1Modlitba Mojžíše, muže Božího. Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu.2Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.3Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.4Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.5Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.6Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.7Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni.8Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo oblíčeje svého.9Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.10Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.11Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?12Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.13Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými.14Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše.15Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého.16Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich.17Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.
Čtvrtá kniha žalmů - PANOVNÍKU, U TEBE JSME MĚLI DOMOV
1 Modlitba Mojžíše, muže Božího. Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! 2 Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. 3 Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ 4 Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. 5 Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: 6 zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. 7 Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením. 8 Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy. 9 Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta. 10 Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. 11 Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? 12 Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. 13 Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat ? Měj se svými služebníky soucit, 14 nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. 15 Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. 16 Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! 17 Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!
1Modlitba Božího muže Mojžíše. Po všechny věky jsi, Pane, byl vždy naším domovem.2Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi zplodil zem a svět, od věků navěky Bůh jsi ty!3Obracíš člověka zpátky v prach, pravíš: „Vraťte se, smrtelníci, zpět!“[1]4Před tebou přece tisíc let uplyne jako včerejšek, jak noční hodina!5Spláchneš je – jsou pouhý sen, tráva, jež zítra pomine:6ráno roste a rozkvétá, večer skosena usychá!7Pro tvé rozlícení hyneme, tvé zuřivosti se děsíme.8Naše viny totiž kladeš před sebe, naše tajnosti na světlo tváře své.9Naše dny míjejí v hněvu tvém, svá léta končíme s povzdechem.10Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich[2] jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme!11Sílu tvého hněvu kdo ale zná, před tvou zuřivostí kdo bázeň má?12Nauč nás počítat naše dny, abychom v srdci zmoudřeli!13Navrať se, Hospodine – jak dlouho ještě? Nad svými služebníky smiluj se!14Hned za svítání svou láskou nasyť nás, štěstím ať zpíváme do konce života!15Naše radost ať trvá jak dřívější soužení, jako ta léta, kdy jsme žili v neštěstí.16Tvým služebníkům ať je zjevné dílo tvé, jejich děti ať se kochají v tvé nádheře!17Vlídnost našeho Pána Boha ať s námi zůstává, dílo našich rukou ať mezi námi rozkvétá, dílo našich rukou ať rozkvétá!
1Ein Bittgebet des Mose, des Mannes Gottes.
O Herr, du warst uns Wohnung
von Geschlecht zu Geschlecht.2Ehe geboren wurden die Berge, /
ehe du unter Wehen hervorbrachtest Erde und Erdkreis,
bist du Gott von Ewigkeit zu Ewigkeit.3Zum Staub zurückkehren lässt du den Menschen,
du sprichst: Ihr Menschenkinder, kehrt zurück! (Ž 146,4)4Denn tausend Jahre sind in deinen Augen wie der Tag, der gestern vergangen ist,
wie eine Wache in der Nacht. (2P 3,8)5Du raffst sie dahin, sie werden wie Schlafende.
Sie gleichen dem Gras, das am Morgen wächst: (Jb 14,2; Ž 37,2; Ž 58,8; Ž 102,12; Ž 103,15; Iz 40,6)6Am Morgen blüht es auf und wächst empor,
am Abend wird es welk und verdorrt.7Ja, unter deinem Zorn schwinden wir hin,
durch deine Zornesglut werden wir starr vor Schrecken.8Unsere Sünden hast du vor dich hingestellt,
unsere verborgene Schuld in das Licht deines Angesichts. (Ž 109,15; Oz 7,2)9Ja, unter deinem Grimm gehen all unsere Tage dahin,
wir beenden unsere Jahre wie einen Seufzer. (Jb 7,6; Jb 14,1; Ž 39,6; Ž 89,48; Ž 102,12; Ž 109,23; Ž 144,4; Kaz 6,12; Mdr 2,5)10Die Zeit unseres Lebens währt siebzig Jahre,
wenn es hochkommt, achtzig.
Das Beste daran ist nur Mühsal und Verhängnis,
schnell geht es vorbei, wir fliegen dahin. (Gn 6,3; Sír 18,9)11Wer erkennt die Macht deines Zorns
und fürchtet deinen Grimm?[1]12Unsere Tage zu zählen, lehre uns!
Dann gewinnen wir ein weises Herz. (Ž 39,5)13Kehre doch um, HERR! - Wie lange noch?
Um deiner Knechte willen lass es dich reuen!14Sättige uns am Morgen mit deiner Huld!
