1Poslouchejte mne, následovníci spravedlnosti, kteříž hledáte Hospodina, pohleďte na skálu, odkudž vyťati jste, a na hlubokost jámy, z níž vykopáni jste.2Pohleďte na Abrahama otce vašeho, a na Sáru, kteráž vás porodila, že jsem jej jediného povolal, a požehnal jsem jemu, i rozmnožil jej.3Nebo potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho, a učiní poušť jeho přerozkošnou, a pustinu jeho podobnou zahradě Hospodinově. Radost a veselí bude nalezeno v něm, díkčinění, a hlas žalmů zpívání.4Pozorujte mne, lide můj, a rodino má, nastavte mi uší; nebo zákon ode mne vyjde, a soud svůj za světlo národům vystavím.5Blízko jest spravedlnost má, vyjdeť spasení mé, a ramena má národy souditi budou. Na mneť ostrovové čekají, a po mém rameni touží.6Pozdvihněte k nebi očí svých, a popatřte na zem dolů. Nebesa zajisté jako dým zmizejí, a země jako roucho zvetší, a obyvatelé její též podobně zemrou: ale spasení mé na věky zůstane, a spravedlnost má nezahyne.7Poslouchejte mne, kteříž znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci jest zákon můj; nebojte se útržky lidí bídných, a hanění jejich neděste se.8Nebo jako roucho zžíře je mol, a jako vlnu zžíře je červ, ale spravedlnost má na věky zůstane, a spasení mé od národu do pronárodu.9Probuď se, probuď se, oblec se v sílu, ó rámě Hospodinovo, probuď se, jako za dnů starodávních a národů předešlých. Zdaliž ty nejsi to, kteréžs poplénilo Egypt, a ranilo draka?10Zdaliž ty nejsi to, kteréžs vysušilo moře, vody propasti veliké, kteréžs obrátilo hlubiny mořské v cestu, aby přešli ti, jenž byli vysvobozeni?11A tak ti, kteréž vykoupil Hospodin, ať se navrátí, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné ať jest na hlavě jejich; radosti a veselé ať dojdou, zámutek pak a úpění ať utekou.12Já, já jsem utěšitel váš. Jakáž jsi ty, že se bojíš člověka smrtelného, a syna člověka trávě podobného?13Že se zapomínáš na Hospodina učinitele svého, kterýž roztáhl nebesa, a založil zemi, a že se děsíš ustavičně každého dne prchlivosti ssužujícího, jakž se jen postrojí, aby hubil? Ale kdež jest pak ta prchlivost toho,kterýž ssužuje?14Pospíšíť, aby zajatý propuštěn byl; neboť neumře v jámě, aniž bude míti jaký nedostatek chleba svého.15Jáť jsem zajisté Hospodin Bůh tvůj, kterýž rozděluje moře, jehož vlny zvuk vydávají. Hospodin zástupů jest jméno mé,16Kterýž jsem vložil slova svá v ústa tvá, a stínem ruky své přikryl jsem tě, abys štípil nebesa, a založil zemi, a řekl Sionu: Lid můj jsi ty.17Probuď se, probuď, povstaň, Jeruzaléme, kterýž jsi pil z ruky Hospodinovy kalich prchlivosti jeho, kvasnice z kalicha hrůzy vypil jsi, i vyvážil.18Žádný jí nevedl ze všech synů, kterýchž naplodila, a žádný jí neujal za ruku její ze všech synů, kteréž vychovala.19Toto dvé tě potkalo, (kdo tě politoval?) zpuštění a setření, hlad a meč. Kdo tě potěšoval?20Synové tvoji omráčeni jsouc, leží na rozcestí všech ulic, jako bůvol v leči, plni jsouce prchlivosti Hospodinovy, žehrání Boha tvého.21A protož slyš nyní toto, ztrápená a opilá, ale ne vínem:22Takto praví Pán tvůj, Hospodin a Bůh tvůj, vedoucí při lidu svého: Aj, beru z ruky tvé kalich hrůzy, i kvasnice kalicha prchlivosti mé, nebudeš ho píti více.23Ale dám jej do ruky těch, jenž tě ssužují, kteříž říkali duši tvé: Sehni se, ať přes tě přejdeme, jimž jsi podkládala jako zemi hřbet svůj, a jako ulici přecházejícím.
