1Byl pak pokřik veliký lidu i žen jejich na bratří jich Židy.2Nebo někteří pravili: Synů a dcer máme tak mnoho, že za ně obilé jednáme, abychom jísti a živi býti mohli.3Jiní opět pravili: Pole svá i vinice své, a domy své zzastavovati musíme, abychom obilé jednati mohli v hladu tomto.4Jiní ještě pravili: Musíme vypůjčiti peněz, abychom dali plat králi, na svá pole i vinice své,5Ješto aj, jakož tělo bratří našich, tak těla naše, jakož synové jejich, tak i synové naši. A však my musíme podrobovati syny své a dcery své v službu, a některé již ze dcer našich podrobeny jsou, a nemůžeme s nic býti, poněvadž pole naše a vinice naše drží jiní.6Protož rozhněval jsem se velmi, když jsem slyšel křik jejich a slova taková.7I uložil jsem v srdci svém, abych domlouval přednějším a knížatům, řka jim: Vy jste ti, jenž obtěžujete jeden každý bratra svého. I svolal jsem proti nim shromáždění veliké.8A řekl jsem jim: My vyplacujeme bratří své Židy, kteříž prodáni byli pohanům, podlé možnosti naší. Což vy zase prodávati máte bratří vaše, anobrž což je sobě prodávati budete? Kteřížto umlkli a nenalezli odpovědi.9Řekl jsem dále: Není to dobře, což děláte. Zdali v bázni Boha našeho nemáte choditi raději než v pohanění pohanů, nepřátel našich?10I já také s bratřími svými a s služebníky svými mohl bych bráti od nich peníze aneb obilé, a však odpusťme jim medle ten dluh.11Navraťte jim, prosím, ještě dnes pole jejich, vinice jejich, zahrady olivové jejich i domy jejich, i ten stý díl peněz, obilé, vína i oleje, kterýž od nich béřete.12Odpověděli: Navrátíme, aniž čeho od nich vyhledávati budeme; tak učiníme, jakž ty pravíš. Tedy svolav kněží, zavázal jsem je přísahou, aby tak učinili.13Vytřásl jsem také podolek svůj, a řekl jsem: Tak vytřes Bůh každého muže, kdož by nenaplnil slova tohoto, z domu jeho, z úsilí jeho, a tak buď vytřesený a prázdný. I řeklo všecko shromáždění: Amen, a chválili Hospodina. I učinil lid tak.14Anobrž také ode dne, v němž jsem postaven, abych byl vývodou jejich v zemi Judské, od léta dvadcátého až do léta třidcátého druhého Artaxerxa krále, za dvanácte let, ani já ani bratří moji pokrmu knížecího jsme nejedli,15Ješto vývodové prvnější, kteříž byli přede mnou, obtěžovali lid, berouce od nich chléb a víno mimo čtyřidceti lotů stříbra. Nadto i služebníci jejich ssužovali lid, čehož jsem já nečinil, boje se Boha.16Alebrž také i při opravování zdi pracoval jsem, aniž jsme skupovali rolí, ano i všickni služebníci moji byli tu shromážděni k dílu.17Přesto Židé a knížat půl druhého sta osob, a kteříž přicházeli k nám z národů okolních, jídali u stolu mého.18Pročež strojívalo se toho na každý den jeden vůl, šest ovec výborných, též i ptáci byli mi strojeni, a v jednom z desíti dnů všelijakého vína dávalo se dosti. Však s tím se vším pokrmu knížecího nežádal jsem, nebo těžká poroba vzložena byla na lid ten.19Budiž pamětliv na mne, Bože můj, k dobrému, což jsem pak koli činil při lidu tomto.
— Boj proti útisku - Nehemjáš se zastává utiskovaných, napomíná věřitele, netrvá na svých právech.
