jeho, i mluvil, velebě Boha. 65 Tedy přišla bázeň na všecky sousedy jejich, a po všech horách Judských rozhlásána jsou všecka ta slova. 66 A všickni, kteříž o tom slyšeli, skládali to v srdci svém, řkouce: I kteraké dítě toto bude? A ruka Páně byla s ním. 67 Zachariáš pak otec jeho naplněn jest Duchem svatým, a prorokoval řka: 68 Požehnaný Pán Bůh Izraelský, že jest navštívil, a učinil vykoupení lidu svému, 69 A vyzdvihl nám roh spasení v domu Davida, služebníka svého, 70 Jakož mluvil skrze ústa proroků svých svatých, kteříž byli od věků, 71 O vysvobození z nepřátel našich, a z ruky všech, kteříž nás nenáviděli, 72 Aby učinil milosrdenství s otci našimi, a rozpomenul se na smlouvu svou svatou, 73 Na přísahu, kterouž jest přisáhl Abrahamovi, otci našemu, že jistě nám to dá, 74 Abychom bez strachu, z ruky nepřátel našich jsouce vysvobozeni, sloužili jemu, 75 V svatosti a v spravedlnosti před obličejem jeho, po všecky dny života našeho. 76 Ty pak, dítě, prorokem Nejvyššího slouti budeš, nebo předejdeš před tváří Páně připravovati cesty jeho, 77 Aby bylo dáno umění spasitelné lidu jeho na odpuštění hříchů jejich, 78 Skrze srdečné milosrdenství Boha našeho, v němžto navštívil nás, vyšed z výsosti, 79 Aby se ukázal sedícím v temnostech a v stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje. 80 Dítě pak rostlo a posilovalo se v duchu, a bylo na poušti až do dne zjevení svého lidu Izraelskému. 

Public Domain

Lukáš 1

Gute Nachricht Bibel 2018

od Deutsche Bibelgesellschaft
1 Schon viele haben versucht, die Ereignisse zusammenhängend darzustellen, die Gott unter uns geschehen ließ und mit denen er seine Zusagen eingelöst hat. 2 Diese Ereignisse sind uns überliefert in den Berichten der Augenzeugen, die von Anfang an alles miterlebt hatten und die den Auftrag erhielten, die Botschaft Gottes weiterzugeben. 3 So habe auch ich mich dazu entschlossen, all diesen Überlieferungen bis hin zu den ersten Anfängen sorgfältig nachzugehen und sie für dich, verehrter Theophilus, in der rechten Ordnung und Abfolge niederzuschreiben. (Sk 1,1) 4 Du sollst dadurch die Zuverlässigkeit der Lehre erkennen, in der du unterwiesen wurdest. 5 Zu der Zeit, als König Herodes über das jüdische Land herrschte, lebte ein Priester namens Zacharias, der zur Priestergruppe Abija gehörte. Auch seine Frau stammte aus einer Priesterfamilie; sie hieß Elisabet. 6 Beide führten ein Leben, das Gott gefiel; sie richteten sich in allem nach den Geboten und Anweisungen des Herrn. 7 Sie waren aber kinderlos, denn Elisabet konnte keine Kinder bekommen; außerdem waren sie auch schon sehr alt. (Gn 25,21) 8 Einmal hatte Zacharias wieder Dienst am Tempel in Jerusalem, weil die Priestergruppe, zu der er gehörte, gerade an der Reihe war. (1Pa 24,19) 9 Es war unter den Priestern üblich, die einzelnen Dienste durch das Los zu verteilen. An einem bestimmten Tag fiel Zacharias die Aufgabe zu, das Räucheropfer darzubringen. So ging er in das Innere des Tempels, (Ex 30,7) 10 während das ganze versammelte Volk draußen betete. 