Žalm 106

Bible Kralická

1 Halelujah. Oslavujte Hospodina, nebo dobrý jest, nebo na věky milosrdenství jeho. 

2 Kdo může vymluviti nesmírnou moc Hospodinovu, a vypraviti všecku chválu jeho? 

3 Blahoslavení, kteříž ostříhají soudu, a činí spravedlnost každého času. 

4 Pamatuj na mne, Hospodine, pro milost k lidu svému, navštěv mne spasením svým, 

5 Abych užíval dobrých věcí s vyvolenými tvými, a veselil se veselím národu tvého, a chlubil se spolu s dědictvím tvým. 

6 Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali. 

7 Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém. 

8 A však vysvobodil je pro jméno své, aby v známost uvedl moc svou. 

9 Nebo přimluvil moři Rudému, a vyschlo; i provedl je skrze hlubiny, jako po poušti. 

10 A tak zachoval je od ruky toho, jenž jich nenáviděl, a vyprostil je z ruky nepřítele. 

11 V tom přikryly vody ty, kteříž je ssužovali, nezůstalo ani jednoho z nich. 

12 A ačkoli věřili slovům jeho, a zpívali chválu jeho, 

13 Však rychle zapomenuli na skutky jeho, a nečekali na radu jeho; 

14 Ale jati jsouce žádostí na poušti, pokoušeli Boha silného na pustinách. 

15 I dal jim, čehož se jim chtělo, a však dopustil hubenost na život jejich. 

16 Potom, když horlili proti Mojžíšovi v vojště, a Aronovi, svatému Hospodinovu, 

17 Otevřevši se země, požřela Dátana, a přikryla zběř Abironovu. 

18 A roznícen byl oheň na rotu jejich, plamen spálil bezbožníky. 

19 Udělali i tele na Orébě, a skláněli se slitině. 

20 A změnivše slávu svou v podobiznu vola, jenž jí trávu, 

21 Zapomněli na Boha silného, spasitele svého, kterýž činil veliké věci v Egyptě. 

22 A předivné v zemi Chamově, přehrozné při moři Rudém. 

23 Pročež řekl, že je vypléní, kdyby se byl Mojžíš, vyvolený jeho, nepostavil v té mezeře před ním, a neodvrátil prchlivosti jeho, aby nehubil. 

24 Za tím zošklivili sobě zemi žádanou, nevěříce slovu jeho. 

25 A repcíce v staních svých, neposlouchali hlasu Hospodinova. 

26 A protož pozdvihl ruky své proti nim, aby je rozmetal po poušti, 

27 A aby rozptýlil símě jejich mezi pohany, a rozehnal je do zemí. 

28 Spřáhli se také byli s modlou Belfegor, a jedli oběti mrch. 

29 A tak dráždili Boha skutky svými, až se na ně obořila rána, 

30 Až se postavil Fínes, a pomstu vykonal, i přetržena jest rána ta. 

31 Což jest mu počteno za spravedlnost od národu do pronárodu, a až na věky. 

32 Opět ho byli popudili při vodách sváru, až se i Mojžíšovi zle stalo pro ně. 

33 Nebo k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými. 

34 K tomu nevyplénili ani národů těch, o kterýchž jim byl Hospodin poručil, 

35 Ale směšujíce se s těmi národy, naučili se skutkům jejich, 

36 A sloužili modlám jejich, kteréž jim byly osídlem. 

37 Obětovali zajisté syny své a dcery své ďáblům. 

38 A vylili krev nevinnou, krev synů svých a dcer svých, kteréž obětovali trapidlům Kananejským, tak že poškvrněna jest země těmi vraždami. 