1 Strhl se pak veliký křik lidu, zvláště žen, proti jejich bratřím Judejcům.2 Jedni říkali: „Je nás mnoho s našimi syny a dcerami, musíme shánět obilí, abychom měli co jíst a zůstali naživu.“3 Jiní říkali: „Svá pole, vinice a domy dáváme do zástavy, abychom sehnali obilí v tom hladu.“4 Jiní opět říkali: „Museli jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále.5 A přece jsme se svými bratry jedno tělo, naše děti jsou jako jejich děti. Jenže my musíme své syny a dcery prodávat do otroctví, některé z našich dcer se již otrokyněmi staly, a nemůžeme nic proti tomu dělat. Naše pole a vinice patří jiným.“ 6 Když jsem slyšel jejich křik a tato slova, vzplanul jsem hněvem.7 Rozhodl jsem se, že proti šlechticům a představenstvu povedu při. Vytkl jsem jim: „Půjčujete svým bratřím na lichvářský úrok,“ a svolal jsem proti nim velké shromáždění.8 Řekl jsem jim: „My jsme vykoupili, pokud nám bylo možno, své bratry Judejce, prodané pohanům. Naproti tomu vy své bratry prodáváte, aby byli prodáváni nám.“ Zmlkli a nenašli slov.9 Pokračoval jsem: „Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem a uvarovat se pohanění ze strany pohanů, našich nepřátel?10 Také já, moji bratři a moji lidé, bychom od nich mohli požadovat úrok z peněz a obilí. Upustíme však od toho dluhu.11 Vraťte jim ještě dnes jejich pole, vinice, olivoví a domy i příslušnou částku peněz, obilí, moštu a čerstvého oleje, za něž jste jim půjčku poskytli.“12 Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ Svolal jsem tedy kněze a zavázal lid přísahou, že toto slovo dodrží.13 Také jsem vytřepal záhyby svého roucha a řekl jsem: „Právě tak nechť vytřepe Bůh každého muže, který toto slovo nedodrží, z jeho domu a vlastnictví; tak buď vytřepán a vyprázdněn.“ Nato celé shromáždění odpovědělo: „Amen.“ I chválili Hospodina, a lid to slovo dodržel. 14 Také ode dne, kdy mě král ustanovil místodržitelem v zemi judské, od dvacátého roku až do třicátého druhého roku krále Artaxerxa, po dobu dvanácti let, jsem ani já ani moji bratři nebrali místodržitelské příjmy.15 Dřívější místodržitelé, moji předchůdci, zatěžovali totiž lid tím, že na něm vymáhali mimo pokrm a víno čtyřicet šekelů stříbra, rovněž jejich lidé vykořisťovali lid. Já však jsem tak nejednal z bázně před Bohem.16 Nadto jsem se účastnil oprav hradeb. Pole jsme neskupovali, ale všichni moji lidé tam byli zapojeni do díla.17 Judejci a představenstvo, sto padesát osob, mimo ty, kteří k nám přicházeli z okolních pohanů, sedali u mého stolu.18 Bylo třeba každý den připravovat jednoho býka a šest vybraných ovcí. Dále byla pro mě připravována drůbež a jednou za deset dní množství různého vína. Přitom jsem neuplatňoval nárok na místodržitelské příjmy, protože na tomto lidu už těžce spočívala služba.19 „Pamatuj na mne, Bože můj, v dobrém, na všechno, co jsem pro tento lid učinil.“
1Prostí lidé a zvláště ženy tehdy velmi naříkali na své židovské bratry.2Jedni říkali: „Máme tolik synů a dcer, že za ně pořizujeme obilí, abychom měli co jíst a přežili.“3Jiní říkali: „Musíme svá pole, vinice i domy dávat do zástavy, abychom v tom hladu pořídili obilí.“4Další říkali: „Musíme si půjčovat peníze na královskou daň z našich polí a vinic.5Nejsme snad stejní jako naši bratři? Nejsou naše děti jako jejich děti?! Vždyť budeme muset prodat své syny a dcery do otroctví! Některé z našich dcer už jsou v porobě a my jsme bezmocní; vždyť naše pole a vinice už nám nepatří.“6Když jsem uslyšel jejich křik a jejich slova, velmi mě to rozhněvalo.7Rozhodl jsem se, že to knížatům a hodnostářům vytknu. „Vy všichni odíráte své bratry!“ řekl jsem jim a svolal kvůli nim veřejné shromáždění.8Tam jsem jim řekl: „Kdykoli jsme mohli, vykoupili jsme své židovské bratry, kteří se museli prodat pohanům. A vy jim teď své bratry prodáváte, aby je zase prodali nám?!“ Nato zmlkli a neměli co říci.9„Co děláte, není správné,“ pokračoval jsem. „Nemáte raději žít v bázni před naším Bohem, aby nás nepřátelské národy neměly proč hanět?10I já se svými bratry a mládenci jsem jim půjčil peníze a obilí. Nechme už toho odírání!11Vraťte jim ještě dnes jejich pole, vinice, olivy a domy a také úrok z peněz, z obilí, vína i oleje, za který jim půjčujete!