1Roku 151[1] unikl Demetrios, syn Seleukův, z Říma,[2] vylodil se s hrstkou mužů v přímořském městě,[3] kde se nechal prohlásit králem.2Zatímco vcházel do královského sídla svých otců, jeho vojáci zajali Antiocha a Lysia a chtěli je k němu přivést.3Když mu to ale oznámili, řekl: „Nechci je vidět!“4Vojáci je tedy zabili a Demetrios nastoupil na svůj královský trůn.5Poté k němu přišli všichni bezbožníci a neznabozi z Izraele v čele s Alkimem, který chtěl být veleknězem,6a vznesli před králem obvinění proti svému lidu: „Juda a jeho bratři pobili všechny tvé věrné a nás vyhnali z naší země.7Nuže, pošli nějakého spolehlivého muže, ať vidí všechnu tu zkázu, kterou způsobili nám a králově zemi, a ať je potrestá i se všemi jejich přisluhovači!“8Král vybral Bakchida, jednoho ze svých důvěrníků, místodržícího v Zaeufratí; ten měl v říši velký vliv a byl oddaný králi.9Vyslal ho s neznabohem Alkimem, jehož ustanovil za velekněze, a dal mu příkazy, ať Izrael ztrestá.10Dali se tedy na pochod, a když s mohutným vojskem přitáhli do Judska, vyslali k Judovi a jeho bratrům posly se lstivou nabídkou míru.11Oni ale na jejich slova nedali, neboť viděli, že přitáhli s mohutným vojskem.12K Alkimovi a Bakchidovi přišla jen skupina znalců Písma, aby hledali spravedlivou dohodu.13Tito chasidé byli první z Izraelců, kteří žádali o mír.14Řekli si totiž: „S vojsky přišel kněz z Áronova rodu;[4] ten nám jistě neublíží!“15Alkimos s nimi tedy vedl mírová jednání a zavázal se jim přísahou: „Vám ani vašim druhům neuděláme nic zlého.“16A tak mu uvěřili. On ale šedesát z nich zajal a ještě týž den je dal zabít. Jak praví Písmo:17„Těla tvých svatých pohodili, jejich krev rozlili kolem Jeruzaléma a nebylo nikoho, kdo by je pochoval.“[5]18Na všechen lid z nich tehdy padl strach a hrůza. Říkali si: „Nejde jim o pravdu ani o spravedlnost. Vždyť porušili dohodu a slib, který nám odpřisáhli!“19Bakchides pak odtáhl od Jeruzaléma a utábořil se v Bet-zaitu. Nechal zajmout mnohé z těch, kdo k němu přeběhli, a spolu s dalšími muži z lidu je dal popravit a naházet do veliké jámy.20Potom svěřil zemi Alkimovi, vojsko mu nechal na pomoc a sám se vrátil ke králi.21Alkimos usiloval o to, udržet si velekněžský úřad,22a všelijací škůdci lidu se k němu přidali. Zmocnili se judské země a přivedli Izrael do velikého neštěstí.23Když Juda viděl, že Alkimos se svými stoupenci napáchali mezi Izraelci více zla než pohané,24obešel všechna judská území, ztrestal všechny přeběhlíky a zabránil jim vycházet do kraje.25Alkimos viděl, že Juda a jeho stoupenci se vzchopili, a poznal, že před ním nemůže obstát. Obrátil se proto na krále a obvinil je z nejhorších zločinů.
Porážka zpupného Nikanora
26Král tedy vyslal Nikanora, jednoho ze svých slavných vojevůdců, který z duše nenáviděl Izrael, a přikázal mu, ať ten lid vyhladí.27Nikanor přitáhl do Jeruzaléma s mohutným vojskem a lstivě vyslal k Judovi a jeho bratrům mírové posly se slovy:28„Vyhněme se boji! Přijdu jen s několika muži, abychom si v klidu promluvili tváří v tvář.“29Přišel tedy za Judou a mírumilovně se spolu pozdravili. Nepřátelé však byli připraveni Judu unést.30Juda poznal, že k němu Nikanor přišel se lstivým úmyslem, a tak si na něj dával pozor a už se s ním nechtěl setkat osobně.31Když Nikanor viděl, že jeho záměr je odhalen, vytáhl proti Judovi do bitvy u Kfar-šalemu.32Z Nikanorova vojska tam padlo na 500 mužů a ostatní utekli do Města Davidova.33Po nějaké době vystoupil Nikanor na horu Sion. Někteří kněží a starší lidu vyšli z chrámu, aby ho v míru přivítali a ukázali mu zápalnou oběť, kterou přinášeli za krále.34On se jim však vysmál, tropil si z nich žerty, ponižoval je, mluvil nadutě35a v záchvatu hněvu přísahal: „Jestli mi ihned nevydáte do rukou Judu a jeho vojsko, vypálím tento dům, jakmile se vrátím s vítězstvím!“ Pak odešel nesmírně rozezlen.36Kněží se vrátili do vnitřního nádvoří, postavili se před oltářem a před chrámem a dali se do pláče se slovy:37„Ty sis tento dům vyvolil, aby se v něm vzývalo tvé jméno a aby byl pro tvůj lid domem modlitby a přímluvy.38Potrestej toho člověka i s jeho vojskem; ať padnou mečem! Vzpomeň si na jejich rouhání a nedovol jim žít!“39Nikanor vytáhl z Jeruzaléma a utábořil se u Bet-choronu, kde se k němu připojilo syrské vojsko.40Juda se s třemi tisíci mužů utábořil v Chadaše a takto se modlil:41„Když se kdysi rouhali vyslanci asyrského krále, vyšel tvůj anděl a pobil jich 185 000.[6]42Stejně tak dnes rozdrť toto vojsko před námi, ať i ostatní poznají, že Nikanor potupil tvou svatyni. Suď ho, jak si za svou špatnost zaslouží!“43Vojska se střetla v bitvě třináctého dne měsíce adaru. Nikanorova armáda byla poražena a on sám v boji padl jako první.44Když jeho vojsko vidělo, že Nikanor padl, zahodili zbraně a dali se na útěk.45Judovi bojovníci je pronásledovali den cesty od Chadaše až ke Gezeru, troubili přitom na trubky a svolávali všechny do boje.46Židé ze všech okolních vesnic tedy vyrazili, odřízli jim cestu a hnali je proti jejich pronásledovatelům, takže všichni padli mečem; nezůstal z nich ani jediný.47Obrali je o hojnou kořist, Nikanorovi usekli hlavu a také pravou ruku, kterou tak zpupně pozdvihl, odnesli ji k Jeruzalému a vystavili tam.48Lid se nesmírně radoval a slavili ten den jako den veliké radosti.49Také ustanovili, že tento svátek budou slavit každoročně třináctého dne měsíce adar.50V Judsku pak nakrátko zavládl klid.