39 I zmazali se skutky svými, a smilnili činy svými. 

40 Protož rozpáliv se v prchlivosti Hospodin na lid svůj, v ošklivost vzal dědictví své. 

41 A vydal je v ruce pohanů. I panovali nad nimi ti, jenž je v nenávisti měli, 

42 A utiskali je nepřátelé jejich, tak že sníženi jsou pod ruku jejich. 

43 Mnohokrát je vysvobozoval, oni však popouzeli ho radou svou, pročež potlačeni jsou pro nepravost svou. 

44 A však patřil na úzkost jejich, a slyšel křik jejich. 

45 Nebo se rozpomenul na smlouvu svou s nimi, a želel toho podlé množství milosrdenství svých, 

46 Tak že naklonil k nim lítostí všecky, kteříž je u vězení drželi. 

47 Zachovej nás, Hospodine Bože náš, a shromažď nás z těch pohanů, abychom slavili jméno tvé svaté, a chlubili se v chvále tvé. 

48 Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský od věků až na věky. Na to rciž všecken lid: Amen, Halelujah. 

Public Domain

Žalm 106

Gute Nachricht Bibel 2018

od Deutsche Bibelgesellschaft

Israels Untreue und Gottes Treue

1 Halleluja – Preist den HERRN! Dankt dem HERRN, denn er ist gut zu uns, seine Liebe hört niemals auf! (Ž 118,1) 

2 Wer könnte alle seine großen Taten nennen und ihn dafür gebührend preisen? 

3 Wie glücklich sind alle, die sich nach Gottes Ordnungen richten und jederzeit tun, was er verlangt! 

4 Wenn du deinem Volk deine Liebe zeigst, HERR, dann denk auch an mich! Wenn du es befreist, dann hilf auch mir! 

5 Lass mich das Glück deiner Erwählten erleben, gemeinsam mit deinem Volk mich freuen und jubeln mit allen, die dir gehören. 

6 Wir haben uns versündigt, wir genauso wie unsere Väter, wir haben Unrecht getan und Schuld auf uns geladen. (Da 9,5) 

7 Unsere Vorfahren haben nichts gelernt aus Gottes Wundertaten damals in Ägypten. Sie vergaßen die vielen Zeichen seiner Güte, schon am Ufer des Schilfmeers widersetzten sie sich ihm. (Ex 14,11) 

8 Trotzdem rettete er sie und zeigte seine gewaltige Macht, denn seine Ehre stand auf dem Spiel. (Ex 14,21) 

9 Er bedrohte das Schilfmeer und es trocknete aus. Wo sonst abgrundtiefes Wasser ist, ließ er sie wie auf Wüstenboden gehen. 

10 Er rettete sie vor den hasserfüllten Feinden und befreite sie aus ihrer Gewalt. 

11 Das Wasser deckte die Verfolger zu, nicht einer von ihnen blieb übrig. – 

12 Da schenkten sie seinen Worten Vertrauen und priesen ihn mit einem Lied. (Ex 14,31; Ex 15,1) 

13 Doch bald schon vergaßen sie seine Taten; sie warteten nicht, bis sein Plan sich erfüllte. (Nu 11,4; Nu 11,18; Nu 11,31) 

14 In der Wüste forderten sie Gott heraus, weil sie ihrer Gier nicht widerstanden. 

15 Er schickte ihnen, was sie verlangten; dann aber machte er sie so krank, dass sie immer schwächer wurden. 

16 Im Lager wurden sie neidisch auf Mose und auf Aaron, den geweihten Diener des HERRN. (Nu 16,1; Nu 16,31) 

17 Da öffnete sich plötzlich die Erde, verschlang Datan und Abiram samt Anhang und schloss sich wieder über ihnen. 

18 Ein Feuer flammte auf in ihrer Mitte und verzehrte die ganze rebellische Horde. 

19 Am Horeb machten sie sich ein Stierbild, sie warfen sich nieder vor gegossenem Metall. (Ex 32,1) 

20 Die Herrlichkeit ihres Gottes vertauschten sie mit dem Bild eines Rindviehs, das Gras frisst. (Ř 1,23) 

21 Gott, ihren Retter, vergaßen sie, seine machtvollen Taten in Ägypten, 

22 seine Wunder bei den Nachkommen Hams, sein Ehrfurcht gebietendes Tun am Schilfmeer. 

23 Darum plante er, sie alle umzubringen; doch Mose, sein Erwählter, trat dazwischen, er warf sich für sie in die Bresche und wandte den Zorn Gottes von ihnen ab, sodass sie nicht ausgerottet wurden. (Ez 22,30) 

24 Dann verschmähten sie das herrliche Land, weil sie der Zusage Gottes misstrauten; (Nu 13,21; Dt 1,26) 

25 sie meuterten in ihren Zelten und wollten dem HERRN nicht mehr gehorchen. 

26 Da schwor er ihnen mit erhobener Hand, sie in der Wüste sterben zu lassen (Nu 14,22; Nu 14,29) 

27 und ihre Nachkommen in alle Welt zu zerstreuen, damit sie unter fremden Völkern sterben. 

28 Sie ließen sich sogar darauf ein, Baal, den Götzen vom Berg Pegor, zu verehren. Sie aßen das Fleisch von Opfertieren, die man toten Götzen dargebracht hatte. (Nu 25,1) 

29 Sie reizten den HERRN zum Zorn mit ihrem Treiben und plötzlich kam das Unheil über sie. 

30 Doch Pinhas trat vor und hielt Gericht und die Seuche hörte wieder auf. 

31 Sein Tun fand Gottes Anerkennung; ihm und seinen Nachkommen wollte Gott diese Tat nie vergessen. 

32 Bei der Quelle von Meriba geschah es wieder: Sie forderten Gottes Zorn heraus und brachten Mose damit in Bedrängnis. (Nu 20,2; Nu 20,24) 

33 Sie hatten ihn so sehr gereizt, dass er redete, ohne zu überlegen. 

34 Sie tilgten die anderen Völker nicht aus, obwohl es der HERR so befohlen hatte. (Dt 7,1) 

35 Sie verschwägerten sich mit den fremden Völkern und nahmen deren Gebräuche an. 

36 Sie warfen sich nieder vor den Götzen, die ihnen zum Verhängnis wurden. 

37 Sie nahmen ihre Söhne und Töchter und brachten sie den Dämonen als Opfer dar. (Lv 18,21) 

38 Das Blut von Schuldlosen vergossen sie, das Blut ihrer eigenen Kinder, die sie für die Götzen Kanaans schlachteten; dadurch entweihten sie das Land. 

39 Sie wurden unrein durch ihr Treiben; was sie taten, war Untreue gegen Gott. 

40 Der HERR wurde zornig auf sein Volk, er sah sein Eigentum nur noch mit Abscheu. (Sd 2,10) 

41 Er lieferte sie an fremde Völker aus und hasserfüllte Leute herrschten über sie. 

42 Die Feinde beuteten sie aus und unterdrückten sie mit harter Hand. 

43 Oft genug befreite sie der HERR; sie aber blieben widerspenstig und gerieten durch ihre Schuld immer tiefer in Not. 

44 Doch wenn er ihre Hilfeschreie hörte und ihre Angst und Verzweiflung sah, 

45 dann dachte er wieder an seinen Bund, an das, was er ihnen versprochen hatte. In seiner Güte taten sie ihm leid. 

46 Darum ließ er sie Erbarmen finden bei allen, die sie gefangen hielten. 

47 HERR, unser Gott, rette uns doch! Hol uns heraus aus den fremden Völkern und führe uns wieder zusammen! Dann werden wir dich preisen, dich, unseren heiligen Gott; und unsere größte Freude wird es sein, dir zu danken! (Dt 30,1) 

48 Gepriesen sei der HERR, der Gott Israels, vom Anfang der Zeiten bis in alle Zukunft! Und alle sollen sagen: »Amen! Halleluja!« 

Gute Nachricht Bibel, durchgesehene Neuausgabe, © 2018 Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart