Jób 14 | Bible Kralická :: ERF Bibleserver

Bible Kralická

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

— Neodvratnost smrti

1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

— Naděje i ve smrti

13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. 2 Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se. 3 Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho^[1] poháníš. 4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný! 5 Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit. 6 Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník! 7 Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky. 8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel, 9 jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene. 10 Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne – a kam se poděje? 11 Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne, 12 právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen. 13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš! 14 Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy! 15 Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil. 16 Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal. 17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys. 18 Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí, 19 jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději! 20 Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš. 21 O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní. 22 Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

Ijobs Hoffnungslosigkeit

1 Der Mensch, vom Weib geboren, / knapp an Tagen, unruhvoll, (Jb 10,20; Ž 39,5; Ž 103,14; Kaz 6,12; Iz 40,6)

Jb 10,20Ž 39,5Ž 103,14Kaz 6,12Iz 40,6

2 er geht wie die Blume auf und welkt, / flieht wie ein Schatten und bleibt nicht bestehen. (Ž 90,5; Kaz 6,12) 3 Doch über ihm hältst du dein Auge offen, / mich aber bringst du ins Gericht mit dir. (Gn 8,21; Ž 143,2; Př 20,9) 4 Kann denn ein Reiner von Unreinem kommen? / Nicht ein Einziger. (Jb 4,17; Jb 15,14; Jb 25,4; Ž 51,7)

Jb 4,17Jb 15,14Jb 25,4Ž 51,7

5 Wenn seine Tage fest bestimmt sind / und die Zahl seiner Monde bei dir, / wenn du gesetzt hast seine Grenzen, / sodass er sie nicht überschreitet, (Ž 39,6; Ž 139,16) 6 dann schau weg von ihm! Lass ab, / dass er seines Tags sich freue wie ein Tagelöhner! (Ž 39,14) 7 Denn für den Baum besteht noch Hoffnung: / Ist er gefällt, so treibt er wieder, / sein Sprössling bleibt nicht aus. (Jb 19,10; Iz 6,13; Iz 11,1) 8 Wenn in der Erde seine Wurzel altert / und sein Stumpf im Boden stirbt, 9 vom Dunst des Wassers sprosst er wieder / und wie ein Setzling treibt er Zweige. 10 Doch stirbt ein Mann, so bleibt er kraftlos, / verscheidet ein Mensch, wo ist er dann? (Kaz 3,21) 11 Die Wasser schwinden aus dem Meer, / der Strom vertrocknet und versiegt. (Iz 19,5) 12 So legt der Mensch sich hin, steht nie mehr auf; / die Himmel werden vergehen, ehe er erwacht, / ehe er aus seinem Schlaf geweckt wird. 13 Dass du mich in der Unterwelt verstecktest, / mich bergen wolltest, bis dein Zorn sich wendet, / eine Frist mir setztest und dann an mich dächtest! (Iz 26,20) 14 Wenn einer stirbt, lebt er dann wieder auf? / Alle Tage meines Kriegsdienstes harrte ich, bis einer käme, um mich abzulösen. (Jb 7,1; Ž 88,6) 15 Du riefest und ich gäbe dir Antwort, / du sehntest dich nach deiner Hände Werk. 16 Dann würdest du meine Schritte zählen, / auf meinen Fehltritt nicht mehr achten. (Jb 10,6) 17 Versiegelt im Beutel wäre mein Vergehen, / du würdest meinen Frevel übertünchen. 18 Doch auch ein Berg fällt und zergeht, / von seiner Stätte rückt der Fels. 19 Das Wasser zerreibt Steine, / Platzregen spült das Erdreich fort; / so machst du die Hoffnung des Menschen zunichte. 20 Du bezwingst ihn für immer, so geht er dahin, / du entstellst sein Gesicht und schickst ihn fort. 21 Sind seine Kinder in Ehren, er weiß es nicht; / sind sie verachtet, er merkt es nicht. (Jb 21,21) 22 Sein Leib fühlt nur die eigenen Schmerzen, / seine Seele trauert nur um sich selbst.