11 Da erschien ihm plötzlich der Engel des Herrn. Der Engel stand an der rechten Seite des Altars, auf dem der Weihrauch verbrannt wurde. (Sd 13,3) 12 Als Zacharias ihn sah, erschrak er und bekam große Angst. (Sd 6,22; Sd 13,22; Da 8,17; L 1,29; L 2,9) 13 Aber der Engel sagte zu ihm: »Hab keine Angst, Zacharias! Gott hat dein Gebet erhört. Deine Frau Elisabet wird dir einen Sohn gebären, den sollst du Johannes nennen. (Sd 6,23; Da 10,12; Da 10,19; L 1,30; L 2,10) 14 Dann wirst du voll Freude und Jubel sein, und noch viele andere werden sich freuen über seine Geburt. 15 Denn er ist vom Herrn zu großen Taten berufen. Als Gottgeweihter wird er keinen Wein und auch sonst keinen Alkohol trinken. Schon im Mutterleib wird der Geist Gottes ihn erfüllen, (Nu 6,3; L 1,35; L 7,33) 16 und er wird viele aus dem Volk Israel zum Herrn, ihrem Gott, zurückführen. 17 Er wird dem Herrn als Bote vorausgehen, im gleichen Geist und mit der gleichen Kraft wie der Prophet Elija. Seine Aufgabe wird es sein, das Herz der Eltern den Kindern zuzuwenden und alle Ungehorsamen auf den rechten Weg zurückzubringen. So wird er dem Herrn ein Volk zuführen, das auf sein Kommen vorbereitet ist.« (Mal 3,1; Mal 3,23; Mt 11,14; Mt 17,10) 18 Zacharias sagte zu dem Engel: »Woran soll ich erkennen, dass es wirklich so kommen wird? Ich bin doch ein alter Mann, und meine Frau ist auch schon in vorgeschrittenen Jahren.« (Gn 17,17; Gn 18,11; L 1,34) 19 Der Engel antwortete: »Ich bin Gabriel, der vor Gottes Thron steht.[1] Gott hat mich zu dir gesandt, um dir diese gute Nachricht zu bringen. (Da 8,16) 20 Was ich gesagt habe, wird zur gegebenen Zeit eintreffen. Aber weil du mir nicht geglaubt hast, wirst du so lange stumm sein und nicht mehr sprechen können, bis es eingetroffen ist.« 21 Das Volk wartete draußen auf Zacharias und wunderte sich, dass er so lange im Tempel blieb. 22 Als er schließlich herauskam, konnte er nicht zu ihnen sprechen. Da merkten sie, dass er im Tempel eine Erscheinung gehabt hatte. Er gab ihnen Zeichen mit der Hand und blieb auch weiterhin stumm. 23 Als seine Dienstwoche im Tempel beendet war, ging Zacharias nach Hause. 24 Bald darauf wurde seine Frau Elisabet schwanger und zog sich fünf Monate lang völlig zurück. Sie sagte: (Gn 21,1; Sd 13,24; 1S 1,19) 25 »Das hat der Herr an mir getan! Wegen meiner Kinderlosigkeit haben mich die Leute verachtet; aber er hat sich um mich gekümmert und die Schande von mir genommen.«[2] (Gn 21,6; Gn 30,23) 26 Als Elisabet im sechsten Monat war, sandte Gott den Engel Gabriel nach Nazaret in Galiläa (Da 8,16) 27 zu einem jungen Mädchen mit Namen Maria. Sie war noch unberührt[3] und war verlobt mit einem Mann namens Josef, einem Nachkommen Davids. (Mt 1,16) 28 Der Engel kam zu ihr und sagte: »Sei gegrüßt, Maria, der Herr ist mit dir; er hat dich zu Großem ausersehen!