1Král Antiochos se při svém tažení horními provinciemi doslechl, že v Persii je město Elymais proslulé bohatstvím stříbra a zlata.2(Byl tam nesmírně bohatý chrám se zlatými závěsy, pancíři a zbraněmi, které tam zanechal makedonský král Alexandr, syn Filipův, první řecký vladař.)3Antiochos tedy přitáhl k městu, aby se ho zmocnil a vydrancoval ho, ale nepodařilo se mu to. Obyvatelé města se totiž o jeho záměrech dozvěděli4a vyšli proti němu do boje. Král se dal na útěk a s velikým roztrpčením odtud odtáhl zpět do Babylonu.5Do Persie za ním dorazily zprávy, že armáda, jež táhla do Judska, utrpěla porážku:6Lysias, který stál v čele mohutného vojska, podlehl Židům a ti jsou teď posilněni zbraněmi, zásobami a bohatou kořistí, kterou pobrali pobitým vojskům.7Strhli prý také „ohavnost“,[1] kterou král nechal postavit na jeruzalémském oltáři a svoji svatyni znovu obehnali vysokými hradbami, stejně jako královo město Bet-cur.[2]8Jakmile král tu zprávu uslyšel, byl zdrcen a velmi rozrušen. Padl na lůžko a samým roztrpčením onemocněl, neboť mu jeho plány nevyšly.9Zůstal ležet mnoho dní, protože ho to hluboké roztrpčení přepadalo stále znova. Nakonec poznal, že umírá.10Zavolal proto všechny své důvěrníky a řekl jim: „Spánek opustil mé oči a srdce mám obtížené starostmi.11Říkám si: Do jakého soužení jsem se to dostal, jaká hrozná bouře mnou zmítá? Vždyť jsem byl ve své vládě tak laskavý a oblíbený!12Teď si však vzpomínám, jaké zlo jsem spáchal v Jeruzalémě. Pobral jsem odtud všechno zlaté a stříbrné náčiní a bezdůvodně jsem nechal vyhladit judské obyvatelstvo.13Teď chápu, že právě za to mě potkalo toto neštěstí. Hle, umírám samým roztrpčením v cizí zemi!“14Zavolal Filipa, jednoho ze svých důvěrníků, a pověřil ho správou celého království.15Svěřil mu korunu, své roucho i pečetní prsten, aby se ujal jeho syna Antiocha a vychoval ho jako budoucího krále.16A tak tam tedy v roce 149[3] král Antiochos zemřel.17Když se o králově smrti dozvěděl Lysias, dosadil mladičkého Antiocha (jehož od dětství vychovával) na trůn a dal mu přídomek Eupator.[4]
Obléhání jeruzalémského hradu
18Vojáci hradní posádky sužovali Izraelce shromážděné kolem svatyně. Snažili se jim neustále škodit a podporovat pohany.19Juda se proto rozhodl, že se jich zbaví, a svolal všechen lid, aby je oblehli.20A tak se v roce 150[5] shromáždili, vyrobili střelecké plošiny a obléhací stroje a hrad oblehli.21Někteří z posádky však ze sevření unikli (a připojili se k nim ještě nějací neznabozi z Izraele).22Vypravili se ke králi a řekli mu: „Jak dlouho ještě budeš odkládat spravedlnost? Kdy už pomstíš naše bratry?23Dobrovolně jsme se poddali tvému otci, řídili se jeho výroky a poslouchali jeho nařízení.24Naši soukmenovci na nás kvůli tomu zanevřeli a oblehli nás v pevnosti. Koho z nás pak chytili, toho zabili a vyrabovali naše statky.25Nevztáhli ovšem ruku jen na nás, ale i na všechny sousední kraje.26Hle, právě teď obléhají jeruzalémský hrad a chtějí se ho zmocnit; navíc také opevnili svatyni a Bet-cur.27Pokud jim v tom rychle nezabráníš, napáchají ještě větší škody a už je nebudeš moci zadržet.“
Porážka u Bet-zacharie