POTĚŠENÍ JERUZALÉMA - — Spasení Hospodinovo bude věčné - Hospodin povolal Abrahama a svoje zaslíbení naplní na jeho potomcích. Jeho slovo je věčně platné.
1 Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. 2 Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. 3 Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. 4 „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. 5 Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. 6 Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ 7 „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení! 8 Moli je sežerou jako roucho, larvy je sežerou jako vlnu, ale má spravedlnost bude tu věčně a moje spása po všechna pokolení.“
— Hospodin Utěšitel - Smrtelného člověka není třeba se bát, zato však mocného Hospodina.
9 Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? 10 Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? 11 Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. 12 „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? 13 Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“ 14 Brzy se spoutanému otevře žalář; nezemře v jámě, ani chléb mu nebude scházet. 15 „Já, Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hlučí. – Hospodin zástupů je jeho jméno. – 16 Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: ‚Ty jsi můj lid.‘“
— Konec hněvu - Na lid těžce dolehl Hospodinův hněv, ale pohár rozhořčení už je dopit.
17 Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. 18 Nikdo ji nevede, žádný ze synů, jež porodila, nikdo ji neuchopil za ruku, žádný ze synů, jež vychovala. 19 Toto obojí tě potkalo, a kdo s tebou cítil? Zhouba a zkáza, hlad a meč. Čímpak tě potěším? 20 Tvoji synové leží vysíleni na nárožích všech ulic jak divoká ovce v pasti pod tíhou Hospodinova rozhořčení, pohrůžek tvého Boha. 21 Proto slyš toto, ty utištěná, opojená, ne však vínem: 22 Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. 23 Vkládám jej do ruky těm,kdo tě sužovali, kteří ti poroučeli: ‚Skloň se, když přecházíme kolem.‘ A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“
1Poslouchejte mě, kdo jdete za spravedlností, vy, kdo Hospodina hledáte: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž vykopáni jste.2Pohleďte na svého otce Abrahama a na Sáru, jež vás rodila: Když jsem ho povolal, byl jen jediný, požehnal jsem ho však a rozmnožil.[1]3Ano, Hospodin potěší Sion, potěší všechny jeho sutiny; jeho poušť učiní Edenu podobnou, v zahradu Hospodinovu ji obrátí. Znovu tam bude radost a veselí, zpěv a díkůvzdání tam bude znít.4Dobře mě, můj lide, poslouchej, nastav mi uši, můj národe! Učení totiž vzejde ode mě, mé právo lidem zasvitne.5Má spravedlnost blíží se, má spása už je na cestě, má paže národům právo přinese. Ostrovy na mě čekají, mou paži vyhlížejí s nadějí.6Jen pozvedněte oči k nebi, podívejte se dolů k zemi: Nebe se rozplyne jako dým, země se jako šaty obnosí, její obyvatelé pomřou jako komáři. Má spása ale trvá navěky a má spravedlnost nikdy neskončí.7Poslouchejte mě, znalci spravedlnosti, lide, který má v srdci mé učení: Vůbec se nebojte lidského pohrdání, z jejich urážek nemějte obavy.8Vždyť je moli sežerou tak jako šaty, jako vlna budou červy sežráni. Má spravedlnost ale trvá navěky, pro všechny časy je mé spasení.
