1.Makkabäer 6 | Bible, překlad 21. století

Porážka a smrt Antiocha Epifana

1 Král Antiochos se při svém tažení horními provinciemi doslechl, že v Persii je město Elymais proslulé bohatstvím stříbra a zlata. 2 (Byl tam nesmírně bohatý chrám se zlatými závěsy, pancíři a zbraněmi, které tam zanechal makedonský král Alexandr, syn Filipův, první řecký vladař.) 3 Antiochos tedy přitáhl k městu, aby se ho zmocnil a vydrancoval ho, ale nepodařilo se mu to. Obyvatelé města se totiž o jeho záměrech dozvěděli 4 a vyšli proti němu do boje. Král se dal na útěk a s velikým roztrpčením odtud odtáhl zpět do Babylonu. 5 Do Persie za ním dorazily zprávy, že armáda, jež táhla do Judska, utrpěla porážku: 6 Lysias, který stál v čele mohutného vojska, podlehl Židům a ti jsou teď posilněni zbraněmi, zásobami a bohatou kořistí, kterou pobrali pobitým vojskům. 7 Strhli prý také „ohavnost“,* kterou král nechal postavit na jeruzalémském oltáři a svoji svatyni znovu obehnali vysokými hradbami, stejně jako královo město Bet-cur.* 8 Jakmile král tu zprávu uslyšel, byl zdrcen a velmi rozrušen. Padl na lůžko a samým roztrpčením onemocněl, neboť mu jeho plány nevyšly. 9 Zůstal ležet mnoho dní, protože ho to hluboké roztrpčení přepadalo stále znova. Nakonec poznal, že umírá. 10 Zavolal proto všechny své důvěrníky a řekl jim: „Spánek opustil mé oči a srdce mám obtížené starostmi. 11 Říkám si: Do jakého soužení jsem se to dostal, jaká hrozná bouře mnou zmítá? Vždyť jsem byl ve své vládě tak laskavý a oblíbený! 12 Teď si však vzpomínám, jaké zlo jsem spáchal v Jeruzalémě. Pobral jsem odtud všechno zlaté a stříbrné náčiní a bezdůvodně jsem nechal vyhladit judské obyvatelstvo. 13 Teď chápu, že právě za to mě potkalo toto neštěstí. Hle, umírám samým roztrpčením v cizí zemi!“ 14 Zavolal Filipa, jednoho ze svých důvěrníků, a pověřil ho správou celého království. 15 Svěřil mu korunu, své roucho i pečetní prsten, aby se ujal jeho syna Antiocha a vychoval ho jako budoucího krále. 16 A tak tam tedy v roce 149* král Antiochos zemřel. 17 Když se o králově smrti dozvěděl Lysias, dosadil mladičkého Antiocha (jehož od dětství vychovával) na trůn a dal mu přídomek Eupator.*

Obléhání jeruzalémského hradu

18 Vojáci hradní posádky sužovali Izraelce shromážděné kolem svatyně. Snažili se jim neustále škodit a podporovat pohany. 19 Juda se proto rozhodl, že se jich zbaví, a svolal všechen lid, aby je oblehli. 20 A tak se v roce 150* shromáždili, vyrobili střelecké plošiny a obléhací stroje a hrad oblehli. 21 Někteří z posádky však ze sevření unikli (a připojili se k nim ještě nějací neznabozi z Izraele). 22 Vypravili se ke králi a řekli mu: „Jak dlouho ještě budeš odkládat spravedlnost? Kdy už pomstíš naše bratry? 23 Dobrovolně jsme se poddali tvému otci, řídili se jeho výroky a poslouchali jeho nařízení. 24 Naši soukmenovci na nás kvůli tomu zanevřeli a oblehli nás v pevnosti. Koho z nás pak chytili, toho zabili a vyrabovali naše statky. 25 Nevztáhli ovšem ruku jen na nás, ale i na všechny sousední kraje. 26 Hle, právě teď obléhají jeruzalémský hrad a chtějí se ho zmocnit; navíc také opevnili svatyni a Bet-cur. 27 Pokud jim v tom rychle nezabráníš, napáchají ještě větší škody a už je nebudeš moci zadržet.“