English Standard Version

od Crossway

Job Continues: Death Comes Soon to All

1 “Man who is born of a woman is few of days and full of trouble. (Gn 47,9; Jb 5,7; Jb 10,20; Jb 15,14; Jb 16,22; Jb 25,4; Ž 39,5; Ž 89,47; Mt 11,11)

Gn 47,9Jb 5,7Jb 10,20Jb 15,14Jb 16,22Jb 25,4Ž 39,5Ž 89,47Mt 11,11

2 He comes out like a flower and withers; he flees like a shadow and continues not. (Jb 8,9; Jb 17,7; Ž 37,2; Ž 90,6; Ž 103,15; Ž 109,23; Iz 40,6; Jk 1,10; 1P 1,24)

Jb 8,9Jb 17,7Ž 37,2Ž 90,6Ž 103,15Ž 109,23Iz 40,6Jk 1,101P 1,24

3 And do you open your eyes on such a one and bring me into judgment with you? (Jb 22,4; Ž 8,4; Ž 143,2; Ž 144,3)

Jb 22,4Ž 8,4Ž 143,2Ž 144,3

4 Who can bring a clean thing out of an unclean? There is not one. (Jb 15,14; Ž 51,5; J 3,6) 5 Since his days are determined, and the number of his months is with you, and you have appointed his limits that he cannot pass, (Jb 7,1; Jb 21,21; Ž 39,4) 6 look away from him and leave him alone,^[1] that he may enjoy, like a hired hand, his day. (Jb 7,1; Jb 7,19) 7 “For there is hope for a tree, if it be cut down, that it will sprout again, and that its shoots will not cease. 8 Though its root grow old in the earth, and its stump die in the soil, (Iz 11,1) 9 yet at the scent of water it will bud and put out branches like a young plant. (Jb 29,19) 10 But a man dies and is laid low; man breathes his last, and where is he? (Jb 29,7) 11 As waters fail from a lake and a river wastes away and dries up, (Iz 19,5) 12 so a man lies down and rises not again; till the heavens are no more he will not awake or be roused out of his sleep. (Dt 11,21; Ž 72,5; Ž 89,29; Mt 5,18; J 11,11)

Dt 11,21Ž 72,5Ž 89,29Mt 5,18J 11,11

13 Oh that you would hide me in Sheol, that you would conceal me until your wrath be past, that you would appoint me a set time, and remember me! (Jb 21,13; Ž 27,5; Ž 31,20; Iz 26,20)

Jb 21,13Ž 27,5Ž 31,20Iz 26,20

14 If a man dies, shall he live again? All the days of my service I would wait, till my renewal^[2] should come. (Jb 7,1; Jb 13,15) 15 You would call, and I would answer you; you would long for the work of your hands. (Jb 10,3; Jb 13,22) 16 For then you would number my steps; you would not keep watch over my sin; (Jb 10,6; Jb 31,4; Jb 34,21) 17 my transgression would be sealed up in a bag, and you would cover over my iniquity. (Dt 32,34; Oz 13,12) 18 “But the mountain falls and crumbles away, and the rock is removed from its place; (Jb 18,4; Iz 34,4) 19 the waters wear away the stones; the torrents wash away the soil of the earth; so you destroy the hope of man. 20 You prevail forever against him, and he passes; you change his countenance, and send him away. 21 His sons come to honor, and he does not know it; they are brought low, and he perceives it not. (Kaz 9,5) 22 He feels only the pain of his own body, and he mourns only for himself.”

King James Version

1 Man that is born of a woman is of few days, and full of trouble. 2 He cometh forth like a flower, and is cut down: he fleeth also as a shadow, and continueth not. 3 And dost thou open thine eyes upon such an one, and bringest me into judgment with thee? 4 Who can bring a clean thing out of an unclean? not one. 5 Seeing his days are determined, the number of his months are with thee, thou hast appointed his bounds that he cannot pass; 6 Turn from him, that he may rest, till he shall accomplish, as an hireling, his day. 7 For there is hope of a tree, if it be cut down, that it will sprout again, and that the tender branch thereof will not cease. 8 Though the root thereof wax old in the earth, and the stock thereof die in the ground; 9 Yet through the scent of water it will bud, and bring forth boughs like a plant. 10 But man dieth, and wasteth away: yea, man giveth up the ghost, and where is he? 11 As the waters fail from the sea, and the flood decayeth and drieth up: 12 So man lieth down, and riseth not: till the heavens be no more, they shall not awake, nor be raised out of their sleep. 13 O that thou wouldest hide me in the grave, that thou wouldest keep me secret, until thy wrath be past, that thou wouldest appoint me a set time, and remember me! 14 If a man die, shall he live again ? all the days of my appointed time will I wait, till my change come. 15 Thou shalt call, and I will answer thee: thou wilt have a desire to the work of thine hands. 16 For now thou numberest my steps: dost thou not watch over my sin? 17 My transgression is sealed up in a bag, and thou sewest up mine iniquity. 18 And surely the mountain falling cometh to nought, and the rock is removed out of his place. 19 The waters wear the stones: thou washest away the things which grow out of the dust of the earth; and thou destroyest the hope of man. 20 Thou prevailest for ever against him, and he passeth: thou changest his countenance, and sendest him away. 21 His sons come to honour, and he knoweth it not; and they are brought low, but he perceiveth it not of them. 22 But his flesh upon him shall have pain, and his soul within him shall mourn.