Já jsem váš Utěšitel
9Probuď se, probuď, paže Hospodinova, obleč se silou svou! Probuď se jako za dávných dnů, za časů, jež byly od věků! Nebyls to ty, kdo rozdrtil netvora, kdo tehdy toho draka udolal?[2]10Nebyls to ty, kdo moře vysušil, ty ohromné vodní propasti, a udělal cestu skrz mořské hlubiny, aby je vykoupení mohli překročit?11Hospodinovi zachránění se navrátí a na Sion přijdou s jásáním, s věčnou radostí na tvářích. Tehdy je přemůže radost a veselí; zármutek a úpění je opustí.12Já jsem váš Utěšitel, já sám. Co jsi zač, že se bojíš smrtelníka, člověka, jenž se trávě podobá?13Zapomínáš na Hospodina, svého Tvůrce, na Toho, jenž nebe rozestřel a položil základy země. Denně žiješ v stálé hrůze před hněvem utiskovatele, který se chystá k záhubě. Ale hněv utiskovatele – kde je?14Zajatec bude brzy propuštěn; v té jámě totiž neumře, chléb mu už scházet nebude.15Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jenž vzdouvá moře, až jeho vlny řvou – mám jméno Hospodin zástupů.16Svá slova vložil jsem do tvých úst, ve stínu své ruky jsem tě skryl – já, jenž jsem nebe zasadil a základy země položil, říkám Sionu: „Jsi můj lid.“
Kalich hněvu
17Probuď se, probuď se, vstávej, Jeruzaléme, který jsi z ruky Hospodinovy kalich jeho hněvu pil, který jsi až do dna vyprázdnil pohár závrati!18(Sionskou dceru žádný nedoprovodil ze všech synů, které zplodila; za ruku ji nevzal ani jediný ze všech synů, které hýčkala.)19Dvojí neštěstí přišlo na tebe – a kdo tě lituje? Zkáza a zhouba, hlad a meč – kdopak těší[3] tě?20Tvoji synové leží v mrákotách na každém rohu jak antilopa lapená, pod tíhou hněvu Hospodinova, pod hrozbami tvého Boha.21Proto teď slyš, ty ztrápená, ty opilá, ne však od vína:22Toto praví tvůj Pán a Bůh, obhájce svého lidu, Hospodin: Hle, beru ti z ruky pohár závrati! Z toho poháru, z kalicha mého hněvu nebudeš pít už nikdy víc.23Dám jej však do ruky tvých trapičů, kteří ti říkali: „Sehni se, ať přejdeme!“ a tys jim nastavovala hřbet jako zem, jako ulici pro chodce.
1Hört auf mich, die ihr der Gerechtigkeit nachjagt / und die ihr den HERRN sucht!
Blickt auf den Felsen, aus dem ihr gehauen seid, / auf den Brunnenschacht, aus dem ihr herausgebohrt wurdet! (Iz 51,7)2Blickt auf Abraham, euren Vater, / und auf Sara, die euch gebar!
Er war allein, als ich ihn rief. / Dann habe ich ihn gesegnet, / sodass er zahlreich wurde.3Denn der HERR hat Zion getröstet, / getröstet all ihre Ruinen.
Er machte ihre Wüste wie Eden / und ihre Öde wie den Garten des HERRN.
Jubel und Freude findet man in ihr, / Lobpreis und den Klang von Liedern.4Horcht her, mein Volk, / hört auf mich, meine Nation!
Denn von mir geht Weisung aus / und mein Recht mache ich zum Licht der Völker. (Iz 2,3; Iz 42,6; Iz 49,6)5Meine Gerechtigkeit ist nahe, / von mir kommt Heil.
Meine Arme verschaffen den Völkern Recht; / auf mich hoffen die Inseln, / sie warten auf meinen Arm. (Iz 42,4)6Erhebt eure Augen zum Himmel, / betrachtet die Erde hier unten!
Der Himmel zerflattert wie Rauch, / die Erde zerfällt wie ein Kleid; / ihre Bewohner sterben wie die Fliegen.
Doch mein Heil bleibt für immer bestehen, / meine Gerechtigkeit wird niemals erschüttert.7Hört auf mich, die ihr die Gerechtigkeit kennt, / du Volk, das meine Weisung im Herzen trägt!
Fürchtet euch nicht vor der Beschimpfung durch Menschen, / erschreckt nicht vor ihrem Spott! (Iz 51,1; Mt 5,11)8Denn man frisst sie, wie die Motte das Kleid, / man frisst sie, wie die Schabe die Wolle.