“12„Všechno vrátíme,“ odpověděli na to. „Už od nich nebudeme nic požadovat. Uděláme, jak říkáš.“ Svolal jsem tedy kněze a zavázal knížata i hodnostáře přísahou, že se tak zachovají.13Pak jsem vytřásl kapsu svého pláště a prohlásil: „Každého, kdo nedodrží své slovo, ať Bůh takto vytřese z jeho domu i z jeho vlastnictví. Takto ať zůstane vytřesen a prázdný.“ Celé shromáždění na to odpovědělo: „Amen,“ a chválili Hospodina. Lid se pak zachoval podle tohoto slova.14Celých těch dvanáct let ode dne, kdy jsem byl jmenován místodržícím v Judsku, od dvacátého do dvaatřicátého roku krále Artaxerxe,[1] jsem se svými bratry nepobíral místodržitelské dávky.15Všichni místodržící přede mnou přitom od lidu vymáhali denní dávku 40 šekelů[2] stříbra na jídlo a víno. Také jejich mládenci lid utiskovali. Já jsem ale z úcty k Bohu nic takového nedělal.16Osobně jsem pomáhal s opravou hradeb. Neskupovali jsme pozemky, naopak, všichni mí muži se zapojili do díla.17U mého stolu sedávalo 150 židovských hodnostářů a k tomu všichni návštěvníci z okolních národů.18Každý den se na můj účet podával jeden býk, šest vybraných ovcí a množství drůbeže. Každých deset dní se podávala hojnost veškerého vína. Přesto jsem ale nepožadoval místodržitelské dávky, protože lid tížily jiné povinnosti.19Pamatuj na mě, Bože můj, v dobrém. Pamatuj na vše, co jsem pro tento lid vykonal.
Schuldenerlass und Nehemias selbstlose Amtsführung
1Die Männer des einfachen Volkes und ihre Frauen erhoben aber laute Klage gegen ihre jüdischen Stammesbrüder. (Iz 34,8)2Die einen sagten: Unsere Söhne und unsere Töchter - wir sind viele, wir müssen Getreide bekommen, damit wir zu essen haben und leben können. (2Kr 4,1; Mt 18,25)3Andere sagten: Wir müssen unsere Felder, Weinberge und Häuser verpfänden, um in der Hungerzeit Getreide zu bekommen.4Wieder andere sagten: Auf unsere Felder und Weinberge mussten wir Geld aufnehmen für die Steuern des Königs.5Wir sind doch vom selben Fleisch wie unsere Stammesbrüder; unsere Kinder sind ihren Kindern gleich und doch müssen wir unsere Söhne und Töchter zu Sklaven erniedrigen. Einige von unseren Töchtern sind schon erniedrigt worden. Wir sind machtlos und unsere Felder und Weinberge gehören anderen. (Lv 25,39)6Als ich ihre Klage und diese Worte hörte, wurde ich sehr zornig.7Ich überlegte mir die Sache; dann stellte ich die Vornehmen und die Beamten zur Rede und sagte zu ihnen: Die eigenen Stammesbrüder bedrückt ihr mit Schuldforderungen. Und ich berief ihretwegen eine große Versammlung ein8und sagte zu ihnen: Wir haben von unseren jüdischen Stammesbrüdern, die an andere Völker verkauft worden waren, so viele wie möglich losgekauft. Ihr aber, ihr wollt eure eigenen Stammesbrüder verkaufen, damit sie dann wieder an uns verkauft werden. Da schwiegen sie und wussten nichts zu erwidern. (Lv 25,47)9Darauf sagte ich: Was ihr tut, ist nicht recht. Solltet ihr nicht in der Furcht vor unserem Gott wandeln angesichts des Hohnes der Völker, unserer Feinde? (Lv 25,35)10Auch ich und meine Brüder und meine Leute haben Stammesbrüdern Geld und Getreide geliehen. Erlassen wir ihnen doch diese Schuldforderungen!11Gebt ihnen unverzüglich ihre Äcker und Weinberge, ihre Ölgärten und Häuser zurück sowie die Prozente auf Geld und Getreide, Wein und Öl, die ihr ihnen geliehen habt! (Dt 15,1)12Da erklärten sie: Wir wollen alles zurückgeben und nichts mehr von ihnen fordern. Wir wollen tun, was du gesagt hast. Darauf rief ich die Priester herbei und ließ die Leute schwören, dass sie ihre Zusage halten würden.13Dann schüttelte ich den Bausch meines Gewandes aus und sagte: Genauso schüttle Gott jeden, der diese Zusage nicht hält, aus seinem Haus und seinem Eigentum; er sei ebenso ausgeschüttelt und leer. Die ganze Versammlung antwortete: Amen, so sei es! und pries den HERRN; und das Volk erfüllte die Zusage.14Außerdem verzichtete ich mit meinen Brüdern auf den Unterhalt, den ich als Statthalter hätte beanspruchen können, und zwar von dem Tag an, an dem mich der König zum Statthalter in Juda bestellt hatte, vom zwanzigsten bis zum zweiunddreißigsten Jahr des Artaxerxes, also zwölf Jahre lang.15Die Statthalter, die mir vorangingen, hatten das Volk schwer belastet; sie hatten von ihm täglich vierzig Silberschekel für ihren Unterhalt erhoben; auch ihre Leute hatten das Volk unterdrückt. Ich hingegen tat das aus Gottesfurcht nicht.16Auch beim Bau der Mauer habe ich selbst Hand angelegt. Wir haben kein Feld gekauft. Alle meine Leute halfen dort gemeinsam bei der Bauarbeit.17An meinem Tisch speisten die führenden Juden und die Beamten, hundertfünfzig an der Zahl, sowie die, die von den Völkern ringsumher zu uns kamen.18Täglich wurden ein Ochse, sechs auserlesene Schafe und auch Geflügel zubereitet und all das ging auf meine Kosten. Dazu kam alle zehn Tage eine Menge von verschiedenen Weinen. Trotzdem habe ich den Unterhalt eines Statthalters nicht eingefordert; denn der Frondienst lag schon schwer genug auf diesem Volk.19Denk daran, mein Gott, und lass mir all das zugutekommen, was ich für dieses Volk getan habe! (Neh 6,14; Neh 13,14; Ž 132,1)
1Now there arose a great outcry of the people and of their wives against their Jewish brothers. (Ex 3,9; Lv 25,35; Lv 25,37; Dt 15,7; Iz 5,7)2For there were those who said, “With our sons and our daughters, we are many. So let us get grain, that we may eat and keep alive.”3There were also those who said, “We are mortgaging our fields, our vineyards, and our houses to get grain because of the famine.”4And there were those who said, “We have borrowed money for the king’s tax on our fields and our vineyards. (Ezd 4,13; Ezd 4,20; Ezd 7,24)5Now our flesh is as the flesh of our brothers, our children are as their children. Yet we are forcing our sons and our daughters to be slaves, and some of our daughters have already been enslaved, but it is not in our power to help it, for other men have our fields and our vineyards.” (Gn 29,14; Ex 21,7; Lv 25,39; 2Kr 4,1; Iz 58,7)6I was very angry when I heard their outcry and these words. (Neh 5,1)7I took counsel with myself, and I brought charges against the nobles and the officials. I said to them, “You are exacting interest, each from his brother.” And I held a great assembly against them (Ex 22,25; Lv 25,36; Ž 15,5; Ez 22,12)8and said to them, “We, as far as we are able, have bought back our Jewish brothers who have been sold to the nations, but you even sell your brothers that they may be sold to us!” They were silent and could not find a word to say. (Lv 25,48)9So I said, “The thing that you are doing is not good. Ought you not to walk in the fear of our God to prevent the taunts of the nations our enemies? (Lv 25,36; 2S 12,14; Neh 4,4)10Moreover, I and my brothers and my servants are lending them money and grain. Let us abandon this exacting of interest.11Return to them this very day their fields, their vineyards, their olive orchards, and their houses, and the percentage of money, grain, wine, and oil that you have been exacting from them.”12Then they said, “We will restore these and require nothing from them. We will do as you say.” And I called the priests and made them swear to do as they had promised. (Ezd 10,5; Neh 10,31; Jr 34,8)13I also shook out the fold[1] of my garment and said, “So may God shake out every man from his house and from his labor who does not keep this promise. So may he be shaken out and emptied.” And all the assembly said “Amen” and praised the Lord. And the people did as they had promised. (Dt 27,15; 1Pa 16,36; Neh 8,6; Ž 106,48; Sk 18,6)
Nehemiah’s Generosity
14Moreover, from the time that I was appointed to be their governor in the land of Judah, from the twentieth year to the thirty-second year of Artaxerxes the king, twelve years, neither I nor my brothers ate the food allowance of the governor. (Neh 2,1; Neh 13,6; 2Te 3,8)15The former governors who were before me laid heavy burdens on the people and took from them for their daily ration[2] forty shekels[3] of silver. Even their servants lorded it over the people. But I did not do so, because of the fear of God. (Neh 5,9)16I also persevered in the work on this wall, and we acquired no land, and all my servants were gathered there for the work.17Moreover, there were at my table 150 men, Jews and officials, besides those who came to us from the nations that were around us. (2S 9,7; 2S 9,10; 1Kr 18,19)18Now what was prepared at my expense[4] for each day was one ox and six choice sheep and birds, and every ten days all kinds of wine in abundance. Yet for all this I did not demand the food allowance of the governor, because the service was too heavy on this people. (1Kr 4,22; Neh 5,14)19Remember for my good, O my God, all that I have done for this people. (Neh 13,14; Neh 13,22; Neh 13,31)
Nehemiáš 5
King James Version
1And there was a great cry of the people and of their wives against their brethren the Jews.2For there were that said, We, our sons, and our daughters, are many: therefore we take up corn for them , that we may eat, and live.3Some also there were that said, We have mortgaged our lands, vineyards, and houses, that we might buy corn, because of the dearth.4There were also that said, We have borrowed money for the king' tribute, and that upon our lands and vineyards.5Yet now our flesh is as the flesh of our brethren, our children as their children: and, lo, we bring into bondage our sons and our daughters to be servants, and some of our daughters are brought unto bondage already : neither is it in our power to redeem them ; for other men have our lands and vineyards.6And I was very angry when I heard their cry and these words.7Then I consulted with myself, and I rebuked the nobles, and the rulers, and said unto them, Ye exact usury, every one of his brother. And I set a great assembly against them.8And I said unto them, We after our ability have redeemed our brethren the Jews, which were sold unto the heathen; and will ye even sell your brethren? or shall they be sold unto us? Then held they their peace, and found nothing to answer .9Also I said, It is not good that ye do: ought ye not to walk in the fear of our God because of the reproach of the heathen our enemies?10I likewise, and my brethren, and my servants, might exact of them money and corn: I pray you, let us leave off this usury.11Restore, I pray you, to them, even this day, their lands, their vineyards, their oliveyards, and their houses, also the hundredth part of the money, and of the corn, the wine, and the oil, that ye exact of them.12Then said they, We will restore them , and will require nothing of them; so will we do as thou sayest. Then I called the priests, and took an oath of them, that they should do according to this promise.13Also I shook my lap, and said, So God shake out every man from his house, and from his labour, that performeth not this promise, even thus be he shaken out, and emptied. And all the congregation said, Amen, and praised the LORD. And the people did according to this promise.14Moreover from the time that I was appointed to be their governor in the land of Judah, from the twentieth year even unto the two and thirtieth year of Artaxerxes the king, that is , twelve years, I and my brethren have not eaten the bread of the governor.15But the former governors that had been before me were chargeable unto the people, and had taken of them bread and wine, beside forty shekels of silver; yea, even their servants bare rule over the people: but so did not I, because of the fear of God.16Yea, also I continued in the work of this wall, neither bought we any land: and all my servants were gathered thither unto the work.17Moreover there were at my table an hundred and fifty of the Jews and rulers, beside those that came unto us from among the heathen that are about us.18Now that which was prepared for me daily was one ox and six choice sheep; also fowls were prepared for me, and once in ten days store of all sorts of wine: yet for all this required not I the bread of the governor, because the bondage was heavy upon this people.19Think upon me, my God, for good, according to all that I have done for this people.