« (Sd 6,12; Rt 2,4) 29 Maria erschrak über diesen Gruß und überlegte, was er bedeuten sollte. (L 1,12) 30 Da sagte der Engel zu ihr: »Hab keine Angst, du hast Gnade bei Gott gefunden! (L 1,13) 31 Du wirst schwanger werden und einen Sohn gebären. Dem sollst du den Namen Jesus geben. (Gn 16,11; Gn 17,19; Sd 13,3; Iz 7,14; Mt 1,21; L 1,59; L 2,21) 32 Er wird groß sein und wird ›Sohn des Höchsten‹ genannt werden. Gott, der Herr, wird ihn auf den Thron seines Ahnherrn David erheben, (2S 7,16; Iz 9,6; Mt 20,30) 33 und er wird für immer über die Nachkommen Jakobs regieren. Seine Herrschaft wird nie zu Ende gehen.« (Da 2,44) 34 Maria fragte den Engel: »Wie soll das zugehen? Ich bin doch mit keinem Mann zusammen!« (L 1,18) 35 Er antwortete: »Gottes Geist wird über dich kommen, seine Kraft wird das Wunder vollbringen. Deshalb wird auch das Kind, das du zur Welt bringst, heilig und Sohn Gottes genannt werden. (Mt 1,18; L 4,18) 36 Auch Elisabet, deine Verwandte, bekommt einen Sohn – trotz ihres Alters. Sie ist bereits im sechsten Monat, und es hieß doch von ihr, sie könne keine Kinder bekommen. 37 Für Gott ist nichts unmöglich.« (Jb 42,2) 38 Da sagte Maria: »Ich gehöre dem Herrn, ich bin bereit.[4] Es soll an mir geschehen, was du gesagt hast.« Darauf verließ sie der Engel. 39 Bald danach machte sich Maria auf den Weg und eilte zu einer Stadt im Bergland von Judäa. 40 Dort ging sie in das Haus von Zacharias und begrüßte Elisabet. 41 Als Elisabet ihren Gruß hörte, hüpfte das Kind in ihrem Leib. Da wurde sie vom Geist Gottes erfüllt 42 und rief laut: »Gesegnet bist du von Gott, auserwählt unter allen Frauen, und gesegnet ist die Frucht deines Leibes! (Sd 5,24; Júd 13,18) 43 Wie komme ich zu der Ehre, dass die Mutter meines Herrn mich besucht? 44 Ja, das bist du; denn[5] in dem Augenblick, als dein Gruß an mein Ohr drang, machte das Kind einen Freudensprung in meinem Leib. 45 Du darfst dich freuen, denn du hast geglaubt, dass sich erfüllen wird, was der Herr dir ankündigen ließ.« (Gn 15,6) 46 Maria aber sprach: »Mein Herz preist den Herrn, (1S 2,1) 47 alles in mir jubelt vor Freude über Gott, meinen Retter! (Iz 43,3; Abk 3,18) 48 Ich bin nur seine geringste Dienerin, und doch hat er sich mir zugewandt. Jetzt werden die Menschen mich glücklich preisen in allen kommenden Generationen; 49 denn Gott hat Großes an mir getan, er, der mächtig und heilig ist. 50 Sein Erbarmen hört niemals auf; er schenkt es allen, die ihn ehren, von einer Generation zur andern. (Ž 103,8; Ž 103,17) 51 Jetzt hebt er seinen gewaltigen Arm und fegt die Stolzen weg samt ihren Plänen. (Dt 5,15; Dt 26,8) 52 Jetzt stürzt er die Mächtigen vom Thron und richtet die Unterdrückten auf. (Ž 75,8; Mt 23,12; Jk 4,6; Jk 4,10) 53 Den Hungernden gibt er reichlich zu essen und schickt die Reichen mit leeren Händen fort. (Ž 34,11; Ž 107,9; L 6,21) 54 Er hat an seinen Diener Israel gedacht und sich über sein Volk erbarmt. (Gn 17,7; Ž 98,3; Mi 7,20) 55 Wie er es unsern Vorfahren versprochen hatte, Abraham und seinen Nachkommen für alle Zeiten.« 56 Maria blieb etwa drei Monate bei Elisabet und kehrte dann wieder nach Hause zurück. 57 Als für Elisabet die Zeit der Entbindung gekommen war, gebar sie einen Sohn. 58 Die Nachbarn und Nachbarinnen und die Verwandten hörten es und freuten sich mit, dass Gott so großes Erbarmen mit ihr gehabt hatte. 