od Biblion1Proč vzbouřily se národy a lidé vymýšlejí marnosti?2Králové světa povstali, vládcové strojí spiknutí proti Hospodinu a jeho Pomazanému:3„Pojďme rozlámat jejich okovy, shoďme ze sebe jejich provazy!“4Směje se Ten, jenž trůní v nebesích, vysmívá se jim Hospodin.5Jednou k nim ale v hněvu promluví, ve svém rozlícení je vyděsí:6„Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře!“7Povím, co prohlásil Hospodin. Řekl mi: „Jsi můj syn, já jsem ode dneška Otcem tvým!8Požádej mě a já učiním národy země tvým dědictvím, nejzazší končiny tvým vlastnictvím.9Železnou holí je rozdrtíš, roztříštíš je jak hliněné nádoby.“10Proto, králové, buďte rozumní, soudcové země, nechte se poučit.11Služte Hospodinu s posvátnou bázní a veselte se s třesením.12Líbejte „syna“! Kdyby se rozlítil, na cestě byste zhynuli – jeho hněv může vzplanout ve chvíli! Blaze všem, kdo v něho doufají.
Žalm 2
Schlachter 2000
od Genfer Bibelgesellschaft1Warum toben die Heiden[1] und ersinnen die Völker Nichtiges? (Sk 4,25; Ř 11,11)2Die Könige der Erde lehnen sich auf, und die Fürsten verabreden sich gegen den HERRN und gegen seinen Gesalbten[2]: (Ž 45,7; Da 9,25; Abk 3,13; J 1,41)3»Lasst uns ihre Bande zerreißen und ihre Fesseln von uns werfen!« (Mt 21,38; L 19,14)4Der im Himmel thront, lacht; der Herr spottet über sie. (Ž 11,4; Ž 47,8; Ž 59,9)5Dann wird er zu ihnen reden in seinem Zorn und sie schrecken mit seinem Grimm: (Jl 4,16; Sf 1,15; Mt 22,7)6»Ich habe meinen König eingesetzt auf Zion, meinem heiligen Berg!« — (1Tm 6,15; Žd 12,22; Zj 14,1)7Ich will den Ratschluss des HERRN verkünden; er hat zu mir gesagt: »Du bist mein Sohn, heute habe ich dich gezeugt. (Mt 3,17; L 1,32; Sk 13,33; Žd 1,5; Žd 5,5)8Erbitte von mir, so will ich dir die Heidenvölker zum Erbe geben und die Enden der Erde zu deinem Eigentum. (Iz 49,6; Da 7,14)9Du sollst sie mit eisernem Zepter zerschmettern, wie Töpfergeschirr sie zerschmeißen!« (Da 2,44; Zj 2,27)10So nehmt nun Verstand an, ihr Könige, und lasst euch warnen, ihr Richter der Erde! (Iz 40,23)11Dient dem HERRN mit Furcht und frohlockt mit Zittern. (Žd 11,7; Žd 12,28; 1P 1,17)12Küsst den Sohn,[3] damit er nicht zornig wird und ihr nicht umkommt auf dem Weg; denn wie leicht kann sein Zorn entbrennen! Wohl allen, die sich bergen bei ihm! (Př 16,20; L 19,27; J 5,23; J 6,37; Zj 6,17; Zj 14,10; Zj 14,19)