1Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.2Nebo mluvě Job, řekl:3Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.4Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.5Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.6Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.7Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.8Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.9Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.10Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.11Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?12Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?13Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,14S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,15Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.16Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?17Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.18Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.19Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.20Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?21Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?22Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?23Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?24Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.25To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.26Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Jób a jeho přátelé - JÓBŮV NÁŘEK - — Jób proklíná den svého narození
1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.
— Jób chválí smrt
11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.
— Jób se ptá po smyslu Božích cest
20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“
1Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.2Job tehdy řekl:3„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,[1] i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!4Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!5Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!6I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!7Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!8Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.9Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!10Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.11Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?12Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?13Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji14společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,15anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!16Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?17Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.18Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.19Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.20K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;21těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;22těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?23K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?24Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.25Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!26Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“
1Danach tat Ijob seinen Mund auf und verfluchte seinen Tag. (Jr 20,14)2Ijob ergriff das Wort und sprach:3Ausgelöscht sei der Tag, an dem ich geboren bin, / die Nacht, die sprach: Ein Knabe ist empfangen.4Jener Tag werde Finsternis, / nie frage Gott von oben nach ihm, / nicht leuchte über ihm des Tages Licht.5Einfordern sollen ihn Finsternis und Todesschatten, / Gewölk über ihn sich lagern, / Verfinsterung am Tag mache ihn schrecklich.[1]6Jene Nacht, das Dunkel raffe sie hinweg, / sie reihe sich nicht in die Tage des Jahres, / sie gehe nicht ein in die Zahl der Monde.[2]7Ja, diese Nacht sei unfruchtbar, / kein Jubel komme auf in ihr.8Verwünschen sollen sie die Verflucher der Tage, / die es verstehen, den Levíatan zu wecken.9Verfinstert seien ihrer Dämmerung Sterne; / sie harre auf Licht, jedoch umsonst; / die Lider der Morgenröte schaue sie nicht.10Denn sie hat die Pforten / an meiner Mutter Leib nicht verschlossen, / nicht das Leid verborgen vor meinen Augen.11Warum starb ich nicht vom Mutterschoß weg, / kam ich aus dem Mutterleib und verschied nicht gleich? (Jb 10,18; Ž 22,2; Ž 42,10)12Weshalb nur kamen Knie mir entgegen, / wozu Brüste, dass ich daran trank?13Still läge ich jetzt und könnte rasten, / entschlafen wäre ich und hätte Ruhe,14bei Königen, bei Ratsherren im Land, / die Grabkammern für sich erbauten, (Iz 14,9; Ez 32,18)15oder bei Fürsten, reich an Gold, / die ihre Häuser mit Silber gefüllt.16Wie die verscharrte Fehlgeburt wäre ich nicht mehr, / Kindern gleich, die das Licht nie geschaut. (Ž 58,9; Kaz 6,3)17Dort hören Frevler auf zu toben, / dort ruhen aus, deren Kraft erschöpft ist.18Auch Gefangene sind frei von Sorgen, / hören nicht mehr die Stimme des Treibers.19Klein und Groß ist dort beisammen, / der Sklave ist frei von seinem Herrn.20Warum schenkt er dem Elenden Licht / und Leben denen, die verbittert sind?21Sie warten auf den Tod, doch er kommt nicht, / sie suchen ihn mehr als verborgene Schätze. (Sír 41,1)22Sie würden sich freuen und jubeln, / sie würden frohlocken, fänden sie ein Grab.23Wozu Licht für den Mann auf verborgenem Weg, / den Gott von allen Seiten einschließt? (Pl 3,2)24Bevor ich noch esse, kommt mir das Seufzen, / wie Wasser strömen meine Klagen hin. (Ž 42,4)25Was mich erschreckte, das hat mich getroffen, / wovor mir bangte, das kam über mich. (Př 10,24)26Noch hatte ich nicht Frieden, nicht Rast, nicht Ruhe, / da kam neues Ungemach heran.