Doch meine Gerechtigkeit bleibt für immer bestehen / und von Generation zu Generation mein Heil. (Iz 50,9)
Der starke Arm des Herrn
9Wach auf, wach auf, bekleide dich mit Macht, / Arm des HERRN!
Wach auf wie in den früheren Tagen, / wie bei den Generationen der Vorzeit!
Warst du es nicht, der Rahab zerhieb, / das Ungeheuer durchbohrte? (Jb 26,12; Ž 89,11; Iz 52,1)10Warst du es nicht, der das Meer austrocknen ließ, / die Wasser der großen Flut,
der die Tiefen des Meeres zum Weg gemacht hat, / damit die Erlösten hindurchziehen konnten? (Ex 14,21)11Die vom HERRN Befreiten kehren zurück / und kommen voll Jubel nach Zion.
Ewige Freude ruht auf ihren Häuptern. / Jubel und Freude stellen sich ein, / Kummer und Seufzen entfliehen. (Iz 35,10)12Ich bin es, ja, ich, der euch tröstet. / Wer bist du, dass du dich fürchtest vor sterblichen Menschen, / vor Menschen, die dahingegeben sind wie Gras?13Du hast den HERRN, deinen Schöpfer, vergessen, / der den Himmel ausgespannt und die Erde gegründet hat?
Du zitterst dauernd vor der Wut dessen, der dich bedrängt, / der darauf zielt, dich zu vernichten. / Wo ist denn die Wut dessen, der dich bedrängt?14Eilends wird der Gefesselte freigelassen; / er wird nicht im Kerker sterben / und es mangelt ihm nicht mehr an Brot.15Ich bin der HERR, dein Gott, / der das Meer aufwühlt, sodass die Wogen tosen. / HERR der Heerscharen ist sein Name. (Jr 31,35)16Ich habe dir meine Worte in den Mund gelegt, / im Schatten meiner Hand habe ich dich verborgen,
als ich den Himmel ausspannte und die Fundamente der Erde legte / und zu Zion sagte: Du bist mein Volk.[1] (Iz 49,2; Iz 59,21; Oz 2,25)
Zornbecher des Herrn
17Raff dich auf, raff dich auf, / steh auf, Jerusalem!
Du hast aus dem Becher des Zorns getrunken, / den der HERR in der Hand hielt.
Du hast aus dem betäubenden Becher getrunken / und ihn geleert. (Ž 60,5; Ž 75,9; Jr 25,15; Zj 16,19)18Da war von all den Kindern, die sie gebar, / keines, das sie geführt hat.
Da war von all den Kindern, die sie aufzog, / keines, das sie bei der Hand nahm.19Beides hat dich getroffen - / wer klagt um dich? -:
Verheerung und Zerstörung, Hunger und Schwert. / Wer tröstet dich?[2]20An allen Straßenecken lagen deine Kinder hilflos da, / wie Antilopen im Netz,
überwältigt vom Zorn des HERRN, / vom Schelten deines Gottes.21Darum hör doch dies, du Ärmste, / die du betrunken bist, aber nicht vom Wein:22So spricht dein Herr, der HERR, dein Gott,/ der für sein Volk streitet.
Siehe, ich nehme dir den betäubenden Becher aus der Hand, / den Kelch meines Zorns; / du wirst daraus nicht weiter trinken.23Ich gebe ihn in die Hand deiner Peiniger, / die zu dir sagten: Wirf dich nieder, / damit wir über dich hinwegschreiten!
So machtest du deinen Rücken wie einen Boden, / wie eine Straße für die, die über dich schritten.
