1Velekněz Šimon, syn Oniášův,[1] vůdce svých bratrů a chlouba lidu,[2] za svého života opravil Boží dům; opevnil chrám za svých dnů.2Položil základy vysokých dvojitých hradeb, do výše se tyčící chrámový okrsek.3Za jeho dnů byl vyhlouben vodojem, nádrž rozlehlá jako moře.4Starostlivě chránil lid před neštěstím a před obléháním město opevnil.5Jakou měl slávu, když stál uprostřed lidu, když vycházel ze svatyně za oponou![3]6Byl jako jitřenka vprostřed mraků, jak měsíc v době úplňku,7jak slunce osvěcující chrám Nejvyššího, jak duha zářící ve třpytných oblacích,8jak růže kvetoucí za jarních dnů, jak lilie u vodních pramenů, jak libanonský les v letní den,9jak oheň v kadidelnici s kadidlem, jak nádoba tepaná z ryzího zlata všemi drahokamy zdobená,10jak plody obsypaná oliva, jak cypřiš tyčící se do oblak.11Když si bral slavnostní roucho a oblékl skvostné ozdoby, když vystupoval k svatému oltáři, naplnil slávou chrámové nádvoří.12Když přijímal z rukou kněží části obětí, a stál u oltářního ohniště s věncem bratří kolem sebe, byl jako mladý libanonský cedr, obklopený kmeny palem.13A když všichni synové Áronovi ve své nádheře stáli s Hospodinovou obětí v rukou před celým shromážděním Izraele,14konal bohoslužbu u oltáře, aby Nejvyššímu, Všemohoucímu vystrojil oběť.15Vzal do ruky pohár, aby vykonal úlitbu z krve hroznů, a vylil trochu k patě oltáře jako příjemnou vůni Nejvyššímu, Králi vesmíru.16Synové Áronovi přitom pozvedli hlas a zatroubili na kovové trubky, aby zazněly hlasité fanfáry na připomínku před Nejvyšším.17Všechen lid přitom společně padl hned tváří k zemi, aby se poklonil svému Hospodinu, Nejvyššímu, Všemohoucímu Bohu.18Zpěváci ho začali chválit svým hlasem a mocně zněla lahodná píseň.19Lid začal prosit Hospodina, Nejvyššího, a modlil se k Milosrdnému, dokud neskončil Hospodinův obřad a nebyla dovršena bohoslužba.20Šimon pak sestoupil a pozvedl ruce nad celým shromážděním synů Izraele, aby jim svými rty dal Hospodinovo požehnání a s hrdostí vyslovil jeho jméno.21Tehdy se lid znovu poklonil, aby přijal požehnání od Nejvyššího.
Výzva k modlitbě
22A nyní dobrořečte Bohu veškerenstva, který všude koná divy veliké, který nás pěstuje už od matčina lůna a zahrnuje nás svým soucitem.23Kéž naplní naše srdce radostí a daruje Izraeli mír za našich dnů i navěky.24Kéž nás provází jeho soucit a za našich dnů nás vykoupí!
Proti cizincům
25Dva národy jsou mi odporné a třetí není ani národem:26obyvatelé pohoří Seír,[4] Filištíni a tlupa hlupáků, co žijí v Šechemu.
Závěr spisu
27Poučení moudrosti a vědění zapsal do této knihy Ješua, syn Siracha, syna Eleazarova z Jeruzaléma, z jehož srdce moudrost tryskala.28Blaze tomu, kdo se těmito slovy bude zabývat; kdo si je vezme k srdci, dojde moudrosti.29Bude-li podle nich jednat, zvládne všechno, vždyť jeho stezkou bude Hospodinovo světlo.