Porážka u Bet-zacharie

28 Když to král uslyšel, rozzuřil se a svolal všechny své důvěrníky a velitele pěchoty i jízdy. 29 Shromáždily se k němu také zástupy žoldnéřů z jiných království i z mořských ostrovů, 30 takže jeho vojsko čítalo 100 000 pěších, 20 000 jezdců a 32 slonů vycvičených k boji. 31 Prošli Idumeou a utábořili se před Bet-curem. Mnoho dní se jej snažili dobýt pomocí obléhacích strojů, které postavili, ale místní bojovali statečně; podnikali výpady a stroje jim pálili. 32 Juda se tedy přesunul od jeruzalémského hradu a utábořil se naproti královu ležení u Bet-zacharie. 33 Král vstal za svítání a uháněl s vojskem směrem k Bet-zacharii. Tam se za zvuku trubek šikovali do boje. 34 Slonům přinesli šťávu z hroznů a moruší, aby je rozdráždili k boji. 35 Potom zvířata rozdělili mezi bojové šiky. Ke každému slonovi postavili 1000 mužů s kroužkovým brněním a s bronzovými helmicemi; kromě toho ke každému zvířeti přidělili 500 vybraných jezdců. 36 Kdekoli to zvíře bylo, byli vždy včas i oni, a kamkoli šlo, šli i oni s ním a nevzdalovali se od něj. 37 Na každém slonu stály důmyslně připásané dřevěné věže s pevným krytím a na každém byli čtyři vojáci, kteří odtud bojovali, a jeden indický vozataj. 38 Zbylou jízdu král rozmístil po obou křídlech vojska, aby doráželi na nepřítele a kryli vlastní šiky. 39 Jakmile na jejich zlaté a stříbrné štíty zasvitlo slunce, hory se od nich rozzářily a zasvítily jako hořící pochodně. 40 Jedna část královských šiků se rozvinula po vysokých svazích, druhá po nížinách. Postupovali pevně a uspořádaně. 41 Všichni, kdo slyšeli hřmot jejich zástupu, pochod vojska a řinčení jejich zbraní, se třásli strachy. Byla to nesmírně mohutná a silná armáda. 42 Juda vyrazil se svým vojskem do útoku a z králova vojska padlo 600 mužů. 43 Eleazar zvaný Avaran si všiml, že jeden ze slonů je chráněn pancíři s královským znakem a převyšuje všechna ostatní zvířata. Pomyslel si, že na něm jede král, 44 a obětoval život, aby zachránil svůj lid a získal si věčnou slávu. 45 Odvážně se proti zvířeti rozběhl prostředkem šiku a pobíjel nepřátele vpravo vlevo, takže se před ním rozestupovali na obě strany. 46 Skočil pod slona, bodl ho zespodu a zabil ho. Slon se zhroutil a přilehl ho k zemi, a tak Eleazar zemřel. 47 Když ale Židé viděli sílu a bojovnost královských vojsk, ustoupili před nimi.

Obléhání Sionu

48 Královská vojska pak vytáhla proti Židům do Jeruzaléma a král se s nimi utábořil v Judsku naproti hoře Sion. 49 Uzavřel mír s obyvateli Bet-curu. Ti opustili město, protože tam neměli dost potravin, aby vydrželi obléhání (země totiž toho roku držela sobotní odpočinek).* 50 Král se tedy Bet-curu zmocnil a zanechal tam posádku, aby město hlídala. 51 Pak se dal do vytrvalého obléhání svatyně. Postavil tam střelecké plošiny a obléhací stroje: ohňomety, kamenomety, samostříly a praky. 52 Židé si proti nim také postavili bojové stroje a vytrvale se bránili. 53 Neměli už ale v zásobárnách potravu, protože byl sedmý rok a zbytky zásob snědli ti, kdo se do Judska uchýlili před pohany. 54 Když je přemohl hlad, trousili se jeden po druhém do svých domovů a u svatyně zůstala jen hrstka mužů. 55 Tehdy se Lysias doslechl, že Filip (kterého král ještě za svého života pověřil, ať vychová jeho syna Antiocha k nástupu na trůn), 56 se prý vrátil z Persie a Médie s vojsky, která provázela krále, a usiluje o převzetí vlády. 57 Dal tedy spěšně povel ke stažení a před králem, vojevůdci i mužstvem prohlásil: „Den ode dne slábneme, potravin nám ubývá, místo, které dobýváme, je silně opevněné a ještě na nás doléhá starost o království. 58 Nuže, podejme těmto lidem pravici a uzavřeme s nimi i s celým jejich národem mír! 59 Nechme je žít podle jejich zvyklostí tak jako dříve. Právě proto, že jsme jim zakázali jejich zvyklosti, se totiž vzbouřili a provedli toto vše.“ 60 Ta řeč se králi i velitelům zalíbila, a tak Židům poslali nabídku míru. Ti ji přijali, 61 a když král s veliteli stvrdil dohodu přísahou, vyklidili pevnost. 62 Král potom vystoupil na horu Sion, a když viděl, jak mohutná to byla pevnost, porušil složenou přísahu a přikázal strhnout hradby kolem dokola. 63 Potom rychle odtáhl zpátky do Antiochie. Když zjistil, že město ovládá Filip, dal se s ním do boje a zmocnil se města silou.