1“Listen to me, you who pursue righteousness, you who seek the Lord: look to the rock from which you were hewn, and to the quarry from which you were dug. (Iz 51,7)2Look to Abraham your father and to Sarah who bore you; for he was but one when I called him, that I might bless him and multiply him. (Ez 33,24)3For the Lord comforts Zion; he comforts all her waste places and makes her wilderness like Eden, her desert like the garden of the Lord; joy and gladness will be found in her, thanksgiving and the voice of song. (Gn 2,8; Gn 13,10; Iz 35,10; Iz 40,1; Iz 52,9; Ez 28,13; Ez 31,9; Jl 2,3)4“Give attention to me, my people, and give ear to me, my nation; for a law[1] will go out from me, and I will set my justice for a light to the peoples. (Ž 78,1; Iz 2,3)5My righteousness draws near, my salvation has gone out, and my arms will judge the peoples; the coastlands hope for me, and for my arm they wait. (Iz 11,11; Iz 46,13)6Lift up your eyes to the heavens, and look at the earth beneath; for the heavens vanish like smoke, the earth will wear out like a garment, and they who dwell in it will die in like manner;[2] but my salvation will be forever, and my righteousness will never be dismayed. (Ž 102,26; Ž 102,27; Iz 40,26; Mt 24,25; 2P 3,10; Zj 21,1)7“Listen to me, you who know righteousness, the people in whose heart is my law; fear not the reproach of man, nor be dismayed at their revilings. (Ž 37,31; Iz 41,14; Iz 51,1; Mt 10,28)8For the moth will eat them up like a garment, and the worm will eat them like wool, but my righteousness will be forever, and my salvation to all generations.” (Iz 50,9; Iz 51,6)9Awake, awake, put on strength, O arm of the Lord; awake, as in days of old, the generations of long ago. Was it not you who cut Rahab in pieces, who pierced the dragon? (Ž 44,1; Ž 74,13; Ž 93,1; Iz 27,1; Iz 30,7; Iz 40,10; Iz 51,17; Iz 52,1; Iz 52,10; Iz 53,1; Ez 29,3; L 1,51)10Was it not you who dried up the sea, the waters of the great deep, who made the depths of the sea a way for the redeemed to pass over? (Ex 14,21; Ž 106,9; Iz 43,16)11And the ransomed of the Lord shall return and come to Zion with singing; everlasting joy shall be upon their heads; they shall obtain gladness and joy, and sorrow and sighing shall flee away. (Iz 35,10)12“I, I am he who comforts you; who are you that you are afraid of man who dies, of the son of man who is made like grass, (Ž 118,6; Iz 40,1; Iz 40,6; Iz 66,13)13and have forgotten the Lord, your Maker, who stretched out the heavens and laid the foundations of the earth, and you fear continually all the day because of the wrath of the oppressor, when he sets himself to destroy? And where is the wrath of the oppressor? (Iz 14,4; Iz 40,22; Iz 48,13)14He who is bowed down shall speedily be released; he shall not die and go down to the pit, neither shall his bread be lacking. (Iz 45,13; Za 9,11)15I am the Lord your God, who stirs up the sea so that its waves roar— the Lord of hosts is his name. (Jr 31,35)16And I have put my words in your mouth and covered you in the shadow of my hand, establishing[3] the heavens and laying the foundations of the earth, and saying to Zion, ‘You are my people.’” (Iz 40,22; Iz 48,13; Iz 49,2; Iz 50,4; Iz 59,21)17Wake yourself, wake yourself, stand up, O Jerusalem, you who have drunk from the hand of the Lord the cup of his wrath, who have drunk to the dregs the bowl, the cup of staggering. (Jb 21,20; Ž 60,3; Iz 51,9; Iz 52,1; Jr 25,15; Za 12,2; Mt 20,22; Mt 26,39; Mt 26,42; Mk 10,38; Mk 14,36; L 22,42; J 18,11)18There is none to guide her among all the sons she has borne; there is none to take her by the hand among all the sons she has brought up. (Ž 74,9; Jr 5,31)19These two things have happened to you— who will console you?— devastation and destruction, famine and sword; who will comfort you?[4] (Iz 47,9)20Your sons have fainted; they lie at the head of every street like an antelope in a net; they are full of the wrath of the Lord, the rebuke of your God. (Dt 14,5; Ž 141,10; Pl 2,11)21Therefore hear this, you who are afflicted, who are drunk, but not with wine: (Iz 54,11)22Thus says your Lord, the Lord, your God who pleads the cause of his people: “Behold, I have taken from your hand the cup of staggering; the bowl of my wrath you shall drink no more; (Iz 49,25; Iz 51,17; Jr 50,34)23and I will put it into the hand of your tormentors, who have said to you, ‘Bow down, that we may pass over’; and you have made your back like the ground and like the street for them to pass over.” (Iz 47,6; Iz 52,2; Jr 25,17; Jr 25,26; Jr 25,28)
Izajáš 51
King James Version
1Hearken to me, ye that follow after righteousness, ye that seek the LORD: look unto the rock whence ye are hewn, and to the hole of the pit whence ye are digged.2Look unto Abraham your father, and unto Sarah that bare you: for I called him alone, and blessed him, and increased him.3For the LORD shall comfort Zion: he will comfort all her waste places; and he will make her wilderness like Eden, and her desert like the garden of the LORD; joy and gladness shall be found therein, thanksgiving, and the voice of melody.4Hearken unto me, my people; and give ear unto me, O my nation: for a law shall proceed from me, and I will make my judgment to rest for a light of the people.5My righteousness is near; my salvation is gone forth, and mine arms shall judge the people; the isles shall wait upon me, and on mine arm shall they trust.6Lift up your eyes to the heavens, and look upon the earth beneath: for the heavens shall vanish away like smoke, and the earth shall wax old like a garment, and they that dwell therein shall die in like manner: but my salvation shall be for ever, and my righteousness shall not be abolished.7Hearken unto me, ye that know righteousness, the people in whose heart is my law; fear ye not the reproach of men, neither be ye afraid of their revilings.8For the moth shall eat them up like a garment, and the worm shall eat them like wool: but my righteousness shall be for ever, and my salvation from generation to generation.9Awake, awake, put on strength, O arm of the LORD; awake, as in the ancient days, in the generations of old. Art thou not it that hath cut Rahab, and wounded the dragon?10Art thou not it which hath dried the sea, the waters of the great deep; that hath made the depths of the sea a way for the ransomed to pass over?11Therefore the redeemed of the LORD shall return, and come with singing unto Zion; and everlasting joy shall be upon their head: they shall obtain gladness and joy; and sorrow and mourning shall flee away.12I, even I, am he that comforteth you: who art thou, that thou shouldest be afraid of a man that shall die, and of the son of man which shall be made as grass;13And forgettest the LORD thy maker, that hath stretched forth the heavens, and laid the foundations of the earth; and hast feared continually every day because of the fury of the oppressor, as if he were ready to destroy? and where is the fury of the oppressor?14The captive exile hasteneth that he may be loosed, and that he should not die in the pit, nor that his bread should fail.15But I am the LORD thy God, that divided the sea, whose waves roared: The LORD of hosts is his name.16And I have put my words in thy mouth, and I have covered thee in the shadow of mine hand, that I may plant the heavens, and lay the foundations of the earth, and say unto Zion, Thou art my people.17Awake, awake, stand up, O Jerusalem, which hast drunk at the hand of the LORD the cup of his fury; thou hast drunken the dregs of the cup of trembling, and wrung them out.18There is none to guide her among all the sons whom she hath brought forth; neither is there any that taketh her by the hand of all the sons that she hath brought up.19These two things are come unto thee; who shall be sorry for thee? desolation, and destruction, and the famine, and the sword: by whom shall I comfort thee?20Thy sons have fainted, they lie at the head of all the streets, as a wild bull in a net: they are full of the fury of the LORD, the rebuke of thy God.21Therefore hear now this, thou afflicted, and drunken, but not with wine:22Thus saith thy Lord the LORD, and thy God that pleadeth the cause of his people, Behold, I have taken out of thine hand the cup of trembling, even the dregs of the cup of my fury; thou shalt no more drink it again:23But I will put it into the hand of them that afflict thee; which have said to thy soul, Bow down, that we may go over: and thou hast laid thy body as the ground, and as the street, to them that went over.