Dann wollen wir jubeln und uns freuen all unsre Tage. (Ž 46,6; Ž 143,8; Pl 3,23)15Erfreue uns so viele Tage, wie du uns gebeugt hast,
so viele Jahre, wie wir Unheil sahn.16Dein Wirken werde sichtbar an deinen Knechten
und deine Pracht an ihren Kindern. (Iz 5,12)17Güte und Schönheit des Herrn, unseres Gottes, sei über uns! /
Lass gedeihen das Werk unserer Hände,
ja, das Werk unserer Hände lass gedeihn!
1A Prayer of Moses, the man of God. Lord, you have been our dwelling place[1] in all generations. (Dt 33,1; Jz 14,6; Ezd 3,2; Ž 17,1; Ž 55,1; Ž 71,3)2Before the mountains were brought forth, or ever you had formed the earth and the world, from everlasting to everlasting you are God. (Dt 33,15; Jb 15,7; Jb 36,26; Př 8,25)3You return man to dust and say, “Return, O children of man!”[2] (Gn 3,19; Kaz 12,7)4For a thousand years in your sight are but as yesterday when it is past, or as a watch in the night. (Ex 14,24; Sd 7,19; Ž 39,5; 2P 3,8)5You sweep them away as with a flood; they are like a dream, like grass that is renewed in the morning: (2Kr 19,26; Jb 20,8; Ž 37,2; Ž 58,9; Ž 103,15; Iz 40,6; 1P 1,24)6in the morning it flourishes and is renewed; in the evening it fades and withers. (Jb 4,20; Jb 14,2; Ž 92,7; Jk 1,11)7For we are brought to an end by your anger; by your wrath we are dismayed.8You have set our iniquities before you, our secret sins in the light of your presence. (Ž 19,12; Jr 16,17; Žd 4,13)9For all our days pass away under your wrath; we bring our years to an end like a sigh.10The years of our life are seventy, or even by reason of strength eighty; yet their span[3] is but toil and trouble; they are soon gone, and we fly away.11Who considers the power of your anger, and your wrath according to the fear of you?12So teach us to number our days that we may get a heart of wisdom. (Ž 39,4)13Return, O Lord! How long? Have pity on your servants! (Gn 6,6; Ex 32,12; Dt 32,36; Sd 2,18; Ž 6,4; Ž 74,9; Ž 106,45; Ž 135,14; Jon 3,10)14Satisfy us in the morning with your steadfast love, that we may rejoice and be glad all our days. (Ž 46,5; Ž 85,6)15Make us glad for as many days as you have afflicted us, and for as many years as we have seen evil. (Dt 8,2)16Let your work be shown to your servants, and your glorious power to their children. (Dt 32,4; Ž 77,12; Ž 92,4; Ž 95,9; Abk 3,2)17Let the favor[4] of the Lord our God be upon us, and establish the work of our hands upon us; yes, establish the work of our hands! (Ž 27,4; Ž 128,2; Iz 26,12)
Žalm 90
King James Version
1A Prayer of Moses the man of God. Lord, thou hast been our dwelling place in all generations.2Before the mountains were brought forth, or ever thou hadst formed the earth and the world, even from everlasting to everlasting, thou art God.3Thou turnest man to destruction; and sayest, Return, ye children of men.4For a thousand years in thy sight are but as yesterday when it is past, and as a watch in the night.5Thou carriest them away as with a flood; they are as a sleep: in the morning they are like grass which groweth up.6In the morning it flourisheth, and groweth up; in the evening it is cut down, and withereth.7For we are consumed by thine anger, and by thy wrath are we troubled.8Thou hast set our iniquities before thee, our secret sins in the light of thy countenance.9For all our days are passed away in thy wrath: we spend our years as a tale that is told .10The days of our years are threescore years and ten; and if by reason of strength they be fourscore years, yet is their strength labour and sorrow; for it is soon cut off, and we fly away.11Who knoweth the power of thine anger? even according to thy fear, so is thy wrath.12So teach us to number our days, that we may apply our hearts unto wisdom.13Return, O LORD, how long? and let it repent thee concerning thy servants.14O satisfy us early with thy mercy; that we may rejoice and be glad all our days.15Make us glad according to the days wherein thou hast afflicted us, and the years wherein we have seen evil.16Let thy work appear unto thy servants, and thy glory unto their children.17And let the beauty of the LORD our God be upon us: and establish thou the work of our hands upon us; yea, the work of our hands establish thou it.