59 Als das Kind acht Tage alt war und beschnitten werden sollte, kamen sie alle dazu. Sie wollten es nach seinem Vater Zacharias nennen. (Gn 17,12) 60 Aber die Mutter sagte: »Nein, er soll Johannes heißen!« (L 1,13) 61 Sie wandten ein: »Warum denn? In deiner ganzen Verwandtschaft gibt es keinen, der so heißt.« 62 Sie fragten den Vater durch Zeichen, wie der Sohn heißen solle. 63 Zacharias ließ sich eine Schreibtafel geben und schrieb: »Er heißt Johannes.« Und sie wunderten sich alle. 64 Im selben Augenblick konnte Zacharias wieder sprechen, und sofort fing er an, Gott zu preisen. (L 1,20) 65 Da ergriff alle, die aus der Nachbarschaft gekommen waren, ehrfürchtiges Staunen, und im ganzen Bergland von Judäa sprachen die Leute über das, was geschehen war. 66 Alle, die davon hörten, dachten darüber nach und fragten sich: »Was wird aus dem Kind einmal werden?« Denn es war offensichtlich, dass der Herr etwas Besonderes mit Johannes vorhatte. 67 Erfüllt vom Geist Gottes sprach der Vater des Kindes prophetische Worte: 68 »Gepriesen sei der Herr, der Gott Israels; denn er ist uns zu Hilfe gekommen und hat sein Volk befreit! (Ž 41,14; Ž 72,18; Ž 111,9; L 4,18; L 7,16; L 19,44) 69 Einen starken Retter hat er uns gesandt, einen Nachkommen seines Dieners David! (Ž 132,17; Mt 20,30) 70 So hat er es durch seine heiligen Propheten schon seit Langem angekündigt: (Iz 9,1; Mi 5,1; Ř 1,2) 71 Er wollte uns retten vor unseren Feinden, aus der Gewalt all derer, die uns hassen. (Ž 106,10) 72 Er wollte unseren Vorfahren Erbarmen erweisen und die Zusagen seines heiligen Bundes nicht vergessen, den er mit ihnen geschlossen hatte. (Lv 26,42; Ž 105,8; Ž 106,45) 73 Schon unserem Ahnvater Abraham hat er mit einem Eid versprochen, (Gn 22,16; Mi 7,20) 74-75 uns aus der Macht der Feinde zu befreien, damit wir keine Furcht mehr haben müssen und unser Leben lang ihm dienen können als Menschen, die ganz ihrem Gott gehören und tun, was er von ihnen verlangt. (Tt 2,12; Tt 2,14) 76 Und du, mein Kind – ein Prophet des Höchsten wirst du sein; du wirst dem Herrn vorausgehen, um den Weg für ihn zu bahnen. (Mal 3,1; Mt 11,10; Mk 1,2) 77 Du wirst dem Volk des Herrn verkünden, dass nun die versprochene Rettung kommt, weil Gott ihnen ihre Schuld vergeben will. (Jr 31,34) 78 Unser Gott ist voll Liebe und Erbarmen; er schickt uns den Retter, das Licht, das von oben kommt. (Ex 34,6; Mal 3,20) 79 Dieses Licht leuchtet allen, die im Dunkeln sind, die im finsteren Land des Todes leben; es wird uns führen und leiten, dass wir den Weg des Friedens finden.« (Iz 9,1; Iz 9,5; Iz 42,6; Mt 4,16; L 2,14) 80 Johannes wuchs heran und nahm zu an Verstand. Später zog er sich in die Wüste zurück bis zu dem Tag, an dem er unter dem Volk Israel offen mit seinem Auftrag hervortreten sollte. (Sd 13,24; 1S 2,26; L 2,40; L 2,52) 

Gute Nachricht Bibel, durchgesehene Neuausgabe, © 2018 Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart