1Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.2Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.3Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.4Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.5Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.6Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.7K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,8(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.9Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.10Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,11A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.12Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.13Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.14Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,15A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.16Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.17Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.18Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.19Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.20Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:21Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.22Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.23Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.24Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.25V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.26Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.27Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.28Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.29Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.30Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.31Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.32On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.33Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.34Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.35Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
1Auf, mein Herz, preise den HERRN! HERR, mein Gott, wie groß du bist! In Hoheit und Pracht bist du gekleidet, (Ž 93,1)2in Licht gehüllt wie in einen Mantel. Den Himmel spannst du aus wie ein Zeltdach. (Iz 40,22; 1Tm 6,16)3Droben über dem Himmelsozean hast du deine Wohnung gebaut. Du nimmst die Wolken als Wagen oder fliegst auf den Flügeln des Windes. (Ž 29,10; Ž 68,5)4Stürme sind deine Boten und das Feuer ist dein Gehilfe. (Žd 1,7)5Du hast die Erde auf Pfeilern erbaut, nun steht sie fest und stürzt nicht zusammen. (Jb 38,6)6Die Fluten hatten das Land bedeckt, das Wasser stand über den Bergen. (Gn 1,9; Jb 38,8)7Vor deiner Stimme bekam es Angst; es floh vor dem Grollen deines Donners.8Von den Bergen floss es ab in die Täler, an den Ort, den du ihm zugewiesen hast.9Dann hast du dem Wasser Grenzen gesetzt, nie wieder darf es die Erde überfluten.10Du lässt Quellen entspringen und zu Bächen werden; zwischen den Bergen suchen sie ihren Weg. (Ž 65,10)11Sie dienen den wilden Tieren als Tränke, Wildesel löschen dort ihren Durst.12An den Ufern bauen die Vögel ihre Nester, aus dichtem Laub ertönt ihr Gesang.13Vom Himmel schickst du den Regen auf die Berge und gibst der Erde reichlich zu trinken.14Du lässt das Gras sprießen für das Vieh und lässt die Pflanzen wachsen, die der Mensch für sich anbaut, damit die Erde ihm Nahrung gibt:15Der Wein macht ihn froh, das Öl macht ihn schön, das Brot macht ihn stark.16Auch die großen Bäume trinken sich satt, die Libanonzedern, die du gepflanzt hast.17In ihren Zweigen nisten die Vögel, hoch in den Wipfeln[1] hausen die Störche.18Den Steinböcken gehören die hohen Berge, in den Felsen finden die Klippdachse Zuflucht.19Du hast den Mond gemacht, um die Zeit zu teilen; die Sonne weiß, wann sie untergehen muss.20Schickst du die Dunkelheit, so wird es Nacht und die Tiere im Dickicht regen sich.21Die jungen Löwen brüllen nach Beute; sie erwarten von dir, Gott, dass du sie satt machst. (Jb 38,39)22Geht dann die Sonne auf, so ziehen sie sich zurück und ruhen in ihren Verstecken aus.23Nun erwacht der Mensch; er geht an seine Arbeit und müht sich, bis es wieder Abend wird.24HERR, was für Wunder hast du vollbracht! Alles hast du weise geordnet; die Erde ist voll von deinen Geschöpfen. (Gn 1,31)25Da ist das weite, unermessliche Meer, darin wimmelt es von Lebewesen, von großen und kleinen Tieren.26Schiffe ziehen dort ihre Bahn und die gefährlichen Meerungeheuer – du hast sie geschaffen, um damit zu spielen. (Jb 40,25)27Alle deine Geschöpfe warten darauf, dass du ihnen Nahrung gibst zur rechten Zeit. (Ž 104,21; Ž 136,25; Ž 145,15; Ž 147,9)28Sie nehmen, was du ihnen ausstreust; du öffnest deine Hand und sie alle werden satt.29Doch wenn du dich abwendest, sind sie verstört. Wenn du den Lebenshauch zurücknimmst, kommen sie um und werden zu Staub. (Ž 90,3)30Schickst du aufs Neue deinen Atem, so entsteht wieder Leben. Du erneuerst das Gesicht der Erde. (Gn 2,7; Ez 37,9)31Die Herrlichkeit des HERRN bleibe für immer bestehen; der HERR freue sich an allem, was er geschaffen hat!32Er sieht die Erde an und sie bebt, er berührt die Berge und sie rauchen. (Sír 16,18)33Ich will dem HERRN singen mein Leben lang; meinen Gott will ich preisen, solange ich atme.34Ich möchte ihn erfreuen mit meinem Lied, denn ich selber freue mich über ihn.35Wer sich gegen den HERRN empört, soll von der Erde verschwinden, es soll keine Unheilstifter mehr geben! Auf, mein Herz, preise den HERRN! Preist alle den HERRN – Halleluja!