1Hiob erwiderte:2„Auch heute lehnt sich meine Klage auf, / meine Hand muss mein Stöhnen bezwingen.3Wüsste ich nur, wie ich ihn finden, / zu ihm hin gelangen könnte.4Ich würde ihm meinen Rechtsfall erläutern, / meinen Mund mit Beweisgründen füllen.5Ich würde wissen, was er mir erwidert, / erfahren, was er zu mir sagt.6Würde er in seiner Allmacht mit mir streiten? / Nein, gerade er wird auf mich achten.7Ein Aufrechter würde dort mit ihm streiten, / und ich hätte mein Recht für immer gesichert.8Geh ich nach Osten, ist er nicht da, / und nach Westen, bemerke ich ihn nicht.9Wirkt er im Norden, kann ich ihn nicht sehen, / und im Süden, da erblicke ich ihn nicht.10Er kennt doch meinen Weg. / Wenn er mich prüfte, wäre ich wie Gold.11Mein Fuß blieb in seiner Spur; / ich blieb auf seinem Weg und wich nicht ab.12Ich ließ nicht ab von dem, was er mir gebot, / wich nicht von meinem Vorsatz ab / und verwahrte die Worte aus seinem Mund.13Doch er ist der Eine. / Wer kann ihm wehren? / Was er will, das tut er auch.14Er vollendet, was er mir bestimmt hat, / und hält davon noch mehr bereit.15Darum bin ich so bestürzt vor ihm, / ich denke daran und habe vor ihm Angst.16Gott hat mein Herz verzagt gemacht, / der Allmächtige macht mich bestürzt.17Denn nicht wegen Finsternis vergehe ich / und auch nicht, weil mich Dunkelheit bedeckt.“
Hiobs Antwort: Klage über Gott wegen mangelnder Möglichkeit zur Rechtfertigung
1Und Hiob antwortete und sagte: (Hi 3,2)2Auch heute ist Widerspruch mein Anliegen[1]. Seine Hand[2] lastet schwer auf meinem Seufzen. (Hi 7,11; Kla 3,28)3Ach, dass ich wüsste, wie ich ihn finden und zu seiner Stätte kommen könnte! (Hi 16,20)4Ich wollte vor ihm den Rechtsfall darlegen und meinen Mund mit Beweisgründen[3] füllen. (Hi 13,3)5Ich möchte ⟨gern⟩ die Worte wissen, die er mir ⟨dann⟩ antwortet, und erfahren, was er zu mir sagt.6Ob er in der Fülle ⟨seiner⟩ Kraft wohl den Rechtsstreit mit mir führen würde? Nein, gerade er wird auf mich achten.7Dort würde sich ein Redlicher mit ihm auseinandersetzen, und entkommen werde ich für immer meinem Richter[4].8Siehe, gehe ich nach vorn, so ist er nicht da, nach hinten, so bemerke ich ihn nicht,9nach links, sein Tun schaue ich nicht[5], biege ich ab[6] nach rechts[7], so sehe ich ihn nicht. (Hi 9,11; Hi 34,29; Jes 45,15)10Denn er kennt den Weg, der bei mir ist. Prüfte er mich, wie Gold ginge ich hervor. (Hi 31,4; Hi 31,6; Ps 1,6; Ps 17,3; Ps 139,3; Spr 17,3; Jer 12,3)11An seinem Schritt hat mein Fuß festgehalten, seinen Weg habe ich bewahrt und bin nicht abgewichen. (Hi 10,7; Hi 31,7; Ps 18,22; Ps 44,19; Spr 4,5)12Vom Gebot seiner Lippen ließ ich nicht ab[8]; mehr als es meine Pflicht gewesen wäre, wahrte ich[9] die Worte seines Mundes. (Hi 22,22; Hi 33,9)13Doch er, der Eine – wer kann ⟨ihm⟩ wehren[10]? –, er tut, was seine Seele begehrt. (Ps 115,3; Jes 46,10)14Ja, er wird vollenden, was für mich bestimmt ist; und dergleichen hat er vieles ⟨noch⟩ im Sinn. (Hi 10,13)15Bestürzt bin ich darum vor seinem Angesicht[11]; erwäge ich es, so bebe ich vor ihm. (Ps 119,120)16Gott hat mein Herz verzagt gemacht, und der Allmächtige hat mich in Bestürzung versetzt. (Hi 16,12)17Doch werde ich nicht zum Schweigen gebracht wegen Finsternis, noch wegen meiner selbst, den Dunkelheit bedeckt.
Hiob 23
Bible Kralická
1Tedy odpověděl Job a řekl:2Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?3Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.4Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.5Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.6Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.7Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.8Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.9By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.10Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.11Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.12Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.13On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.14A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.15Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.16Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,17Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
TŘETÍ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI - — Touha po Boží blízkosti
1 Jób na to odpověděl: 2 „Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. 3 Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, 4 předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. 5 Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne. 6 Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. 7 Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci. 8 Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, 9 jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to.
— Hrůza z Boží blízkosti
10 Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato. 11 Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, 12 od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle. 13 Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. 14 Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci. 15 Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. 16 Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou. 17 Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.
1Job na to řekl:2„I dnes je má žaloba plná trpkosti, jeho[1] ruka mě drtí i přes mé sténání.3Kdybych jen věděl, kde se nachází, k jeho sídlu bych se vypravil.4Před jeho tváří bych vyložil svou při, vznesl bych před ním svoje stížnosti.5Dozvěděl bych se, co mi odpoví, co mi chce říci, bych pochopil.6Bude se ve své veliké moci se mnou přít? Nikoli! On mě jistě vyslyší!7Kdyby se s ním poctivý mohl přít, vyhrál bych svůj soud navždycky.8Jdu-li však na východ, není tam, ani na západě ho nevnímám.9Působí-li na severu, tam ho nevidím, míří-li k jihu, já ho nespatřím.10Zato on zná mé cesty i mé zastávky; ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.11Má noha se přidržela jeho šlépějí, sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní.12Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů, v nitru[2] jsem uchovával výroky jeho úst.13On je však Jediný – kdo ho zadrží? Co se mu zachce, to učiní.14Co o mně rozhodne, to jistě vykoná, jak to prokázal už tolikrát.15Proto jsem před ním vyděšen, když na něj myslím, hrozím se!16Bůh už mé srdce ochromil, Všemohoucí mě vyděsil.17Ještě jsem ale nezmlkl v temnotách, i když mi obličej přikryl mrak.