28Když to král uslyšel, rozzuřil se a svolal všechny své důvěrníky a velitele pěchoty i jízdy.29Shromáždily se k němu také zástupy žoldnéřů z jiných království i z mořských ostrovů,30takže jeho vojsko čítalo 100 000 pěších, 20 000 jezdců a 32 slonů vycvičených k boji.31Prošli Idumeou a utábořili se před Bet-curem. Mnoho dní se jej snažili dobýt pomocí obléhacích strojů, které postavili, ale místní bojovali statečně; podnikali výpady a stroje jim pálili.32Juda se tedy přesunul od jeruzalémského hradu a utábořil se naproti královu ležení u Bet-zacharie.33Král vstal za svítání a uháněl s vojskem směrem k Bet-zacharii. Tam se za zvuku trubek šikovali do boje.34Slonům přinesli šťávu z hroznů a moruší, aby je rozdráždili k boji.35Potom zvířata rozdělili mezi bojové šiky. Ke každému slonovi postavili 1000 mužů s kroužkovým brněním a s bronzovými helmicemi; kromě toho ke každému zvířeti přidělili 500 vybraných jezdců.36Kdekoli to zvíře bylo, byli vždy včas i oni, a kamkoli šlo, šli i oni s ním a nevzdalovali se od něj.37Na každém slonu stály důmyslně připásané dřevěné věže s pevným krytím a na každém byli čtyři vojáci, kteří odtud bojovali, a jeden indický vozataj.38Zbylou jízdu král rozmístil po obou křídlech vojska, aby doráželi na nepřítele a kryli vlastní šiky.39Jakmile na jejich zlaté a stříbrné štíty zasvitlo slunce, hory se od nich rozzářily a zasvítily jako hořící pochodně.40Jedna část královských šiků se rozvinula po vysokých svazích, druhá po nížinách. Postupovali pevně a uspořádaně.41Všichni, kdo slyšeli hřmot jejich zástupu, pochod vojska a řinčení jejich zbraní, se třásli strachy. Byla to nesmírně mohutná a silná armáda.42Juda vyrazil se svým vojskem do útoku a z králova vojska padlo 600 mužů.43Eleazar zvaný Avaran si všiml, že jeden ze slonů je chráněn pancíři s královským znakem a převyšuje všechna ostatní zvířata. Pomyslel si, že na něm jede král,44a obětoval život, aby zachránil svůj lid a získal si věčnou slávu.45Odvážně se proti zvířeti rozběhl prostředkem šiku a pobíjel nepřátele vpravo vlevo, takže se před ním rozestupovali na obě strany.46Skočil pod slona, bodl ho zespodu a zabil ho. Slon se zhroutil a přilehl ho k zemi, a tak Eleazar zemřel.47Když ale Židé viděli sílu a bojovnost královských vojsk, ustoupili před nimi.
Obléhání Sionu
48Královská vojska pak vytáhla proti Židům do Jeruzaléma a král se s nimi utábořil v Judsku naproti hoře Sion.49Uzavřel mír s obyvateli Bet-curu. Ti opustili město, protože tam neměli dost potravin, aby vydrželi obléhání (země totiž toho roku držela sobotní odpočinek).[6]50Král se tedy Bet-curu zmocnil a zanechal tam posádku, aby město hlídala.51Pak se dal do vytrvalého obléhání svatyně. Postavil tam střelecké plošiny a obléhací stroje: ohňomety, kamenomety, samostříly a praky.52Židé si proti nim také postavili bojové stroje a vytrvale se bránili.53Neměli už ale v zásobárnách potravu, protože byl sedmý rok a zbytky zásob snědli ti, kdo se do Judska uchýlili před pohany.54Když je přemohl hlad, trousili se jeden po druhém do svých domovů a u svatyně zůstala jen hrstka mužů.55Tehdy se Lysias doslechl, že Filip (kterého král ještě za svého života pověřil, ať vychová jeho syna Antiocha k nástupu na trůn),56se prý vrátil z Persie a Médie s vojsky, která provázela krále, a usiluje o převzetí vlády.57Dal tedy spěšně povel ke stažení a před králem, vojevůdci i mužstvem prohlásil: „Den ode dne slábneme, potravin nám ubývá, místo, které dobýváme, je silně opevněné a ještě na nás doléhá starost o království.58Nuže, podejme těmto lidem pravici a uzavřeme s nimi i s celým jejich národem mír!59Nechme je žít podle jejich zvyklostí tak jako dříve. Právě proto, že jsme jim zakázali jejich zvyklosti, se totiž vzbouřili a provedli toto vše.“60Ta řeč se králi i velitelům zalíbila, a tak Židům poslali nabídku míru. Ti ji přijali,61a když král s veliteli stvrdil dohodu přísahou, vyklidili pevnost.62Král potom vystoupil na horu Sion, a když viděl, jak mohutná to byla pevnost, porušil složenou přísahu a přikázal strhnout hradby kolem dokola.63Potom rychle odtáhl zpátky do Antiochie. Když zjistil, že město ovládá Filip, dal se s ním do boje a zmocnil se města silou.