Římanům 10 | Slovo na cestu

Slovo na cestu

1 Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl. 2 Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích. 3 Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami. 4 Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří. 5 Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona. 6 Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách, 7 ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus. 8 Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme.

Kristus – kámen urážky pro mnohé

9 Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn. 10 Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti. 11 Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán. 12 A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí. 13 Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý! 14 Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit; 15 a mluvit o něm – k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: „Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!“ 16 Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: „Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?“ 17 Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali. 18 Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? Jistě slyšeli. 19 Nepochopili je snad? ptám se dál. Už Mojžíš říkal: „Budete jednou žárlit na ty, kterými pohrdáte, a hněvat se na ně, národe nechápavý!“ 20 A Izajášovými ústy říká Bůh: „Dal jsem se nalézt těm, kdo mne nehledali, a poznat jsem se dal těm, kdo se o mne nestarali.“ 21 O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném.

Schlachter 2000

od Genfer Bibelgesellschaft

1 Brüder, der Wunsch meines Herzens und mein Flehen zu Gott für Israel ist, dass sie gerettet werden. (Ž 122,6; Ž 122,9; 1K 9,20) 2 Denn ich gebe ihnen das Zeugnis, dass sie Eifer für Gott haben, aber nicht nach der rechten Erkenntnis. (Sk 22,3) 3 Denn weil sie die Gerechtigkeit Gottes nicht erkennen und ihre eigene Gerechtigkeit aufzurichten trachten, haben sie sich der Gerechtigkeit Gottes nicht unterworfen. (Ř 1,17; Ř 3,21; Ř 9,31; Ga 5,4; Fp 3,6)

Ř 1,17Ř 3,21Ř 9,31Ga 5,4Fp 3,6

4 Denn Christus ist das Ende des Gesetzes zur Gerechtigkeit für jeden, der glaubt. (Mt 5,17; L 16,15; Sk 13,39; Ga 3,24)

Mt 5,17L 16,15Sk 13,39Ga 3,24

5 Mose beschreibt nämlich die Gerechtigkeit, die aus dem Gesetz kommt, so: »Der Mensch, der diese Dinge tut, wird durch sie leben«.^[1] (Lv 18,5; Ez 20,11; L 10,28; Ga 3,12)

Lv 18,5Ez 20,11L 10,28Ga 3,12

6 Aber die Gerechtigkeit aus Glauben redet so: Sprich nicht in deinem Herzen: Wer wird in den Himmel hinaufsteigen? — nämlich um Christus herabzuholen — (Dt 30,12; J 1,14; 1Tm 1,15) 7 oder: Wer wird in den Abgrund hinuntersteigen? — nämlich um Christus von den Toten zu holen. 8 Sondern was sagt sie? »Das Wort ist dir nahe, in deinem Mund und in deinem Herzen!«^[2] Dies ist das Wort des Glaubens, das wir verkündigen. (Dt 30,11; Dt 30,14; Ř 1,16; Ř 10,17; 1Tm 4,6; 1P 1,23)

Dt 30,11Dt 30,14Ř 1,16Ř 10,171Tm 4,61P 1,23

9 Denn wenn du mit deinem Mund Jesus als den Herrn bekennst und in deinem Herzen glaubst, dass Gott ihn aus den Toten auferweckt hat, so wirst du gerettet. (Mt 10,32; 1J 4,2; Zj 12,11) 10 Denn mit dem Herzen glaubt man, um gerecht zu werden, und mit dem Mund bekennt man, um gerettet zu werden; (L 12,8; J 1,12; Ř 4,3; 2K 4,13; 1J 4,2)

L 12,8J 1,12Ř 4,32K 4,131J 4,2

11 denn die Schrift spricht: »Jeder, der an ihn glaubt, wird nicht zuschanden werden!« (Ž 25,3; Iz 28,16; Ř 9,33)

Die Wichtigkeit der Verkündigung des Evangeliums

12 Es ist ja kein Unterschied zwischen Juden und Griechen: Alle haben denselben Herrn, der reich ist für alle, die ihn anrufen, (Ž 145,18; Sk 10,36; Sk 15,9; Ř 3,29; Ga 3,28; Ef 1,18)

Ž 145,18Sk 10,36Sk 15,9Ř 3,29Ga 3,28Ef 1,18

13 denn: »Jeder, der den Namen des Herrn anruft, wird gerettet werden«. (Jl 3,5; Sk 2,21) 14 Wie sollen sie aber den anrufen, an den sie nicht geglaubt haben? Wie sollen sie aber an den glauben, von dem sie nichts gehört haben? Wie sollen sie aber hören ohne einen Verkündiger? (Mk 16,15; Žd 4,2; Žd 11,6) 15 Wie sollen sie aber verkündigen, wenn sie nicht ausgesandt werden? Wie geschrieben steht: »Wie lieblich sind die Füße derer, die Frieden verkündigen, die Gutes verkündigen!« (Mt 9,38; Mk 3,14) 16 Aber nicht alle haben dem Evangelium gehorcht; denn Jesaja spricht: »Herr, wer hat unserer Verkündigung geglaubt?« (Iz 53,1; J 12,38; Žd 4,2; 1P 2,7)

Iz 53,1J 12,38Žd 4,21P 2,7

17 Demnach kommt der Glaube aus der Verkündigung, die Verkündigung aber durch Gottes Wort. (Sk 8,12; Jk 1,18) 18 Aber ich frage: Haben sie es etwa nicht gehört? Doch, ja! »Ihr Schall ist ausgegangen über die ganze Erde, und ihre Worte bis ans Ende des Erdkreises.« (Ž 19,5; Ko 1,6; Ko 1,23) 19 Aber ich frage: Hat es Israel nicht erkannt? Schon Mose sagt: »Ich will euch zur Eifersucht reizen durch das, was kein Volk ist; durch ein unverständiges Volk will ich euch erzürnen«. (Dt 32,21; Ř 11,11; 1P 2,10) 20 Jesaja aber wagt sogar zu sagen: »Ich bin von denen gefunden worden, die mich nicht suchten; ich bin denen offenbar geworden, die nicht nach mir fragten«. (Iz 65,1) 21 In Bezug auf Israel aber spricht er: »Den ganzen Tag habe ich meine Hände ausgestreckt nach einem ungehorsamen und widerspenstigen Volk!« (Př 1,24; Iz 65,2)