1After this Job opened his mouth and cursed the day of his birth. (Jb 33,2; Ž 78,2)2And Job said:3“Let the day perish on which I was born, and the night that said, ‘A man is conceived.’ (Jb 10,18; Jr 20,14)4Let that day be darkness! May God above not seek it, nor light shine upon it.5Let gloom and deep darkness claim it. Let clouds dwell upon it; let the blackness of the day terrify it. (Jb 10,21; Jb 12,22; Jb 24,17; Jb 28,3; Jb 34,22; Jb 38,17; Ž 23,4; Iz 9,2; Mt 4,16)6That night—let thick darkness seize it! Let it not rejoice among the days of the year; let it not come into the number of the months.7Behold, let that night be barren; let no joyful cry enter it.8Let those curse it who curse the day, who are ready to rouse up Leviathan. (Jb 41,1)9Let the stars of its dawn be dark; let it hope for light, but have none, nor see the eyelids of the morning, (Jb 41,18)10because it did not shut the doors of my mother’s womb, nor hide trouble from my eyes.11“Why did I not die at birth, come out from the womb and expire? (Jb 10,18)12Why did the knees receive me? Or why the breasts, that I should nurse? (Gn 30,3; Gn 50,23; Iz 66,12)13For then I would have lain down and been quiet; I would have slept; then I would have been at rest,14with kings and counselors of the earth who rebuilt ruins for themselves, (Iz 58,12)15or with princes who had gold, who filled their houses with silver.16Or why was I not as a hidden stillborn child, as infants who never see the light? (Ž 58,8; Kaz 6,3; 1K 15,8)17There the wicked cease from troubling, and there the weary are at rest. (Jb 17,16)18There the prisoners are at ease together; they hear not the voice of the taskmaster. (Ex 3,7)19The small and the great are there, and the slave is free from his master.20“Why is light given to him who is in misery, and life to the bitter in soul, (Př 31,6)21who long for death, but it comes not, and dig for it more than for hidden treasures, (Př 2,4; Zj 9,6)22who rejoice exceedingly and are glad when they find the grave?23Why is light given to a man whose way is hidden, whom God has hedged in? (Jb 1,10; Jb 19,8; Iz 40,27)24For my sighing comes instead of[1] my bread, and my groanings are poured out like water. (Ž 22,1; Ž 38,8; Ž 42,3; Ž 80,5; Ž 102,9)25For the thing that I fear comes upon me, and what I dread befalls me. (Př 10,24)26I am not at ease, nor am I quiet; I have no rest, but trouble comes.”
Jób 3
King James Version
1After this opened Job his mouth, and cursed his day.2And Job spake, and said,3Let the day perish wherein I was born, and the night in which it was said, There is a man child conceived.4Let that day be darkness; let not God regard it from above, neither let the light shine upon it.5Let darkness and the shadow of death stain it; let a cloud dwell upon it; let the blackness of the day terrify it.6As for that night, let darkness seize upon it; let it not be joined unto the days of the year, let it not come into the number of the months.7Lo, let that night be solitary, let no joyful voice come therein.8Let them curse it that curse the day, who are ready to raise up their mourning.9Let the stars of the twilight thereof be dark; let it look for light, but have none; neither let it see the dawning of the day:10Because it shut not up the doors of my mother' womb, nor hid sorrow from mine eyes.11Why died I not from the womb? why did I not give up the ghost when I came out of the belly?12Why did the knees prevent me? or why the breasts that I should suck?13For now should I have lain still and been quiet, I should have slept: then had I been at rest,14With kings and counsellors of the earth, which built desolate places for themselves;15Or with princes that had gold, who filled their houses with silver:16Or as an hidden untimely birth I had not been; as infants which never saw light.17There the wicked cease from troubling; and there the weary be at rest.18There the prisoners rest together; they hear not the voice of the oppressor.19The small and great are there; and the servant is free from his master.20Wherefore is light given to him that is in misery, and life unto the bitter in soul;21Which long for death, but it cometh not; and dig for it more than for hid treasures;22Which rejoice exceedingly, and are glad, when they can find the grave?23Why is light given to a man whose way is hid, and whom God hath hedged in?24For my sighing cometh before I eat, and my roarings are poured out like the waters.25For the thing which I greatly feared is come upon me, and that which I was afraid of is come unto me.26I was not in safety, neither had I rest, neither was I quiet; yet trouble came.